Vážený pane prezidente Miloši,

7. 7. 2012 byl krásný den, když nás přítel Radek vezl do Veselí. Slunil ses před hospodou. S mou ženou Jelenou, s níž ses viděl prvně, jste dali hned dobrou řeč. Pozvals nás na oběd i výlet. Rozhlednu jsi zdolal první a vřele nám představil svůj kraj. Pak jsi nás vedl lesem mezi potůčky k tomu, jenž vyvěral pod tabulkou, že pramen řeky Oslavy jsi našel Ty. Dovedls nás i k hrobu Jiřího Pelikána a povzbudil doma svou slivovicí. Cestou zpět řekla Jelena – Za celý den ani slovo o politice! I proto jsme Tě volili. Stejně jsi oslovil lékaře a skláře v Sázavě. Nikdo z nás Tě však nevolil podruhé. Za hradbou dvořanů ses proměnil ve vládce dál schopného řečnit k zástupům, ale už ne vcítit se do duší přátel, kteří Tě chtěli vrátit Tobě samému.

Kdysi vysílala Nova pořad Sedmička a moderátor Vávra mě pozval na duel s Václavem Klausem. Když jsem jel ve Vídni na letiště, rozpačitě volal, že si mě premiér nepřeje a soupeře určil sám. Viděl jsem pak, jak ho ironicky opravuje a z ředitele gymnázia dělá žáčka. Proto vím, že VK sportovčením překrývá nemužnost. Oba umíte vítězit jen nad slabými oponenty. Divadelníci znají zákon – Krále hrají ostatní! Nemusí sám konat, chování rádců a šašků vyzradí jeho moc i povahu. Tví dvořané Ti pochlebují, jako by stále mysleli na předchůdce ztrestané Tvým hněvem, a Ty jim oplácíš takovou přízní, že se musí pořád bát, aby ji nezklamali. Nechápu, jak mohou chytří lidé jako Ty a Klaus nevědět, že finálně stanou ne před „blbečky“ z médií, ale před neúprosným soudem, jenž nemá taláry ani tváře, ale vystavuje trvalá vysvědčení, jakým za sto let při všech omylech dostáli jen tři naši prezidenti – jedinečný Masaryk, až anticky tragický Beneš a zázračně se zjevivší Havel. Klause o ně připravuje chorobná potřeba být šéfkohoutem na domácím dvorku střeženém závorami, Tebe nevůle povznést se nad křivdy, jak to musí umět i ten, kdo chce vést spolek chovatelů domácího zvířectva, natož vládnout zemi.

Poslední Týden s prezidentem se podobal předposlednímu dílu detektivky, kdy zbývá jen odhalit vraha. Vláda je téměř složena, jenomže pořád neexistuje, o její podobě, kterou navrhlo hnutí Ano, mají teď rozhodnout grémia sociálních demokratů a komunistů. Ty druhé máš oslovit na sjezdu KSČM. Doufám, že jim jako první prezident, který se jej účastní, vysvětlíš, jak se musí chovat strana, která se s tak špatnou pověsti uchází o spoluzodpovědnost za demokratický stát. Sestavení vlády ovšem nebylo téma mých dopisů, tím jsi Ty.

Byls rozený homo politicus – člověk politický – tak jsem Tě poznal, když ses vracel z dobrovolného vyhnanství na Vysočině. Napsal jsem o tom: „… Pokojíku vévodila kachlová kamna a hostitel, jemuž osvědčoval zachovalost pokoj sám. Viditelně nepokradl!“ A dále: „V oblýskaném křesle seděl Achilleus
tak naštvaný na své nevděčné Řeky, že se u Troje zavřel do stanu a nechal je, blbečky, ať si válčí sami…“ Pak Tě Češi v přímé volbě zvolili prezidentem – a vzápětí jsi byl už jen politicus, člověk jako by se z Tebe vytratil a zůstal jen hazardní hráč ve sportu zvaném Moc…

Když jsem se nedávno zase zlobil, že Ti nikdo z blízkých neřekne, jak škodíš i sobě, pravila Jelena – Napiš mu ty, když ti o mnoho staršímu začal bez optání tykat. – Ale na žádný můj dopis neodpověděl! – Tak aspoň předveď vnukům, že i tvrdá polemika se dá vést slušně… Nuže: Mikuláši ve Vídni, Lukáši a Petře v Curychu, Vincenci v Drážďanech a Anko i Šimone u Kladna – dík rodičům všichni hovořící česky – a rovněž vy, vnuci všech rodáků, kteří chcete být Čechy v Evropě bez hranic, vězte: těch sedm dopisů jsem psal hlavně vám!

P. S.

Sedm je dobré číslo, kdy přestat. Chystám se na větší psaní a to chce čas. Ale ozvu se zas. Přišlo mi tenkrát symbolické, žes objevil pramen své životní řeky Oslavy, jež se vlévá do Jihlavy, jež se vlévá do Dyje, jež se vlévá do Dunaje, jenž se vlévá do moře. To k Tobě patří, Miloši, být kapitánem vedoucím národní loď
do teplých vod, kde jí nehrozí ledové kry, nikoli zůstat v paměti jako osamělý lodivod gumových necek na veselském rybníku!