Premiér Andrej Babiš absolvoval nástupní audienci u prezidenta Evropské komise Jeana-Clauda Junckera. Proběhla bez jakýchkoliv skandálních momentů, byť Babiš před pár měsíci označil Junckera za alkoholika, který kazí pověst EU, byť Babiš v Bruselu nemá dobrou výchozí pozici hlavně kvůli Čapímu hnízdu a zoufalému pokusu v té souvislosti pomluvit OLAF. 

Pravda je taková, že tyto kauzy by měly větší váhu před deseti a více lety, kdy dobíhala bezstarostná doba bez různých krizí, kdy ještě politik ze staré členské země mohl u politika z nové členské země automaticky předpokládat vděčnost a předklon. Poslední dva roky tu máme revitalizovanou Visegrádskou skupinu V4, která o sobě dala vědět naposledy v den Babišova příletu do Bruselu. Společně odmítla plán Emmanuela Macrona, že by se na většinu ze 73 míst v Evropském parlamentu, které uvolní Britové, volilo z celoevropských kandidátek, což si samozřejmě přejí velké země. Hlavní pojivo V4 je ale opozice k uprchlickým kvótám.

Babiš je v tomto ohledu natolik vyprofilovaný, že z té pozice nemůže bez ztráty tváře ustoupit. V pondělí s Junckerem k žádné vážné debatě na toto téma nedošlo. Oba muži místo kvót rokovali o věcech, kde jejich předskokani mohli čekat shodu – jako je ochrana vnějších hranic EU a podobné samozřejmosti, na nichž se lehce shodne, a hůř to provede. V pondělí  byly „navázány vztahy“.

Český premiér po schůzce řekl, že s reformou azylové politiky není kam spěchat, a ačkoliv má uzávěrku do půlky roku, může se hledání shody protáhnout. Znamená to, že Babiš už měkne a jen hraje o čas? Nebo že naopak narýsoval čáru, přes kterou nepojede vlak? Ne, znamená to, že hra o Dublin IV skutečně vyplní větší část tohoto roku a že se stane hlavním kritériem, podle něhož budeme měřit Babišovy schopnosti v zahraniční politice.

Ve hře jsou různé neznámé, především politický vývoj v Německu: pokud se CDU a SPD dohodnou na pokračování velké koalice a hlavně pokud členská základna SPD koalici schválí v celostranickém referendu, osvojí si Německo relativně přísnější migrační politiku. Anebo se prosadí levé křídlo SPD, které chce přistěhovalectví volnější, nebo se CDU bude muset vrátit k jednáním, v nichž budou hrát roli  ještě extrémnější Zelení – a Německo v posledku ještě víc uvolní stavidla (i dnes, po odeznění akutní migrační krize z let 2015/16, přichází do země 500 až 1000 ilegálních migrantů každý den). To bude paradoxně, ale úplně stejně jako v roce 2015, automaticky znamenat vyšší tlak na přerozdělování migrantů po Evropě. 

Dnes nikdo neví, co ze změti návrhů, které vznikají jak v Evropské komisi, tak v europarlamentu, vzejde. Nejdůležitější inovací se zdá  být tzv. stálý relokační mechanismus, který by byl uveden do pohybu „pouze“ tehdy, pokud by nějaká členská země typu Itálie či Řecka hlásila příliv běženců, s nimiž si sama neporadí. Nejmenovalo by se to kvóty, ale bylo by to stálé přerozdělování, navíc pod správou Komise. Změnu si žádá Německo. Bohužel už letos se asi začne neformálně vyjednávat rozpočet EU na léta 2021–2027 a některé členské státy jsou pro vyšší dotace schopny zabít babičku.

Pak je tu zkušenost, že každá velká reforma v EU vždycky vedla k nějakému  posunu kompetencí do Bruselu. Sice se na jednom summitu loni zrodil slib, že se o reformě azylového systému nebude hlasovat většinově, ale jednohlasně na Evropské radě. Ale taková situace bude vyžadovat výjimečně neústupného premiéra, přičemž o neústupnosti člověka, který je trestně stíhaný ve věci zpronevěry evropských  dotací a kterému upřímně záleží na uznání Evropy, můžeme pochybovat. Z tohoto pohledu je aspoň symbolickou pomocí fakt, že prezidentem bude dál Miloš Zeman. Jiří Drahoš, respektive jeho poradci, mezi nimiž nalezneme české lobbisty v Bruselu, by nás instinktivně táhli pryč od Visegrádu. Na pozadí hrozby, jakou tandem Babiš–Zeman pro českou politiku celkově představuje, tedy aspoň něco.