Chtěli jsme pracovní sílu, ale dovezli jsme lidi. Tak zní dnes už proslulý citát o tom, jak se v západní Evropě v časech velkého poválečného ekonomického boomu vytvořily obrovské přistěhovalecké komunity. Nám zatím něco podobného naštěstí nehrozí. Lidé, kteří sem přicházejí za prací z Ukrajiny, Polska nebo Slovenska, jsou mimořádně přizpůsobiví a hladce vplouvají do české společnosti. Především proto, že jsou Čechům kulturně a civilizačně blízcí a přijímají místní pravidla a životní styl.

Máme ale jiný problém. Vytvořili jsme si ekonomický model, který postrádá ekonomický smysl. Na investiční pobídky, což prakticky znamená daňové prázdniny a někdy i z peněz daňových poplatníků dotovaná pracovní místa, jsme nalákali montážní linky postavené na levné práci. Na jednom z vůbec nejlepších poměrů cena/výkon v Evropě.

A protože k těm linkám se časem přestalo dostávat lidí, začali jsme je dovážet. Vrcholným stadiem byl dovoz takzvaných agenturních pracovníků. To byli lidé, kteří se firmám pronajímali. Nebyli jejich zaměstnanci se všemi právy. Byli to zaměstnanci agentur, které je firmám pronajímaly na dobu, kdy je potřebovaly. Polotovary z montážních linek pak mířily jako součástky do německých výrobků k našim severozápadním sousedům. Ti na ně nalepili štítky Made in Germany a se ziskem je prodali dál. Těm linkám jsme fakticky jen poskytli výhodné parcely ve středu Evropy. Neměli jsme z toho skoro nic. Jen peníze z těch pronájmů. Ti, kdo měli daňové prázdniny, tady ani neplatili žádné daně. Jen to pěkně vylepšovalo čísla o růstu ekonomiky. Velmi často se přes dividendy vyvezly i zisky. Takže jsme kasírovali jen tu daň z dividend.

Ekonomika je teď rozjetá do vysokých obrátek. Zaměstnanost nejvyšší v historii. A nezaměstnanost nejnižší v celé Evropské unii. Firmy si zoufají, že nejsou lidi. A žádají po politicích, aby zajistili snadnější dovoz cizinců.

Nastupující premiér Andrej Babiš na jejich naléhání slyší. I on má přece postavený byznys na levné práci, dotacích a investičních pobídkách.

Udržování tohoto modelu je ale nyní největší překážkou bohatnutí Česka. Pokud budeme dál provozovat model levné práce z dovozu, nikdy se nedokážeme vyšvihnout do vyššího vývojového stadia země s vyšší přidanou hodnotou. Takové, která třeba jako sousední Němci dokáže kasírovat vysoké zisky za to, že něco nejen vyrobí, ale i vymyslí a dokáže prodat. Za to se inkasuje nesrovnatelně vyšší část zisků než jen za samotnou výrobu, na níž zatím podstatná část české ekonomiky stojí.

Právě chvíle, jako je tato, kdy dojdou lidi, je tím přirozeným zdravým tlakem na to, aby se firmy posunuly o patro výš. Aby investovaly do technologií, které jim dovolí dělat produktivněji s méně lidmi. Usnadňovat dovoz cizinců jde v této chvíli přímo proti budoucí prosperitě Česka.

Svou odvrácenou stranu má také samotný dovoz lidí. Velmi výstižně to právě teď ukazuje případ Velké Británie. Ta spolu s Irskem jako jediná otevřela po vstupu do Evropské unie své pracovní trhy lidem ze střední Evropy. Přišlo jich tam 1,6 milionu. Nejvíce z Polska. Ostrovní ekonomice to hospodářsky prospělo. Středoevropané se hladce integrovali do britské společnosti. Jenže to už tak úplně neprospělo každému Britovi. Ve Spojeném království se poprvé od roku 1860 propadly reálné příjmy. Podle guvernéra Bank of England Marka Carneyho to bylo první ztracené desetiletí.

Britové z toho začali vinit Středoevropany. Byla to klasická ironie dějin. Ten, kdo byl nejvstřícnější, na to nejvíc doplatil. Nechuť k pokračování migrace z naší části Evropy byla podle průzkumů jedním z hlavních důvodů pro brexit. Kdyby nepřišlo tolik levných Středoevropanů, možná by pomaleji rostla ekonomika a rychleji reálné příjmy Britů.

Migrace levné pracovní síly přináší do společnosti napětí a frustraci. I když jsou to skvěle se přizpůsobující přistěhovalci ze stejného kulturního okruhu. Jediné, co prokazatelně funguje, je výběrová migrace především vysoce vzdělaných lidí, jakou nyní provozuje Kanada.