Mladí přestali věřit, že se budou mít lépe než jejich rodiče

Generace pesimismu a úzkosti

Mladí přestali věřit, že se budou mít lépe než jejich rodiče
Generace pesimismu a úzkosti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sebenaplňující se proroctví fungují. Jednou ze sil, které vytáhly Západ na post nejvyspělejší civilizace světa, byla víra v budoucnost. Přesvědčení rodičů, že jejich děti se budou mít lépe. A sebevědomí dětí, že to určitě dotáhnou dál než jejich rodiče. Že je překonají a čeká je po všech stránkách lepší život. Ta víra držela rodiny i celou společnost pohromadě. Rodiče si byli tady a teď schopni hodně odříct, aby investovali do budoucnosti. To je ta odložená spotřeba (jinak se tomu dá říct investice do budoucna), kterou sociolog Max Weber považoval za jednu z hlavních ctností středních vrstev, které tradičně držely západní společnost. Ve vrcholné formě tu víru v budoucnost představoval americký sen. Víra, že každý může dokázat cokoli, udělala z Ameriky nejúspěšnější zemi světa a globálního hegemona. Proto tam byl také mnohem menší tlak na rovnostářství. Většina lidí věřila, že to může, byť třeba během několika generací, dotáhnout z nejnižších společenských vrstev až do těch nejvyšších.

Tuhle víru Západ ztratil. Řada průzkumů i výsledků ve volbách ukazuje, že mladí lidé mají pocit, že na tak kvalitní život, jaký prožili jejich rodiče, oni sami nedosáhnou. Získávají stále častěji přesvědčení, že rodiče jim odkazují život ve společnosti, která spěje k ekologické katastrofě, společnosti s extrémní nerovností, kde úzká vrstva bohatých bere skoro všechno a na ostatní nezbývá skoro nic. A hlavně mají za to, že ta společnost je neprostupná. Nejlepší posty jsou obsazeny těmi staršími a oni se k tomu, aby mohli rozhodovat, nemohou dostat. Ti starší, kdo jim vydrancovali planetu, je tam nechtějí pustit. V různých zemích má tento příběh generačního střetu různé podoby. Nikde tomu nepodléhá většina mladších lidí. Podléhá tomu ale avantgarda, která má ve veřejném prostoru velký vliv a mnohem širší vrstvy mladých dokáže postupně, často velmi podprahově ovlivňovat. Takhle začínala většina revolucí.

Americký institut Pew Research, který patří ke špičce ve výzkumu společenských nálad v širokém spektru západních a rozvíjejících se zemí, loni v září naposledy ve své pravidelné sérii o důvěře v budoucnost položil lidem ve vybraných třinácti státech otázku: Když děti dospějí, budou na tom finančně lépe než jejich rodiče? Pew pracoval s reprezentativními vzorky pro jednotlivé země. Jen třicet procent lidí optimisticky odpovědělo, že se budou mít lépe. Šedesát procent je přesvědčeno, že na tom budou hůř.

Ve všech západních zemích s výjimkou Polska (Česko nebylo do průzkumu zařazeno) výrazně převládal pesimismus nad optimismem. Nejhůř na tom byla Francie s 80 procenty pesimistů proti 15 procentům optimistů. Následovalo Španělsko s pesimistickým skóre 72 : 24. Ve Velké Británii je to 70 : 23. Ve Spojených státech 57 : 33. V Německu převažují pesimisté nad optimisty v poměru 57 : 34 procent. Nejméně, ale přesto stále víc než optimistů je jich v Maďarsku – 41 : 34. Naopak v Polsku vítězí optimisté nad pesimisty v poměru 59 : 25.

Caravaggio: David s Goliášovou hlavou, 1607. - Foto: Profimedia.cz

Boj proti klimatu si žádá revoluci

Předvojem je boj za záchranu klimatu. Už ten v sobě nese velký generační střet. Jak říká nejvlivnější klimatická aktivistka světa, šestnáctiletá Švédka Greta Thunbergová: „Ukradli jste nám dětství a budoucnost.“ Ve svých radikálních proslovech nemluví zdaleka jen o emisích a přicházející ekologické katastrofě. Zároveň zdůrazňuje obrovskou, nespravedlivou nerovnost: svět ovládá hrstka bohatých. To je ten pesimistický ukradený svět, který ti starší v tak špatném stavu odkazují mladým. Greta Thunbergová má už dnes především v západní Evropě vliv na mladé, kteří její myšlenky sdílejí a podporují je pátečními školními stávkami. S bojem za záchranu klimatu přichází i touha po radikální změně majetkových poměrů. A tlak na odstranění té nerovnosti, o níž jsou mladí radikálové přesvědčeni.

Výstižný je příběh českého křídla globálního hnutí Extinction Rebellion (XR). I to se na první pohled tváří, že chce pouze bránit ekologické katastrofě, k níž svět podle jeho stoupenců nezadržitelně spěje. Už jen pohled na popis jejich mise na webu hnutí ale ukazuje, že cílem je radikální změna mocenských a majetkových poměrů.

V sobotu 12. října, kdy byl v zemi vyhlášen státní smutek k uctění památky zemřelého zpěváka Karla Gotta, pořádali aktivisté z XR sérii akcí. Načasování nebyla žádná cílená provokace. Prostě se to tak sešlo, tak proč měnit logistiku kvůli pietě. Kromě výstupu před Českou televizí také blokovali pražskou magistrálu u Národního muzea. Několik desítek lidí si lehlo na přechod pro chodce. Blokáda je součástí akce Velká rebelie za život. Někteří aktivisté se k silnici přilepili a policisté je museli odlepovat pomocí ředidla. Asi i jim bylo trochu trapné blokovat Prahu v den státního smutku, takže přispěchali s omluvným prohlášením. „Respektujeme význam Karla Gotta pro tuto zemi. Chápeme, že naše akce v den jeho pohřbu může působit nevhodně. Naše aktivity však nemůžeme přerušit. Karel Gott prožil dlouhý a bohatý život a zemřel pokojně ve spánku. To je něco, čeho se nám a našim dětem možná nedostane,“ uvedli pořadatelé blokády.

Ztráta víry v budoucnost a jistá nostalgická závist, že je nikdy takový bohatý život, jaký měl Karel Gott, nečeká, vystihuje generační atmosféru radikálů. I to, proč může být svůdná pro dost mladých lidí. Kdo jsou, píší o sobě XR na svém webu: „Rozbíjíme mocenské hierarchie, abychom tak zajistili spravedlivější zapojení do činnosti. Žijeme v toxickém systému, avšak neviníme z toho žádného jednotlivce. Používáme nenásilnou strategii jakožto nejefektivnější cestu ke změně. Společně vytváříme struktury, které nám umožňují zpochybňovat význam moci. Každý, kdo jedná v souladu s těmito základními hodnotami a zásadami, může podnikat akce naším jménem a jménem našeho mateřského hnutí Rising Up!."

Je to trochu abstraktní a rádoby vzletné, jak to u podobných aktivistických revolucionářů bývá. Je potřeba tomu dát emoci, která získá další adepty na přilepování na silnice. Rozbití současného mocenského řádu včetně vyvlastnění a změny majetkových poměrů z toho ale kouká na první pohled. Vyvlastňovat a bořit se bude nenásilně. Samozřejmě. XR podobně jako další aktivisté věří, že ostatní se jim jako avantgardě podvolí. „Naše poslání vychází z toho, co je nezbytné Nikoli z toho, co je možné. Mobilizací 3,5 procenta populace (pomocí dynamických metod organizace) se budeme snažit prosadit změnu systému."

Motivovaná avantgarda často strhává mlčící většiny. Pokud se jí z druhé strany nepostaví jiná. Se stejným nábojem a podobně naléhavým příběhem. A přestože k radikální progresivní levici, která tyto názory o blížící se ekologické katastrofě a potřebě změnit mocenský systém a majetkové poměry zastává, se v různých zemích Západu hlásí zpravidla kolem pěti až sedmi procent lidí, svou urputností a naléhavostí často strhnou ty méně vyhraněné. Podle nedávného průzkumu agentury Median pro studentský spolek Svobodný listopad je 68 procent mladých z generace mezi 18 a 30 lety přesvědčeno, že přijde ekologická katastrofa. Žádné obavy z ní nemá jen osm procent mladých. Průzkum se dělal v celé generaci, nikoli jen mezi studenty vysokých škol.

A protože boj za odvrácení ekologické katastrofy je velmi drahý, někdo ho musí zaplatit. Proto s tím přichází ona touha po změně mocenských a majetkových poměrů. Proto se po desítkách let, kdy byl s pádem železné opony a koncem studené války považován za odepsaný, vrací do módy socialismus.

Bernie Sanders mezi studenty. - Foto: Reuters

(Ne)násilné vyvlastnění a konec miliardářů

Už v posledních amerických volbách byl mezi mladými voliči demokratů ve věku 18 až 29 let hvězdou sedmdesátník Bernie Sanders. Socialista staré školy, volající po změně majetkových poměrů a rovnostářství. Teď si z něho berou poučení i ostatní kandidáti demokratů. Senátorka Elizabeth Warrenová navrhuje průlomové zdanění majetků. Nikoli příjmů, ale majetku. Ochrana vlastnictví je přitom jedním z pilířů americké i ostatních západních ústav. Warrenová prosazuje, aby ti, jejichž majetek přesahuje 50 milionů dolarů (1,1 miliardy korun), odváděli státu rok co rok dvě procenta jeho hodnoty. Ti, kdo mají víc než miliardu dolarů (22 miliard korun), by museli platit každoročně tři procenta.

Bernie Sanders si samozřejmě nechce nechat ukrást své hlavní téma, takže přitvrzuje. Slibuje, že „vyhubí miliardáře“. Na svém Twitteru před pár dny ohlásil, že miliardáři by neměli existovat. A jak je zlikvidovat? Z majetku nad 32 milionů dolarů (704 milionů korun) by se každý rok odvádělo státu jedno procento. Nad 50 milionů dolarů (do 250 milionů) dvě procenta. A pak vyvlastnění majetku s jeho množstvím stoupá až na trestnou sazbu osm procent u vlastnictví 10 miliard dolarů (220 miliard korun).

I v zemi, kde převládá optimismus nad pesimismem, tedy v Polsku, se ale mladí radikalizují. Nedávné volby přinesly vzestup krajní pravice i levice. Levicová trojkoalice tam získala v celé společnosti 11,5 procenta, pravicový trojblok Konfederace 6,5 procenta. Mezi nejmladší generací ale braly shodně kolem 20 procent. Polští analytici vidí stejné vysvětlení pro pravé i levé radikály: strach z budoucnosti. Ti nalevo se v západním progresivním stylu bojí ekologické katastrofy a nerovnosti. Ti napravo mají zase podobně jako část voličů Donalda Trumpa z nižších vrstev strach z toho, že je dřív nebo později nahradí roboti nebo levná asijská konkurence a oni přijdou o práci a životní perspektivu.

Strach a pesimismus jsou přitom největšími ničiteli budoucnosti. Jak říká filozof Zdeněk Kratochvíl z katedry filozofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy: „Katastrofu a zkázu čekáme nepřetržitě od sokratovců, a nikdy nepřišla.“ Úzkostí si naopak zakládáme na civilizační rozklad, jakých je v dějinách docela dost. Západ nutně potřebuje optimistické lídry, kteří dokážou mladé přesvědčit, že žádná zkáza nepřichází a že mají proč se na budoucnost těšit.

 

25. října 2019