S publikem jsem se na konci minulého zápisu loučil v naději, že koprodukční drama Francie proti Argentině, na jehož projekci jsem se chystal, bude stát za to. A vskutku. A víc než to. Nevím, nevím, jestli v programu festivalu narazím na silnější drama, než bylo tohle. Lepší choreografii, vyšší tempo. Akorát, přece jenom. Já vím, tragédie je vznešený žánr. Ale v hloubi srdce jsem si přál jiný, lepší, šťastnější. Já vím, jsme dospělí lidé, měli bychom dokázat dívat se na věci racionálně. A vyhrál ten lepší. Jenomže jsou věci, na které se já racionálně dívat odmítám. Ó, zkázo. Tvé jméno je Kylian Mbappé. 

Odcházel jsem ze sportbaru hluboce zasažen. A to jsem ještě netušil, že mě v neděli čeká zážitek snad ještě silnější. Pozdě večer jsem se totiž vypravil na novinářskou projekci amerického filmu Beze stop (Leave No Trace) režisérky Debry Granikové. A přineslo mi tu jednu z těch chvil, kvůli nimž má cenu vyrazit na filmový festival. Protože navzdory všem těm blazeovaným řečičkám jeden ve skrytu touží po setkání s něčím, co jeho sklon k blazeovanému řečnění prostě vypne, zanechá ho ve vytrženém tichu.

Debra Graniková je skvělá režisérka, která nepracuje v bůhvíjak vysokém tempu. Její předcházející snímek Do morku kosti (Winter’s Bone) je starý osm let. Byl to strhující příběh z prostředí vařičů pervitinu v Apalačských horách podle románu Daniela Woodrella.  Zdaleka se ale vyhýbal konvencím sociálního dramatu, připomínal spíš řeckou tragédii. A autorka při jeho vyprávění projevila cit pro prostředí a lidi, kteří jsou jeho součástí, svoje někdy taky kriminální hrdiny neukázala jako oběti, ale jako lidi snažící se žít podle nějakého – jistě podivného – kodexu. Beze stop je dílo tomu filmu v něčem tematicky blízké, jeho hrdinové a část postav jsou taky lidi z hodně vzdáleného okraje společnosti, nemá ale tu velkou tragickou ambici, je to velmi subtilní, tiše smutný (ale nejenom smutný) film. A taky krásný.

Will (Ben Foster) je válečný veterán, trpí PTSD, ale jenom tímhle se asi nedá vysvětlit jeho neschopnost žít mezi lidmi, ta je asi trvalejší, možná už s ní přišel na svět. Má třináctiletou dceru Tom (Thomasine McKenzieová), žijí spolu v přírodní rezervaci blízko Portlandu. Žijí tam stranou a beze stopy, v improvizovaném táboře, který čas od času přestěhují, aby nepřitáhli pozornost. Will je cvičený chlapík, ví, jak přežívat v divočině, a dceru učí svoje znalosti. Vztah mezi nimi je velice silný, i tak je ale jasné, že tenhle způsob existence je v delší perspektivě neudržitelný, ale především kvůli plynutí času. Tom roste, jednou začne mít vlastní představy, bude chtít vyrazit vlastní cestou. Tenhle proces akceleruje krátká doba, kdy dvojice po odhalení prožije na farmě, jejíž majitel je velkoryse ubytuje, a dívka tam pozná, že život mezi lidmi má i nějaké pro ni přitažlivé stránky.

Otce a dceru čeká další cesta, setkávají se během ní s různými lidmi a prakticky všichni jsou dobří, snaží se udělat tu správnou věc. To ale nezmírní smutek, který je v základu toho příběhu. Ten nevypráví o tom, že zlý systém ničí jednotlivce, ani o tom, jak zlí lidé chtějí ničit druhé. Spíš o nějaké tiché síle života samotného, jeho nezměnitelných danostech, kterým není možné vzdorovat. Willa je možné vnímat jako nebezpečného člověka, vystavuje svou dceru život ohrožujícím situacím, řídí její existenci způsobem, který Tom upírá volbu. Taky je to milující a obětavý otec, který pro svou dceru chce to nejlepší. A ona mu to nějakým způsobem oplácí, jejich vztah je silný a čistý. Jenomže čas plyne. Beze stop nesměřuje k nějakému velkému tragickému finále, spíš ke konci, který je napůl šťastný, nakonec je možné ta dvě puzení – být s lidmi a utéct od nich – nějak smířit. Aspoň někdy a pro někoho. Ach jo, ještě o tom filmu napíšu něco víc.

Myslel jsem na něj ještě ráno, na všechny ty dobré lidi, které tak přesvědčivě ukázal. A pak jsem zjistil, že jsem ztratil svoje oblíbené černé brýle. V duchu jsem se s nimi rozloučil a pro forma jsem se na ně šel zeptat. A dobří lidé z press centra je odnesli do ztrát a nálezů, kde mi je nějaký dobrý člověk vydal! To by se jeden po ránu samým dojetím skoro rozbrečel. No nic. Čas dát se do kupy a vyrazit na novinářskou projekci českého soutěžního filmu Všechno bude.

Byla očekávaná a hojně navštívená. Režisér Olmo Omerzu se svým minulým snímkem Rodinný film měl docela velké úspěchy na zahraničních přehlídkách. Možná proto měli autoři a producenti Všechno bude s novinkou vyšší ambice než karlovarskou soutěž. Je to film, který je možné ohodnotit v místě oblíbenou přezíravou pochvalou „na český poměry dobrý“. Skutečně je. Zároveň se na něj dá vztáhnout omleté klišé o poloplné či poloprázdné sklenici. Začnu s tou poloplnou. Dva kluci ještě „pod zákonem“, Mára, který je trochu grázlík, a Heduš, který je trochu (dost) pako. Vyrazí na cestu autem, jež si Mára „vypůjčil“, mají a nemají cíl. Ledacos zažijí, taky střet se zákonem  – film se odehrává ve dvou rovinách, v té druhé Mára rekapituluje story hrdinů na policii, je přitom zjevné, že trochu kecá. Točit film s dětskými hrdiny je vždycky sázka do loterie, autor si nikdy nemůže být jistý, jak dětští představitelé svoje role zvládnou. Ve Všechno bude, přinejmenším v některých scénách, působí živě a přirozeně. A i díky tomu film někdy působí jako v něčem pravdivé vyobrazení klukovství, toho zvláštního stavu těla a ducha, který může být zároveň veselý i ztracený, bezstarostný a přitom dost o ústa, přátelský a krutý, permanentně nadržený a přitom nevinný, vytrvale snící. To všechno v Omerzuově filmu nějak je.

Je tam ale taky ta poloprázdnost, některé scény vyznívají nepřesvědčivě a chtěně, třeba prakticky celá ta linie na policii, která je vypointovaná jen se snahou o efekt. Zároveň Všechno bude trpí tím, že všechny ty často přesvědčivé jednotlivosti neskládají celek, který by někam přesvědčivě směřoval, přitom tu ambici zjevně má, sugeruje ji ale někdy dost chtěně a s pomocí různých „naschválů“.  Ale tohle moje vnímání může souviset s okolnostmi, podle reakcí v sále hodně kolegů Omerzuův film přijalo dobře. Možná za tou mojí částečnou skepsí je kombinace neprobuzenosti a doznávání silných zážitků předcházejícího dne.

Za účelem doprobuzení jsem si vyrazil pořídit vodu a další životabudiče. Karlovarská pěší zóna byla plná lidí, tlampače všude možně lákaly na nejrůznější povyražení, do toho se ozval velmi silný hlas pána středního věku, který do mobilu, řekněme, velmi důrazně sděloval: „Pravda je jenom jedna, Moniko!“ Dost i to pak vrtalo hlavou. Dost možná měl ten pán pravdu, ale nevím, jestli bych se s ním na té jedné pravdě shodl. A už vůbec netuším, co by na to řekla Monika.