Bývalý premiér David Cameron se dřív, než spustil referendum o brexitu, snažil vyjednat nové podmínky vztahu Londýna s Evropskou unií, které by mohly Brity přesvědčit, že má smysl zůstat. Nebyl náročný, chtěl docela málo. Dostal ale ještě méně. Většinu Britů to nepřesvědčilo a rozhodli se pro odchod. Jednou z těch věcí, které žádal, ale nedostal, bylo omezení daňových bonusů na děti pro cizince, kteří přijdou pracovat do Spojeného království. Tehdy se proti mimo jiné ostře postavili premiéři zemí střední a východní Evropy včetně Česka. Vadilo jim, že odříznutí od bonusů, což je britská alternativa přídavků na děti, by z jejich občanů v Británii udělalo Evropany druhé kategorie.

Z řady různých průzkumů o motivech odchodu se ukázalo, že to bylo podstatné. Britové se o své daně nechtějí dělit s cizinci. Nejsou jediní. Stejně to vnímají další Evropané. Německá agentura DPA teď přinesla zprávu, jak si čím dál víc radnic německých měst stěžuje na to, že se příliš mnoho peněz posílá na přídavcích na děti cizincům, kteří žijí a pracují v Německu. Už ale vůbec není jisté, jestli tam s nimi zároveň žijí jejich děti, na které ty přídavky dostávají.

Letos v červnu byly tyto dávky podle agentury DPA poslány 268 336 dětem žijícím mimo Německo v Evropské unii nebo evropském hospodářském prostoru. To je ve srovnání s koncem loňského roku nárůst o 10,4 procenta. Škrty v přídavcích a změny v předpisech žádají zejména radnice měst, které zřejmě oprávněně poukazují na to, že v řadě případů jsou peníze vypláceny na základě podvodů.

Statistiky ukazují, že prudce roste především počet příjemců těchto dávek z východní Evropy. Starostové jsou na základě vlastních zkušeností přesvědčeni, že se jedná o cílenou migraci do sociálního systému Německa. To je podobný pocit, jaký měli Britové. Přispěl k jejich rozhodnutí Evropskou unii opustit.

Prokázat podvod je při volném pohybu osob za prací uvnitř Evropské unie byrokraticky velmi složité. Vychází se z trvalého bydliště. Pokud ten, kdo v Německu nebo v Británii pracuje, přihlásí k pobytu kromě sebe i své děti, automaticky přídavky nebo daňové bonusy dostává. Při obrovském rozdílu v platech mezi bohatými a chudými zeměmi Evropské unie je přitom pro mnoho cizinců z chudších zemí mnohem výhodnější odjet do Londýna nebo Mnichova sami, nechat rodinu doma, zkasírovat sociální dávky nebo bonusy a ty pak poslat rodině domů. Cizinci z chudších zemí v těch bohatších totiž velmi často pracují za platy, které jsou na místní poměry nízké. Živit tam rodinu by jí zajišťovalo nižší životní úroveň, a proto je lepší nechat ji doma.

Prakticky to nemá moc dobrých řešení. Buď se musí nasadit tvrdá byrokratická kontrola na to, kde děti cizinců skutečně žijí. Ta bude vždycky drahá, otravná a pro mnoho lidí velmi nedůstojná. Druhou možností je ty sociální dávky a bonusy pro cizince výrazně omezit. Pak se ale vždycky ozvou stížnosti na diskriminaci a kastování na Evropany první a druhé kategorie.

Je to jedna z nejvýstižnějších ukázek, že evropský lid, na nějž se tak často odvolávají zastánci čím dál hlubší integrace, neexistuje. Sen o společné Evropě u nechuti k migraci uvnitř Unie narazil na realitu. Sbližování životní úrovně mezi bohatým západem a severem a chudým jihem a východem Unie je pomalé. V případech mnoha zemí se ty rozdíly spíš prohlubují, než zužují.

Zastánci integrace namítnou, že se to dá řešit přerozdělováním od bohatých k chudým. Proč by to nemělo jít v Evropě, když to jde ve Spojených státech, kde jsou také rozdíly mezi bohatou Kalifornií a chudou Nebraskou značné? Jenže Američané nemají problém s tím, když někdo vydělává v Kalifornii a inkasuje daňové slevy na děti, které třeba nechal doma ve výrazně chudším regionu.

Britové s tím problém měli. Starostové německých měst upozorňují, že ho mají i Němci. Brexit měl být budíčkem k realistickému přemýšlení, jak sen o volném stěhování po Evropě sladit s přirozenými zájmy Evropanů. Zatím se žádné takové návrhy neobjevily. Export sociálních dávek napříč Unií bude vztahy v Evropě dál zhoršovat.