Při procházce Trojskou kotlinou k zoo a zámku narazíte na podivuhodný komplex složený z bílých bloků. Obří kostky cukru pár set metrů od Vltavy se lehce schovávají za zeleným protipovodňovým valem, pokud se ale areál rozhodnete prohlédnout osobně, monumentalita prostoru vás snadno omráčí.

Mistr ambasád

Takový dojem jako Diplomatická čtvrť v pražské Troji ve vás nezanechá žádný podobný soubor bydlení u nás. Jak název projektu napovídá, původně mělo jít o rezidence pro zahraniční diplomaty. Protože ale komplex začal vznikat až v pozdních 80. letech, mnoho věcí se změnilo. Nedošlo k realizaci čtvrti v plném rozsahu a diplomaté po revoluci obsadili jen malou část komplexu. Na druhou stranu ale změna režimu podle autora staveb zlepšila standard mnoha použitých výrobků, které chudé socialistické stavebnictví ani neznalo.

Projekt vypracoval v 80. letech architekt Jan Bočan, jedna z nejsilnějších osobností československé poválečné architektury, od jehož úmrtí letos uběhne deset let. Na návrhu spolupracoval se svým životním kolegou Zdeňkem Rothbauerem, realizaci nicméně dokončil sám. Bočan si vydobyl nezpochybnitelné místo v dějinách architektury návrhy československých zastupitelských úřadů. Společně s Rothbauerem a Janem Šrámkem (manželem architektky Aleny Šrámkové), další výraznou osobností, je Bočan podepsán mimo jiné pod výjimečnou brutalistickou ambasádou v Londýně, kterou ověnčila cena Královské společnosti britských architektů za nejlepší londýnskou realizaci roku 1971 – jde přitom o ocenění československé architektury, které se může rovnat pouze Cena Augusta Perreta udělená vysílači a hotelu Ještěd Karla Hubáčka. Zadání projektu na vybudování diplomatických rezidencí tak Bočan (ač nestraník) získal díky svým přímým zkušenostem.

Bočana jeho kolegové popisují jako silně umělecky založeného architekta. Pro jeho dílo je příznačná také jeho celoživotní fascinace čtverci a kvádry, které se v různých formách promítají do jeho architektonických i urbanistických návrhů. Právě to spolu s Bočanovým pojetím architektury jako tvorby prostoru nejvíc ovlivnilo pojetí Diplomatické čtvrti.

Co musí zůstat

Komplex svým způsobem vytváří město ve městě. Kompaktní a jasně ucelený soubor má totiž vlastní ulice, průchody i malé náměstí. Skládá se z několika obytných celků podobných proporcí a tvarů. Celý areál nabízí pouze padesátku bytů. Vzhledem ke svému účelu totiž mělo jít o nadstandardní bydlení, kterému odpovídá i velikost jednotlivých bytů okolo dvou set padesáti metrů čtverečních. Každý z nich má přitom vlastní zahradu nebo velkou terasu, orientovanou jižně.

Právě terasy představují nejvýraznější prvek celého souboru. Od plné hmoty stavby je vymezuje jemné žebroví, které v nejvyšších částech budov vytváří obří vzdušné kostky. Terasy bytům poskytují prostor, kde se rozostřuje hranice mezi interiérem a exteriérem. Žebroví jako výrazně estetický prvek zároveň částečně blokuje pohledy kolemjdoucích a zajišťuje obyvatelům bytů větší soukromí. Bočan od začátku počítal s částečným pohlcením budov zelení. Na terasách proto rostou různé druhy keřů a nízkých jehličnatých stromů, po stěnách a žebroví teras se pnou popínavé rostliny. Masivní bílá konstrukce spolu se zelení rozehrává krásnou hru, která se navíc mění v průběhu roku. K návštěvě souboru proto nejvíc vybízí podzim, kdy se psí víno zbarvuje do pestrých odstínů oranžové a rudé a výrazně umocňuje celkový zážitek z prostoru. Celý exteriér budov je otevřený a přístupný, areál si tudíž může prohlédnout každý, kdo má chuť.

Stát prodal soubor v roce 2011 (rok po Bočanově náhlé smrti) do soukromých rukou. Komplex zoufale potřebuje celkovou rekonstrukci, ta by ale především exteriér měla jednoznačně zachovat v autentické podobě, jinak hrozí zničení architektonické hodnoty souboru. V médiích se totiž před lety diskutovalo právě o zmiňovaném žebroví – jeho odstranění by ale stavby zbavilo jejich působivosti. Soubor dnes stojí trochu v zapomnění, jeho význam a hodnotu nicméně stvrzují slova respektovaného historika a teoretika umění a architektury Rostislava Šváchy, podle kterého čtvrť „představuje výjimečné dílo, pro jaké nenajdeme v české architektuře 80. a raných 90. let žádnou obdobu“.