Jihovýchod Ukrajiny se stal obětí masivního ostřelování a taktiky spálené země ze strany ruských vojáků a vojáků separatistických republik na Donbase. Zatímco v Mariupolu stále probíhají boje, několika tisícům lidí nezbylo nic jiného než odejít ze zničeného města do Ruska. V jiné cestě jim bránily okupační síly. Příběhy několika Ukrajinců, kterým se podařilo z filtračních „humanitárních“ táborů v Rusku dostat, popsalo své zážitky pro CNN.

Situace v Mariupolu je už několik týdnů kritická. Ve městě, které je z 90 procent srovnáno se zemí, stále probíhají boje, stále by se v něm podle odhadů ukrajinských představitelů mělo nacházet až 100 000 lidí. Zároveň byl Mariupol jedním z prvních měst, ze kterých místní představitelé hlásili násilné přesuny Ukrajinců na ruská území či do měst ovládaných separatisty.

Podle odhadů ukrajinské vicepremiérky Iriny Vereschukové bylo násilně přemístěno od začátku války až 45 000 Ukrajinců. Americká velvyslankyně při OSN Linda Thomasová-Greenfieldová tristní situaci přirovnala k nuceným transportům obyvatel během Stalinovy krutovlády.

„Nemusím vysvětlovat, co tyto filtrační tábory připomínají. Je to děsivé a nemůžeme se koukat jiným směrem,“ uvedla diplomatka. Rusko podle agentury TASS mluví o více jak půl milionu civilistů, které zachránilo z nebezpečné zóny bojů. Z toho přes 120 tisíc má pocházet z Mariupolu. O tom jak dobrovolné tyto transporty jsou vypovídalo pro CNN několik svědků.

Pětačtyřicetiletý atletický trenér Andryj se snažil dostat z levého břehu řeky Klamius, která dělí Mariupol, aby mohl utéct směrem ke Kyjevu, kde má manželku. Když se mu to však kvůli zničeným mostům nepovedlo a začalo se šířit, že neoznačení vojáci nařizují evakuaci, rozhodl se utéct z úkrytu k ruskému checkpointu, zde byl naložen na autobus a poslán do vesnice Bezimenne, kam vojáci separatistů sváželi uprchlíky. Zde se musel svléknout od pasu nahoru a byl prohledán. Zároveň tázán zda chce zůstat v Doněcké lidové republice či jít jinam. Většina lidí podle něj chtěla na Ukrajinu, ale tuto možnost nedostali.

Byl poslán do donbaského Dokučajivsku, kde si separatističtí policisté stáhli data z jeho telefonu, vzali si jeho otisky prstů a několikrát ho vyfotografovali. Po několika dnech byl poslán do Taraborgu. Zde lidé, kteří měli příbuzné či přátelé v Rusku, mohli odjet vlakem.

„Ti, kteří nikoho takového neměli, byly posláni až 1000 kilometrů od hranic do Vladimiru,“ uvádí Andryj. On měl štěstí, matka jeho manželky bydlí ve Voroněži a nyní bydlí s ní. Rád by se dostal zpět na Ukrajinu například přes Bělorusko, ale v současnosti neví jak.

Dostat se v uplynulém měsíci z Mariupolu na ukrajinskou stranu mohlo být ještě nebezpečnější než pobyt ve městě. V minulých týdnech se sice obě strany dohodly na vytvoření humanitárních koridorů, směr na ukrajinské Záporoží ale v prvních týdnech ostřelovali Rusové. Mírné uvolnění nastalo 15. března, kdy Mariupol opustily dva tisíce osobních aut.

Koridorem se potom dalo město opustit častěji, počty evakuovaných se obvykle pohybovaly okolo dvou tisíc. V některých dnech Rusové odchod z Mariupolu opět znemožňovali. Po celou dobu zůstával zoufalým lidem otevřený koridor do okupované zóny. Tam se možnosti uprchlíků příliš nezvětšily. Potvrzuje to i čtyřiadvacetiletá Anna. Z protileteckého úkrytu se dostala po 20 dnech, kdy ji vojáci bez insignií nařídili evakuaci.

Popisuje šok, když po životě v podzemí uviděla místo, kde dřív žila. „Všechno bylo zničeno,“ uvedla. Když se dostala do registračního tábora v Bezimenné vzdálené 25 kilometrů od Mariupolu, byly jí podobně jako Andryjovi odebrány otisky prstů a dokonce i dlaně. „Vyfotografují vás ze všech stran, předpokládám, že kvůli rekognici obličeje. Následně vám odeberou otisky prstů, a co je zvláštní, i otisky dlaně. Nevím proč," vzpomínala Anna.

Také ona byla lidmi, které považovala za agenty FSB, podrobena výslechu. Ptali se jí například, zda má nějaké vazby na členy batalionu Azov. Poté byla převezena k ruské hranici, kde probíhala celní kontrola, a opět byla podrobena výslechu.

„Chovali se k nám jako ke zločincům, jako zadrženým a majetku Ruské federace. Neměla jsem pocit, že můžeme svobodně odejít,“ uvedla k výslechům Anna. Té se však povedlo z Taraborgu odjet do Rostova, jelikož tam měla přátele. Z Rostova poté jela do Petrohradu a odtamtud 22. března dojela na hranici s Estonskem.

Registrační centra a filtrační tábory se snaží separatistické úřady a ruská média jako například RIA Novosti představovat jako místa, kde se poskytuje humanitární pomoc a lidé se mohou svobodně rozhodnout co dál. Ukrajinští uprchlíci zažívali něco jiného. Většina z nich by se nejraději vrátila na Ukrajinu, ale jediný směr, který okupační jednotky nabízí, vede do Ruska a cesta domů rozhodně není snadná.