Když se začátkem března 2020 svět zavřel do covidových lockdownů a restrikcí, z nichž se navzdory vakcínám dosud nevyhrabal, ve vzduchu visely tři vážné obavy.

Zaprvé že se restrikce, zavírání a omezování svobod stanou na Západě novým, autoritářštějším systémem vládnutí, kdy si politici, maskovaní svými epidemiologickými poradci, zvyknou na příliš velkou moc nad životy lidí. Druhým velkým rizikem byl společenský střet mezi těmi, kdo si nechtějí nechat vzít svobodu a jsou připraveni žít s rizikem, a těmi, kdo chtějí, aby je stát restrikcemi chránil. Třetím velkým rizikem byl rozpad světového obchodu. Přetrhání dodavatelských vazeb, hladkého oběhu zboží po světě, na který jsme si zvykli jako na samozřejmost.

O prvních dvou rizicích zatím není rozhodnuto. Přestože jsou naočkováni rizikoví lidé a vakcíny jsou vysoce účinné proti vážným následkům covidu, restrikce stále trvají. Cestování se ani náhodou nevrátilo do normálu. Státy důsledně střeží covidové hranice. Třeba Američané už druhý rok nepouští do země turisty.

Ani u druhého rizika zatím není jasné, jak to dopadne. Společnosti jsou rozdělené. Nikde se ale žádné velké vzepětí proti restrikcím a omezování svobod zatím nekoná. Jedny z největších demonstrací byly ve Francii. Lidé tam ale podporují jak povinné očkování zdravotníků a hasičů (podle průzkumů podpora 76 procent Francouzů), tak předkládání covid pasů na vstupu do restaurací, sportovišť a galerií. To podporuje podle aktuálních průzkumů 58 procent lidí.

Třetí riziko v podobě rozkladu globalizace se ale se zpožděním začíná naplňovat. Navzdory lockdownům byly pořád plné obchody zahraničního zboží z celého světa. Jenže pod povrchem už se tehdy trhaly obchodní vazby. Zpočátku nenápadně. Lidé omezili po začátku pandemie nákupy aut. Firmy měly plné sklady neprodaných vozů. Některé automobilky dokonce načas zastavily výrobu, když neměly odbyt. Dodavatelé součástek, především čipů, se v mezičase přeorientovali na jiné zakázky. Když se poměry aspoň trochu uvolnily, znovu chtěly začít nakupovat. Jenže dodavatelé už řekli: pardon, máme jiné zakázky. Musíte počkat. Výroba aut tak dostala vážnou ránu. Nejsou čipy. Třeba mladoboleslavská Škoda Auto prodloužila lidem o týden závodní dovolenou. Nemá z čeho vyrábět.

Na to okamžitě reagují ceny aut, které letí vzhůru. U těch nových i u ojetin. Ty v Česku za posledního půl roku zdražily o 16 procent. Lidé chtějí nakupovat. Ale není co.

Roztrhané obchodní vazby, kdy se země mezi sebou navzájem kvůli covidu pozavíraly, se budou těžko obnovovat. Když firmy ztratily zakázky, snažily se je najít jinde. Vytvořily si nové dodavatelské řetězce. Často méně globální.

To se neukazuje jen u součástek do aut, ale třeba i u stavebních materiálů. Covid přinesl vlnu deglobalizace. To sníží konkurenci a přirozeně se to projeví na vyšších cenách zboží. Když se k tomu přidá všemožná regulace, zákazy a zelené zdražování, které přináší Green Deal Evropské unie, je zřejmé, že míříme do éry, kde bude mnohem méně volného obchodu a mnohem víc regulace. To jsou podmínky spíš pro pokles než růst životní úrovně. Éra svobodného kapitalismu, která Západu přinesla bohatství, bohužel ustupuje regulacím a zavírání. Ty nikdy nikde k bohatství nevedou.