Světem se šíří pandemie, na kontě má tisíce životů, postihuje i vyspělý svět. Asie je vůči nemoci překvapivě odolnější než Evropa a Amerika. Není řeč o koronaviru, i když s problematikou souvisí, ale o obezitě. Covid-19 naplno vyjevil nebezpečí nadměrné váhy. U obézních je dvakrát větší šance, že budou hospitalizováni, a u morbidně obézních třikrát větší šance, že zemřou. Poprvé za dlouhou dobu se ukazuje bezprostřední nebezpečí obezity. Že být tlustý není úplně nejdravější, se všeobecně ví, ale vzhledem k tomu, že člověka to zabíjí relativně pomalu, individuální vůle to řešit bývá malá.

Přitom problém je to opravdu obří. Podle dat WHO v roce 2016 1,9 miliardy dospělých mělo nadváhu, z toho 650 milionů bylo obézních. Jinými slovy: 39 % dospělých na světě mělo nadváhu a 13 % bylo obézních. Nadváha celosvětově zabije víc lidí než podváha. Celosvětově je víc tlustých než podvyživených.

Ráj tlustých

Nejhůř jsou na tom ostrovy v Pacifiku. Pokud nepočítáme kolonie, jako jsou Cookovy ostrovy a Palau, tak nejtlustším nezávislým státem na světě je Nauru, prezidentská republika s 10 tisíci obyvateli: 61 % populace je tam obézních, 97 % mužů a 92 % žen má nadváhu. Přes 40 % má cukrovku, běžná jsou také onemocnění jater a srdce. Podobné je to na ostatních ostrovních státech. V první desítce nejtlustších států je devět pacifických ostrovů. Hlavní vysvětlení se týká jídelníčku. Zatímco Polynésané, kteří tvoří většinu obyvatelstva těchto zemí, se dřív živili především rybami a ovocem, v moderní době si navykli jíst balená levná jídla. Polynésané také nejspíš mají k obezitě genetické predispozice. Mít zásoby tuku, pokud potřebujete pádlovat stovky kilometrů přes oceán, se hodí. Nyní, kdy vedou především sedavý způsob života, to vede k rychlému nabírání hmotnosti.

Pokud měříme tloušťku podle body mass indexu (BMI) a po vyloučení ostrovních mikrostátů v Tichém oceánu, tak největší průměrný BMI má Katar, Egypt, Spojené arabské emiráty a Jordánsko. Následuje Belize a pak celosvětový symbol tlustého národa, Spojené státy americké. Jejich anglosaští bratranci na tom nejsou o mnoho lépe. Pokud ignorujeme Ázerbájdžán, u kterého není jasné, na který kontinent patří, největší průměrný BMI v Evropě mají Irsko a Británie. To je také nejspíš důvod, proč v těchto zemích je diskuse o obezitě velmi živá, zároveň však schizofrenní a v důsledku vlastně odsouzená k nezdaru. Čísla jsou z tabulky WHO k roku 2014.

Přísné Finsko

Na jedné straně tu máme pečovatelský stát rozhodnutý vychovávat své občany ke zdravému životnímu stylu. Británie v tomto ohledu vždy patřila k evropským premiantům. V roce 2016 začal Christopher Snowdon, člen think-tanku Institute of Economic Affairs, sestavovat žebříček zemí EU nazvaný Nanny State Index (Index statů-chův). Ten měří, kolik mají jednotlivé země nejrůznějších regulací zbytečně otravujících občanům život v oblasti tabáku, alkoholu a jídla. Poslední verzi z roku 2019 vévodí Finsko, následované Litvou a Estonskem. Všechny jsou tak vysoko kvůli přísné regulaci alkoholu a kouření. Čtvrtá je Británie. Ta se sice také snaží masivně regulovat prodej alkoholu a tabáku, k tomu však přidává regulaci jídla a nealkoholického pití. V květnu 2018 zavedla zdanění sladkých nápojů. Reklamy na jídla s vysokých obsahem tuku, cukru nebo soli se nesmějí vysílat během programů určených pro diváky mladší 16 let, tyto produkty nesmějí být zlevňovány, energetické nápoje se nesmějí prodávat lidem mladším 18 let. Irsko má velmi podobné zákony.

Zde výchova Britů rozhodně nekončí. Na ulicích anglických měst bombarduje člověka zdravotnická propaganda; plakáty připomínající pitný režim, obaly džusů informující o tom, že sklenička se počítá do doporučeného denního minima ovoce, lahve alkoholu zase mají na sobě napsaný počet jednotek doporučeného denního maxima lihu. K tomu všemu se potravinářský průmysl „dobrovolně“ dohodl s britskou vládou, že do roku 2020 sníží podíl cukrů v jídle o 20 % a do roku 2024 podíl kalorií také o 20 %.

Přitom výsledek všech těchto snažení je přinejmenším pochybný. Větší zdanění sladkých nápojů k jejich menší konzumaci nevede. Britský tisk sice oslavoval cukrovou daň jako úspěšnou, průměrná hodnotu cukru v nápojích klesla o 28 %, což bylo dáno změnou receptury, jak se výrobci snažili vyhnout většímu zdanění. Konzumace cukru sice klesla, ale je to setrvalý trend, který začal již před zavedením daně. Navíc nemá vliv na tloušťku Britů, míra obezity ve stejném období naopak stoupla.

Konzumenti si také stěžují, že nové receptury zkazily chuť jejich oblíbených produktů. Výrobce skotského sladkého pití Irn-Bru, které tam má podobné postavení jako u nás kofola, byl po protestech fanoušků nucen obnovit výrobu nápoje podle původní receptury.

Irsko s Británií v tom rozhodně nejsou osamoceny. Cukrovou daň má celkem deset zemí EU a řada měst a států v USA. Stala se například klíčovým projektem bývalého starosty New Yorku Michaela Bloomberga.

Problém však není jen v tom, že paternalistické plány v reálném světě často vůbec nefungují. Z druhé strany je tu totiž tlak na překonání vnímání tloušťky jako něčeho negativního. Vyplývá to z dnešní módy chránit city a nediskriminovat za každou cenu. Z toho vyrostlo „hnutí tělesné pozitivity“ (body positivity movement). Jeho úmysly byly zpočátku dobré, chtělo upozornit na nedosažitelné ideály krásy a bojovat proti depresím a anorexii především u mladých žen a dívek tím, že jim říkalo, aby se měly rády takové, jaké jsou. Časem se však přehouplo v boj proti jakékoli kritice obezity. Aktivisté minimalizují zdravotní problémy plynoucí z nadměrné váhy a přímo oslavují obézní lidi.

Například v září 2019 proběhl střet mezi dvěma známými moderátory. Bill Maher, který má na HBO svou talk show, v pořadu prohlásil: „V srpnu zemřelo 53 Američanů při hromadných střelbách. Hrozné, že ano? Víte, kolik jich za tu dobu zemřelo kvůli obezitě? Čtyřicet tisíc. Zahanbování tlusťochů nemá skončit, naopak se má vrátit. Nějaká míra hanby je dobrá. Zahanbili jsme lidi kvůli kouření. Donutili jsme lidi používat pásy v autě. Zahanbili jsme lidi kvůli odhazování odpadků a většinu z nich kvůli rasismu. Hanba je první krok k reformě.“

Proti se ohradil James Corden, který má zase talk show na stanici CBS a rozhodně není žádné tintítko. Většina komentátorů sledujících tento spor se postavila za Cordena.

Vrchol hnutí „body positivity“ však zřejmě nastal již rok předtím. Na obálce časopisu Cosmopolitan v říjnu 2018 byla vyfotografována „plus size“ modelka Tess Holliday. Měří 165 cm a váží 127 kilo. To už je těžká obezita. Zatímco někteří magazín kritizovali za propagování nezdravého životního stylu, aktivisté ho naopak chválili za posouvání hranic.

Dalším příkladem je populární zpěvačka Adele, která zhubla o víc než 40 kilo, ale její „plus size“ fanoušci ji kvůli tomu označili za zrádkyni.

Nejde však jen o spory na sociálních sítích a stránkách bulváru. Politika se jimi začíná inspirovat. V téže Británii, kde vláda tak úporně bojuje se svými občany o jejich zdraví, je v londýnském metru zakázáno zobrazování reklam, které propagují „nedosažitelné“ tělesné vzory. V roce 2018 zase Británie zakázala sexistické reklamy. Mezi ně se počítají takové, které prý zdůrazňují ženám, že jejich spokojenost závisí na tom, jak vypadají.

Problematice se však věnuje i nejslavnější deník na světě, The New York Times. Ten vydal 25. května článek s titulkem „Není to obezita. Je to otroctví“. V něm doktorka Sabrina Stringsová tvrdí, že nadproporční počet mrtvých na koronavirus mezi Afroameričany není způsoben velkým výskytem obezity v této komunitě, ale odkazem otroctví. Obézních je 49,6 % Afroameričanů, u bílých Američanů je to 42,2 %. Tento rozdíl podle Stringsové nevysvětluje, proč je u černocha v průměru 2,4krát větší pravděpodobnost než u bělocha, že zemře na covid-19. Tvrdí, že důvod je třeba hledat v otroctví, které prý Američany naučilo, že život černocha je bezcenný. Stringsová je doktorkou sociologie a napsala knihu Strach z černého těla: rasový původ fobie z tloušťky (Fearing the Black Body: The Racial Origins of Fat Phobia).

Jednoho důležitého tématu se přece jenom Stringsová dotýká. Upozorňuje na to, že černoši často žijí v chudších čtvrtích, s horším přístupem ke zdravotnictví, s vysokým zalidněním. Takové prostředí se skvěle hodí pro šíření virů.

Zatímco v historii byla chudoba často spojována s podvýživou a tloušťka naopak mohla být znakem blahobytu (stačí se podívat na oplácané Rubensovy andělíčky), paradoxem moderní doby je, že obezita je znakem chudoby. Do jisté míry to ukazuje úspěch dnešní společnosti, že jejím největším zdravotním problémem je přejídání nejchudších, to však nic nemění na tom, že je to problém. Regulace levného, ale nezdravého jídla nefunguje. Jakýkoli pokus o morální argumenty zase podrývá hnutí „body positivity“. Přitom připomínka od přátel, jestli člověk nepřibral, může být nejlepším impulzem k tomu, aby se nad sebou zamyslel.

Pak je tu ještě metoda Singapuru. Tam začali mít problém s rostoucí dětskou obezitou. Zavedli proto program Trim and Fit (Štíhlý a fit) s cílem s tím bojovat. Rozhodně nešlo o měkký přístup, kdy se dětem přednáší o zdravé stravě a rozdávají jablka. Děti zařazené do programu měly zakázané školní přestávky a místo oběda musely absolvovat tělesné cvičení. Mimochodem, zkratka Trim and Fit, tedy TAF, je pozpátku FAT. A fat znamená v angličtině tuk, respektive tlustý. Program začal v roce 1997, podle singapurské vlády se do roku 2002 podařilo srazit míru obezity u dětí ze 14 % na 9,8 %, ukončen byl v roce 2007. To však neznamená, že od té doby mají malí Singapuřané od fyzické zátěže pokoj. Nový zdravotní program Holistic Health Framework se totiž týká všech dětí, nejen těch tlustých.

V Singapuru mají aktuálně jednu z nejnižších průměrných hodnot BMI ve vyspělém světě. Níž je jen Japonsko. Přestože jde o hustě zalidněné země, počet obětí koronaviru je tam velmi malý. V Singapuru žije přes 5,6 milionu lidí, na covid-19 jich tam zemřelo pouze 23. Japonsko má 126 milionů obyvatel a ani ne 900 mrtvých na koronavirus. Možná že nejlepší přípravou na očekávanou druhou vlnu pandemie by bylo, kdybychom všichni začali pořádně cvičit.