Jedním z paradoxů doby finančního hladovění médií je paralelní rozkvět iniciativ a žánrů věnujících se analyzování a hodnocení médií. O co méně profesionálních médií, o to více jejich „hlídání“. Tak se stalo, že se můj text pro Echo ocitl v péči webu Manipulátoři.cz. Webu, který vedle studií z teorie komunikace a analýz toho, o jakých nadnárodních iniciativách „extrémní pravice“ dezinformuje, publikuje komentáře typu „Volného terorista a romské muzeum za bilion korun“, „Perla Tomáše Raždíka (SPD)“ „Soukup se vrací do politiky, v které dříve vyhořel. Nepotěší tím Okamuru“.

Autorovi Lubomíru Tomečkovi se nelíbil můj článek „Americký potratový extremismus“. Vytýká mu, že má volný vztah k faktům a jde mu hlavně o útoky na americká liberální média a politiky demokratické strany. Konkrétně prý špatně píšu, že zákon který se projednával ve státě Virginia, „umožňuje provést v určitých případech potrat nejen až do samého konce těhotenství, ale i po porodu“. To skutečně řekli dva virginští politici – guvernér a sama předkladatelka zákona. Je to pravda, každý, kdo umí anglicky, si to může poslechnout. Způsobilo to pozdvižení, demokraté se od obou nešťastníků a návrhu zákona spěšně distancovali, jeho spolupředkladatelé stáhli své podpisy, takže zákon je v této chvíli mrtvý.

Tomeček mi vytýká, že nezahrnuji různé další položky návrhu. Ty ale nejsou pro mé tvrzení relevantní. Pak odkazuje na dva články, jež popisují, jak se předkladatelka zákona a guvernér distancovali od svých vlastních slov a jak jim v tom zastánci interrupcí pomáhají. Ty vypadají v podstatě tak, že novináři napovídají těm dvěma výtečníkům, jak ze situace vybruslit. „Někteří nadhodili možnost, že guvernér nebyl plně seznámen s návrhem zákona,“ uvádí se v jednom. Tvrdit, že sama předkladatelka nebyla dostatečně seznámena se svým vlastním návrhem, asi bylo moc i na ně. Tématem tu ale přece není jen text návrhu. Tématem je hlavně to, že dva politici souvisle, koherentně prezentovali záměr uzákonit možnost zabití živě narozeného dítěte. To, co udělali den poté, nebylo žádné upřesnění nebo vyjasnění. „Špatně jsem se vyjádřila (I misspoke)“, řekla předkladatelka. Ne. Bylo to popření včerejšího názoru. Když to politici dělají, novináři to zpravidla tak pojmenovávají. V tomto případě fungovali spíš jako PR dotyčných politiků.

Dále mi Tomeček vytýká, že uvádím, že podle Gallupu podporuje legálnost interrupcí ve třetím trimestru obecně jen 13 % Američanů. A neuvedl jsem podrobnější výsledky průzkumu, kde se uvádí i to, za jakých podmínek by byl takový zákrok přijatelný. „I pouhé přání ženy přerušit těhotenství ve třetím trimestru, protože z jakéhokoli důvodu nemá o dítě zájem, má podporu 20 % americké veřejnosti,“ říká Tomeček. Ano, to jsem možná mohl uvést, je to stejně tak součástí průzkumu jako těch třináct procent. Postoje k potratům jsou bezpochyby komplikované. Je mi tedy možné vytknout, že jsem sáhl po tom nejnižším dostupném čísle. Dokládal jsem ale tvrzení, že „většina veřejnosti není na straně progresivistů“. Dvacet procent má do většiny daleko, ne?

Následně mě Tomeček kritizuje za to, že připomínám mediální blackout procesu s potratovým doktorem Kermitem Gosnellem v roce 2013. A to dělá chybu. Já si totiž zjevně na rozdíl od něj tu situaci pamatuji, neboť jsem ji sledoval, už když se odehrávala. „O začátku procesu se objevilo několik zpráv v liberálních New York Times, Huffington Post a nebo konzervativních Washington Times. Poté následuje informační vakuum, které utne 11. dubna množství kritiky zpravodajských serverů, že o procesu neinformují. O den později už je soud s Gosnellem hlavní zprávou všech zpravodajských redakcí,“ píše.

Nebylo to tak. V době toho informačního vakua o soudu s Gosnellem intenzivně informovaly Fox News a řada konzervativních a křesťanských webů. O prolomení toho informačního vakua se vedle sloupku Kirsten Powersové v USA Today, na který Tomeček odkazuje, nejvíc zasloužila konzervativní mediální kritička Mollie Hemingwayová, jež veřejně na Twitteru oslovovala editory a redaktory píšící o domácích událostech a o zdravotnictví s dotazem, proč o Gosnellovi nepíší. A začala s tím ještě před sloupkem Powersové. Odpověď redaktorky Washington Post Sarah Kliffové si pamatuje každý, kdo se o tu věc zajímal: „Píšu pro Washington Post o [zdravotní] politice, ne o lokálních kriminálních případech.“ Kliffová přitom o událostech týkajících se politiky interrupcí v minulosti napsala desítky článků. To informační vakuum tedy nebylo jen tak nahodilé, dané nepozorností. Bylo nápadné, viditelné a lze říci, že přímo hájené.

Washington Post i další noviny a televize se pak chytily za nos a začaly o procesu psát. Tak jako když na Andreje Babiše vyplave nějaká nepříjemnost, nakonec o ní i Lidové noviny a Mladá fronta DNES napíšou. Média se taky snažila se ze situace zpětně „vykecat“. To bylo účelem článku Paula Fahriho v deníku Washington Post z 19. dubna 2013, na který Tomeček taky odkazuje. A zjevně se o něj opírá, když píše, že o článku neinformovala ani konzervativní média, a „evidentně tedy nešlo o spiknutí liberálních médií, ale o problém, který poznamenal celou zpravodajskou scénu“. Jenže Tomeček neví, že to tvrzení je nepravdivé. Farhi prostě potřeboval odůvodnit předem danou zápornou odpověď na otázku z titulku svého článku: „Může za nedostatek zpravodajství o Gosnellovi tendenčnost médií?“ A tak prohledal jen databázi tištěných vydání časopisů National Review a The Weekly Standard, neprohledal ale jejich weby. Na nich vyšly před soudem a v jeho průběhu desítky článků. Tomeček si navíc Farhiho přečetl špatně, takže mezi média, která o procesu nereferovala, zahrnuje Fox News, zatímco Farhi zaznamenává, že „Fox News byla jediným soustavným televizním zdrojem pro tuto kauzu – přinesla o ní za poslední měsíc jedenáct zpráv a komentářů“. A pak ještě Tomeček odkazuje na článek v Christian Science Monitor, kde prostor pro opakování téže nepravdy dostali propotratoví aktivisté bez jakékoli korekce autorky.

Autor textu, který mi vytýká „dosti volný vztah k faktům“, se tedy kvůli svému nekritickému, neinformovanému přístupu zamotal v omylech. Nedbal mého varování, že „typický novinář (amerických) mainstreamových médií je na straně progresivistů“, spolehl se na ně – a takhle to dopadlo. Pro téma umělého přerušení těhotenství skutečně platí maxima twitterového komentátora Davida Burge o tom, co to znamená, když média, jak se říká v angličtině, „pokrývají“ nějakou důležitou událost: „Polštářem. Dokud se nepřestane hýbat.“

V závěru mi Tomíček vytýká, že cituji fact-check samotného deníku Washington Post ohledně tvrzení, že tak liberální legislativu jako USA má jen sedm ze 189 zemí světa, jako důkaz jeho zaujatosti vůči Trumpovi. Já netvrdím, že Washington Post dělá všechno špatně. Ten fact-check uvádí slovy, že tvrzení administrativy „vypadalo trochu překvapivě“, a jistě je třeba kvitovat, že ho Washington Post zveřejnil, přestože potvrdil jak extrémnost americké potratové legislativy, tak názorovou bublinu amerických médií.

Celé to ukazuje na dva mrzuté trendy. Jednak se mezi způsoby, jak se média vyrovnávají se ztrátou své role gatekeeperů, kurátorů selektujících pro nás zprávy, vynořily dvě výrazné aktivity: boj proti „fake news“ a tzv. fact-checking. Obě jistě ve své lepší podobě přinášejí nějaké použitelné výsledky. Ale obě jsou založeny na diskutabilní premise, média jsou tendenční, my vám řekneme, co jsou fakta. Ve skutečnosti jsou obě aktivity hlavně novou možností, jak psát názorové komentáře jinými prostředky.

A obě svého vytčeného cíle většinou nedosahují. Zato vytvářejí vedlejší produkty, které jsou samy o sobě zhoubné. Boj proti fake news posílil mýtus, že populistický pohyb je výsledkem vnější manipulace, že nebýt jí, je Hillary Clintonová americkou prezidentkou a Británie neodchází z EU, a že jen co tu manipulaci odfiltrujeme a porazíme, vše se vrátí k normálu.

Fact-checking pak vytváří iluzi objektivity, již řadový čtenář snadno prokoukne, byť neumí všechny její mechanismy jasně pojmenovat, což jen dál prohlubuje nedůvěru vůči médiím. Co jiného je „fact-check“ názoru Donalda Trumpa, že herečka Meryl Streepová je přeceňovaná? S tím opravdu jedno americké médium přišlo. Taky je tu subtilnější problém, že zejména inteligentní a vzdělaní lidé podléhají dojmu, že kdyby ostatní lidé měli stejné informace jako oni, tak by se i rozhodovali stejně jako oni. Ale tak to není, lidé jsou různí.

Druhý mrzutý trend je slepá ulička, v níž se ocitl liberalismus. „Obhajoba potratů po americku – „právo ženy na volbu“, „kontrola nad vlastním tělem“, „reprodukční spravedlnost“ – se opírá přesně o tu rétoriku extrémního individualismu, v němž dnes někteří identifikují zásadní filozofický spor doby,“ napsal jsem. „Zajímavé tvrzení, k čemu se ale vztahuje? Jsou navrhované změny zákonů ve Virginii a státě New York projev extrémně individualistické ideologie?“ ptá se Tomeček. Jejím projevem je to, že ta ideologie nedává lidem v ní socializovaným žádné mantinely, žádné způsoby uvažování, jež by je zarazily, než vypustí z úst, že živě narozené dítě je možné zabít, shodne-li se na tom matka s lékařem. Je-li maximalizace osobní autonomie nejvyšší a jedinou hodnotou, tak se vám to prostě zákonitě stane. To se samozřejmě netýká jen zacházení s nenarozeným životem. Je to myšlenková konstelace, jež byla kdysi nepřekonatelně vystižena větou v jedné povídce Šimka a Grossmana: „Není divu, že její odpověď – Cožpak si se svým tělem nemohu dělat, co chci? – šokovala i zkušeného pedagoga.“ Takhle dnes v kostce vypadají západní veřejné diskuse.