Čas od času se na sociálních sítích objeví téma jaksi sjednocující, v pohledu na ně jako kdyby mezi uživateli přestaly existovat obvyklé rozepře a přehrady. Všichni jsou svorně pobaveni. Minulý týden roli takové figury přijal bývalý slovenský ministr životního prostředí László Sólymos. Prošel rychlým sledem událostí, které Blesk shrnul v titulky „... zdemoloval restauraci, zfackoval Číňana a podal demisi“. László Sólymos je zjevně muž činu. Na různé varianty toho titulku člověku narážel docela často, což nutně muselo vést k promýšlení jeho dalších možných variant. Zfackoval Číňana, podal demisi a zdemoloval restauraci. Podal demisi a zfackoval Číňana... Ministr svoje chování vysvětloval zkratem z údajně smutné rodinné situace. Na zasahující policisty prý řval. Jako ironii mnozí uživatelé vnímali to, že kandidoval s heslem Budoucnost bez konfliktů. Mně to ale přijde naprosto případné.

Kdo jiný by měl vědět, jak škodlivé konflikty mohou být a jaké následky mohou přinést, než člověk, který si zdemoloval restauraci, někoho zfackoval a musel kvůli tomu promptně podat demisi? Praktik konfliktu ví o těchhle věcech svoje a může svoje tvrdě získané vědomosti předávat dál. Příště by měl pan ministr kandidovat pod stejným sloganem. Lidé jsou ale nevděční, pořád se jim něco nelíbí. Ilustruje to komentář jedné Bleskem citované svědkyně. „V létě, když tu sedáváme venku, se nic nestane, žádná show, až tohle takhle v zimě.“ Někteří lidé prostě tu sklenici vidí pořád poloprázdnou. Paní by si měla osvojit zásady pozitivního myšlení. Říct: Když už je zima takhle slibná, jakoupak show pro nás má asi přichystanou léto?

Na komplikace po zápalu plic umřela v šestapadesáti letech televizní věštkyně Jolanda (vlastním jménem Věra Némethová). Internet se k ní zachoval trochu nevděčně. Za jejího života ji intenzivně vytěžoval, dělal z ní součást mnoha a mnoha memů, používal a takzvaně rekontextualizoval všelijaké její hlášky. Českému virtuálnímu světu prostě dala hodně a zasloužila si od něj velkolepější rozloučení. Dalo by se o ní mluvit jako o insitní umělkyni, výrazném samorostu. Performerce, která svého kouzla dosahovala možná bezděčně, ale počítá se to i tak. Navíc musela mít nějaký specifický talent, lidé, kteří její televizní vstoupení vnímali jako komedii omylů vzniklou z prostého faktu, že někdo byl vystaven situaci (mám televizní pořad), již nebyl schopen zvládnout, se podle mého mýlili. Většinou totiž v takových chvílích nastává nuda, občas střídaná silnými poryvy trapnosti. Jolanda ale rozhodně nudná nebyla a rozhodně nebyla ani trapná. Byla jedinečná. Výrazně inovovala český slovník, troufám si odhadnout, že hláška „velký špatný“ ji přežije o desetiletí. Jolanda nemohla být nudná, protože byla nepředvídatelná. Člověk mohl při sledování její noční show napjatě čekat, jakým nečekaným směrem proud její řeči prudce vyrazí, jakou emoci, jakým kouzelně neadekvátním způsobem se pokusí vyjádřit. V jakých bizarních úhlech se bude tyčit její větná stavba. Ze všech těch různých memů, videí a dalších internetových šprýmů s věštkyní Jolandou mám nejradši jeden „mash up“ (na YouTube se dá najít pod názvem Jolanda na silnici), různé hlášky televizní věštkyně jsou v něm použity jako komentář výběru bizarních příhod na ruských silnicích, zaznamenaných kamerami za předními skly aut. Často se tady vyjadřuju způsobem, z nějž jako by vyplývalo, že si o internetové tvorbě a vystupování lidí na síti vůbec nic pěkného nemyslím. Ale v tomhle videu je skutečně jiskra geniality – organické spojení dvou zdánlivě nesourodých prvků, které přitom působí organicky, jedna složka druhou posiluje. Možná proto, že autor objevil hlubinnou souvislost mezi Jolandiným způsobem vyjadřování a provozem na ruských komunikacích. Nikdy nevíš, co se stane, každou chvíli se dá čekat epická bouračka nebo oslňující záblesk surreálna. Z toho krátkého videa vyplývá i dost podstatné poučení: tváří v tvář některým skutečnostem života nezbývá než stát se Jolandou. Vzkřiknout: „Dej sem tu sůl!“, protože nic jiného se už stejně dělat nedá. Tak díky.