Bývalý prezident Václav Klaus se podělil o své názory s Mladou frontou DNES. Zjevně jich má dostatek. Jistý údiv upoutal jeho soud nad šéfkou TOP 09 a pravděpodobnou předsedkyní příští Poslanecké sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou. „Bezvadná. Bezvadná. Ona byla vždycky můj kůň a já si myslím, že si v této funkci povede velmi zdárně, protože z ní – z jejích očí a tváře – čiší zlo. Je tam kondenzované. Věřím, že toto bude schopna uplatňovat, když se budou bavit poslanci, nevěnovat dostatečnou pozornost projednávání, svačit ve sněmovně, telefonovat, nenosit roušky. Tak bude mít šanci, aby své já skutečně uplatnila.“

Kondenzované zlo je rámci tuzemského dyškursu ne úplně obvyklý termín, jistou pozornost si proto zaslouží. Také kvůli osobě mluvčího, o němž také něco vypovídá. Osvětluje paradox veřejného působení Václava Klause. Stylizuje se sice jako odhodlaný bojovník proti všem formám levičáctví, svým ideologickým protivníkům se ale dost podobá. Mám tím na mysli především mladší generaci aktivistické „woke“ levice. S ní je spojována nejenom nějaká konkrétní (byť v mnoha ohledech rozporná) ideologie, ale také specifické vzorce chování, způsob argumentace, sebeprezentace a podobně. A jakkoliv si jsou ideologicky vzdáleni, jak jen to jde, mají právě v těchto vzorcích někteří levicoví identitáři s Václavem Klausem dost společného. Možná by je šlo dokonce označit za nositele Klausova odkazu a bývalého prezidenta za jejich předchůdce, snad praotce. Není to tak absurdní, uvědomíme-li si, že stav společnosti současného Západu a především jeho elit se dá popsat také jako pozdní stadium „kultury narcismu“.

O Václavu Klausovi se dá mluvit i jako o průkopníkovi života v bublině souhlasu, který praktikoval ještě předtím, než sociální sítě vůbec vznikly, klausovský model bubliny je oproti tomu progresivistickému jen víc hierarchicky uspořádaný. Bývalý prezident a jeho pokrokářští protivníci mají i velmi podobné pojetí intelektuálního nároku, založené na velmi jednoduché polaritě vyhovuje–nevyhovuje (samozřejmě ideologicky), a to i ve vztahu k vlastní tvorbě či myšlení, jehož smysl je často především udržení statusu, navození žádoucího dojmu.

Jakási příbuznost je znát i ve sklonu fetišizovat vlastní city (pravda, stoupenci pokroku se často zaštiťují domnělými city druhých, v tomhle ohledu je Klaus jaksi přímočařejší), stejně tak co do sklonu pohotově zaujmout pozici mučedníka. Je to paradox. Pro mladé české progresivisty představují devadesátá léta dobu toho nejhoršího společenského úpadku a tehdejšího premiéra Klause berou jako personalizované (nebo snad kondenzované?) zlo.

Bývalý prezident zas na ně pohlíží jako na ztělesnění toho nejhoršího, co současná doba přinesla, jeden druhého pak Klaus i progresivisté používají také jako nástroj mobilizace či aspoň semknutí vlastní strany. Tahle nesmiřitelně působící válka je ale spíš formou nějakého v širším slova smyslu rodinného sporu, v němž jedna strana tu druhou nejenom potřebuje, ale taky si ji zaslouží.