Světoznámý aktivista Julian Assange, šéf organizace WikiLeaks, prožil sedm let na ekvádorské ambasádě v Londýně. Latinskoamerická země mu už ale odmítla nadále poskytovat azyl, pro Assange si přišla britská policie a v dramaticky působící scéně ho zatkla. O jeho vydání žádají Spojené státy, možná se připojí i Švédsko, kde byl Assange obviněn ze sexuálního násilí. V každém případě: po sedmi letech se aktivista vrací do světa značně jiného, než jaký opouštěl, a je v něm také dost rozdílně vnímán.

V letech největší slávy WikiLeaks byl Assange hrdinou aktivistické levice. WikiLeaks zveřejnily obrovské množství americké diplomatické korespondence, zasadily tak ránu „impériu“. Assange byl široce vnímán jako bojovník proti mocenským machinacím, věrozvěst lepších, transparentnějších časů, v nichž lid bude nahlížet do dříve temných zákoutí, prorok přicházejících časů internetového aktivismu, který si poradí s mocnostmi odcházejícího světa. Jistě neškodilo, že měl (pro někoho) charisma a také manýry rockové hvězdy. V některých kruzích se stal předmětem až devótního obdivu.

Už tehdy ale zaznívaly skeptičtější hlasy, které ovšem nebyly moc slyšet. Upozorňovaly na podezřelé kontakty Assange a lidí kolem něj na ruskou moc a na jeho podivnou vstřícnost vůči jejím potřebám, na podivné lidi v aktivistově okolí – například ruského antisemitu, který vystupuje pod jménem Israel Shamir, Assangeovým jménem měl například předat Lukašenkově režimu v Bělorusku dokumenty použitelné proti odpůrcům diktatury. Assange měl mít také podíl na tom, že známý „whistleblower“ Edward Snowden skončil v Moskvě. Assangeovu reputaci to ale nijak zásadně nepoškodilo – radikálnější levice měla tehdy k Rusku sentimentální vazby, stále je vnímala především jako protivníka Ameriky, a tudíž mocnost v zásadě dobrou. Velké znepokojení nezpůsobila ani pověstná citace Juliana Assange v článku Guardianu. Když byl vyzván, aby byla v uniknuvších depeších začerněna jména Afghánců, kteří komunikovali s americkými úřady, měl říci: „Jsou to informátoři. Jestli je zabijí, můžou si za to sami. Zaslouží si to.“

Sláva Juliana Assange ale během posledních let notně uvadala. Aktivistická levice se totiž proměnila, daleko víc se v jejích řadách řeší politika identit. A její optikou je australský aktivista osobnost spíš problematická. Ve Švédsku, k němuž akademická levice vzhlíží jako ke vzoru správné politiky genderu, byl obviněn z dvojího znásilnění. Paradoxně to umožnila změna švédského zákona, která právní definici znásilnění rozšířila v intencích požadavků levicového hnutí. A především: v době kampaně před americkými prezidentskými volbami v roce 2016 zveřejnil dokumenty poškozující Hillary Clintonovou (jako americká ministryně zahraničí šla aktivistovi po krku). Mohl tím nějak přispět k nečekanému vítězství Donalda Trumpa – a právě ten je v očích dnešní radikální levice ztělesněním všeho zlého, což výrazně ovlivnilo i způsob, jímž soudobí progresivisté vnímají Rusko. Internetové pátrače po pobuřujících výrocích navíc moc nepotěšily některé Assangeovy tweety, které byly v rozporu s momentálně převládající ortodoxií.

Na záběrech Assangeova zatýkání tak mnozí z těch, kdo by dříve patřili mezi jeho obdivovatele, viděli jen bizarní postavu s bílým vousem. Pro Assangeovo vystupování byla vždy charakteristická značná míra narcismu. Po nějakou dobu byla v souladu s narcistní kulturou soudobého Západu obecně, té jeho aktivistické sféry zvlášť. Dnes už Julian Assange za sebou nemá zástupy až sektářsky oddaných stoupenců. Svět se za těch sedm let změnil, ne snad k lepšímu. Narcismus té aktivistické sféry se jenom napájí z jiných zdrojů. Z proroka nových časů digitální revoluce se Julian Assange stal výstižným příkladem toho, jak rychle se v těch nových časech může změnit hrdina v padoucha.