Před 20 lety, poslední den roku 1999, zcela nečekaně rezignoval tehdejší ruský prezident, osmašedesátiletý Boris Jelcin. Své pravomoci předal tehdy ještě nepříliš známému premiéru, sedmačtyřicetiletému Vladimiru Putinovi, který dodnes zcela ovládá ruskou politiku.

„Obracím se k vám s novoročním projevem. To ale není všechno. Dnes naposledy k vám promlouvám jako prezident… V poslední den odcházejícího století podávám demisi,“ řekl Jelcin k překvapení všech v televizi. „Chci vás poprosit o odpuštění za to, že mnohé naše sny se nesplnily,“ dodal se slzou v oku.

„Nechci se držet dalšího půlroku moci, když země má člověka, se kterým faktický každý Rus dnes spojuje své naděje na budoucnost,“ uvedl Jelcin jako odpověď na otázky, proč si vybral právě Putina, kterého v srpnu téhož roku jmenoval premiérem. Později vyšlo najevo, že o Putinovi jako o svém nástupci referoval Jelcin tehdejšímu americkému prezidentovi Billu Clintonovi již v září 1999.

Putin sice hned jako premiér na sebe upoutal pozornost rozhodným postupem v druhé rusko-čečenské válce, přesto mu ale analytici nedávali ve vysoké politice mnoho šancí. Již nedlouho poté ale bylo těžké nalézt ve světě hlavu státu, která má takový vliv a popularitu jako on. Rusové v Putinovi objevili ideálního vůdce, protože podle nich dokáže tvrdě hájit zájmy své země v zahraničí a z Ruska učinil po letech chaosu a úpadku opět stabilizovanou velmoc.

Nejvýraznější změny, které upevnily moc Kremlu, přinesly zákony, které prosadil v rámci boje proti terorismu po přepadením školy v severoosetském městečku Beslan, kde v roce 2004 při teroristickém útoku zahynulo přes 330 lidí.

V březnu 2000 Putin poprvé zvítězil v prezidentských volbách a o čtyři roky později si vítězství s přehledem zopakoval. S ohledem na ústavu se poté nemohl ucházet o třetí mandát, stal se premiérem a jako svého nástupce v prezidentském křesle si vybral Dmitrije Medveděva. V roce 2012 si s Medveděvem své funkce vyměnili. Putin opět vyhrál volby a usedl do čela státu. Loni byl do prezidentské funkce zvolen počtvrté.

Ze špiona KGB autokratickým vládcem i Zemanovým přítelem

Kariéra petrohradského rodáka Putina (narozen 7. října 1952) se začala rozvíjet v roce 1991, kdy vystoupil z kdysi obávané tajné služby KGB, do které vstoupil hned po studiích práv v roce 1975. Po dráze špiona v Německu, díky níž perfektně ovládá němčinu, se stal asistentem prorektora Leningradské státní univerzity. Na počátku 90. let se jeho někdejší profesor Anatolij Sobčak stal primátorem Petrohradu a Putina jmenoval svým zástupcem. V Jelcinově blízkosti se Putin objevil v roce 1996 jako zástupce šéfa správy kremelského majetku. Následující rok byl jmenován zástupcem šéfa prezidentské kanceláře a v roce 1998 nastoupil do čela nástupkyně KGB Federální bezpečnostní služby (FSB).

Putinova popularita v Rusku stále nemá obdoby. „Nikdy od počátku 50. let nepovažoval ruský lid s takovým nadšením a zcela vážně svého vůdce a vlast za synonyma. To je hlavní vítězství Vladimira Putina. Nikoliv jako prezidenta s cílem učinit národ silnějším, samostatnějším, dospělejším a svobodnějším, ale jako autokratického vládce celé Rusi s úkolem získat maximální, možná doživotní moc, založenou na upřímné podpoře od většiny lidu,“ napsal kdysi list Moskovskij komsomolec. „Putin má více moci než egyptský faraon, car a generální tajemník za Sovětského svazu dohromady,“ řekl zase šéf komunistů Gennadij Zjuganov na adresu Putina, kterého v roce 2007 časopis Time jmenoval osobností roku za to, že stabilizoval Rusko.

Odpůrci Putina to ale vidí jinak. Kritizují stav demokracie v Rusku, rostoucí koncentraci moci a budování kultu osobnosti, zvyšující se vliv státu v médiích a v ekonomice nebo nevysvětlené vraždy novinářů a represe proti opozici. Kritické hlasy se občas ozývaly i ze zahraničí, hlavně potom při tažení Kremlu proti opozici a během rusko-gruzínské války v Osetii v roce 2008 a nyní kvůli postoji Ruska ke konfliktu na Ukrajině a kvůli ruské anexi Krymu. Současně ale mnozí zahraniční vůdci Putina označují za svého přítele. Dobré vztahy má také s českým prezidentem Milošem Zemanem, se kterým se několikrát setkal.

Putinův předchůdce Jelcin se do vysoké politiky dostal v roce 1985, kdy si ho ze sverdlovského oblastního výboru povolal do Moskvy Michail Gorbačov. V prosinci nastoupil do čela moskevských komunistů a brzy se stal mezi Moskvany populárním. V červenci 1990 vystoupil z komunistické strany a v roce 1991 byl zvolen ruským prezidentem. Ve funkci hlavy státu na sebe poprvé výrazněji upozornil v srpnu 1991, kdy odmítl pokus konzervativních sil o puč. Ve stejném roce podepsal smlouvu o rozpadu sovětského impéria. Asi nejvíce ale utrpěla jeho popularita po vpádu ruských vojsk do Čečenska v roce 1994. Přesto byl o dva roky později opět zvolen do funkce prezidenta.

V zahraniční politice občas zdůraznil sílu ruských zbraní a za jeho éry byly podepsány důležité smlouvy. Většina dokumentů ale vstoupila v platnost až za Putina. Stal se také „mistrem“ faux pas a byl mu vyčítán ekonomický úpadek země a „divoká privatizace“, kdy se obří majetek dostal do rukou úzké skupiny oligarchů. Po odchodu z funkce se z Jelcina stal důchodce s doživotními jistotami, zemřel na srdeční selhání v dubnu 2007 v 76 letech.