Jaká je cena lidského života? Ta otázka zaznívá ve veřejné debatě docela často, užívána je ale především řečnicky, také aby ilustrovala vlastní absurditu. Život je přece ta nejvyšší hodnota, nijak nevyčíslitelná, neměřitelná, kdo by ji chtěl převádět na nějaké jednotky (třeba na peníze), dokládá tím jenom svou necitelnost, snad i zvrácenost. Hodnotu života lze vyvažovat pouze nutností zachránit životy jiné – lékař se v krizové situaci musí rozhodnout, koho léčit a koho ne, udělá to a nenese kvůli tomu vinu, velitel obětuje životy skupiny vojáků, aby zachránil životy skupiny větší, a podobně. Platit životy druhých za nějakou jinou „komoditu“ se zdá nepřípustné, aspoň na rétorické úrovni. V reálu může hodnotu života něco jiného převážit, moc se o tom ale nemluví, asi je to tak rozumnější. A kdo to zkusí, může se dostat na hodně tenký led.

Přesvědčili se o tom někdejší guvernér a viceguvernér ČNB Zdeněk Tůma a Mojmír Hampl. Dvacátého března publikovali v Hospodářských novinách text, v němž kritizovali vládní reakci na pandemii jako příliš drakonickou, její ekonomické dopady podle nich mohou být horší než ztráty na životech způsobené pandemií. „Vezmeme-li předběžně odhadovanou ztrátu hrubého domácího produktu kolem 250 mld. korun a počet pravděpodobných úmrtí v důsledku koronaviru při méně drastických opatřeních, dostaneme se k částce nejméně desítek, možná však až stovek milionů korun na snížení o každé jedno úmrtí. Je to do očí bijící nepoměr, a opět tedy vlastně riziko, že tyto prostředky nebudou k dispozici na léčbu jiných nemocných.“ Text vzbudil prudce nesouhlasné reakce jako příklad cynického a odosobněného přístupu ke světu, zaslepenosti ideologií růstu za každou cenu. Autoři později (24. 3.) svůj postoj dovysvětlili, v jednom ohledu mají ale Tůma a Hampl pravdu – i za normálních okolností nemusí být imperativ záchrany životů za každou cenu ten nejvyšší a neprůstřelný. Žijeme v zemi, kde se prodává alkohol, i když kvůli tomu také umírají lidé a životy dalších – třeba členů rodin alkoholiků – jsou kvůli tomu zničené. Současné technologie by umožňovaly, aby bylo každé dítě očipováno, a tudíž rychle nalezeno, kdyby se ztratilo nebo kdyby je někdo unesl. Tím způsobená proměna dětství, jež je dnes i tak žito pod nepřiměřeným dohledem, by ale byla natolik drastická, že to asi za záchranu několika životů nestojí. A tak dále a tak podobně.

Připouštět „placení životy“ v době pandemie koronaviru má ale ještě další významný rys. Velká část obětí nemoci COVID-19 jsou senioři, kalkulovat s jejich koncem jako nutnou cenou za to či ono proto působí jako projev ochoty hodit přes palubu ty nejzranitelnější, ty, kdo už nejsou „produktivní“ a pro fungování výrobní mašinerie nejsou potřební. Někdo tuhle necitelnost může vnímat v cynických fórech o koronaviru coby formě důchodové reformy, které kolují po internetu. Staršího člověka to může znejisťovat, děje-li se tak, znamená to ale, že si odstrčený a izolovaný připadal daleko dřív, než přišla pandemie. Společnost hodná toho označení svoje seniory a vůbec lidi odkázané na pomoc druhých chrání, nepovažuje jejich životy za méně hodnotné jenom proto, že z nich už zbývá méně let. Kromě starších či jinak než koronavirem nemocných lidí, kteří kvůli infekci přišli o život, jsou tu ale i ti, kdo ze stejného důvodu „přišli“ o smrt nebo jim to hrozí. Lidé na konci svých dnů, kteří kvůli karanténním opatřením mohou ze světa odcházet osamoceni, nikoli ve společnosti blízkých, jak si sami přáli a jak by se za jiných okolností stalo. Nechci mluvit za ně, domnívám se ale, že mnozí z nich by obětovali těch pár dnů či týdnů navíc za možnost mít v posledních chvílích někoho vedle se. Tím se dostáváme k té druhé rovině „pandemické“ debaty o životě a jeho ceně. Nejde v ní jenom o to, kdy se záchrana života společnosti z těch či oněch důvodů nevyplatí. Pro někoho může být cena života s pandemií, dalekosáhlé změny, které má přinést, příliš vysoká na to, aby ten život stálo za to žít.

Široce diskutovaný byl v určitých kruzích článek italského filozofa Giorgia Agambena v časopise Quotlibet, v němž popisuje opatření proti pandemii jako předstupeň přicházejícího útlaku, v němž strach z epidemie a stigmatizace nakažených nebo potenciálně nakažených budou pilíři teroru shora, nahrává tomu situace, v níž je imperativ biologického přežití nadřazen úplně všemu a jednotlivci i společnost jsou tomu přežití ochotni vše obětovat – práci, kontakty s druhými lidmi atd. V textu pro Seznam zprávy se nad Agambenovými tezemi zamýšlí historik Pavel Kolář, jeho vize rovněž nejsou zrovna radostné: „Virus nás bude kolonizovat a trvale udržovat v nejistotě, strachu a pocitu zranitelnosti. Člověk se stane prázdným médiem, jež bude vystaveno dalším a dalším infekcím. Zbaveni své svrchovanosti musíme si zvyknout na nepřetržité vyhlašování a odvolávání nouzových stavů. To bude nová normalita, s níž se musíme naučit žít. (...) V tomto smyslu se asi znovu ocitáme – pokolikáté již v posledních třiceti letech – před dalším koncem dějin, ať jím bude scvrknutí našeho bytí v holý život, nebo série cyklicky se opakujících výjimečných stavů, v nichž nás bude virový parazit držet v šachu.“ Vnímání restrikcí, které přináší život v karanténě, jako předzvěsti nástupu nového a hrozného uspořádání mají ti moderní akademičtí autoři společné s některými americkými konzervativními či fundamentalistickými křesťany. Média za oceánem píší o pastoru Tonym Spellovi, který odmítá uzavřít svůj chrám, kde se k bohoslužbám scházejí stovky lidí. „Radši umřu sám, než abych zabil svou církev. (...) Pokud se nedokážeme postavit COVID-19, nemůžeme očekávat, že budeme schopni vzdorovat člověku zvanému Antikrist. (...) Jsme opravdu naživu, když žijeme takhle?“ Podobný pohled na svět vyjadřuje intelektuálnějším slovníkem konzervativní katolický publicista R. R. Reno.„Obětovat všechno pro záchranu pozemského života? A co spravedlnost, krásu a čest? Je mnoho věcí cennějších než život. A přesto jsme se v New Yorku vybičovali do takové hysterie, že většina členů rodiny se vyhne návštěvě nemocných rodičů. Kněží nenavštíví choré, nebudou utěšovat truchlící. Svátost eucharistie je podřizována falešnému bohu ,záchrany života‘. Sentimentalismus, který velí zachraňovat životy za každou cenu, má i démonickou stranu. Satan vládne v království, kde se každé ráno, v poledne a večer ohlašuje nejvyšší moc smrti. (...) Požaduje se po nás, abychom se hrbili ve strachu – strachu, že zemřeme, násobeném strachem, že způsobíme smrt někoho jiného. Zbavuje nás to veškeré odvahy, jíž bychom byli schopni. Alexandr Solženicyn rozhodně odmítl materialistický princip přežití za každou cenu. Zbavuje nás lidskosti. (...) Musíme odvrhnout klamný moralismus, který vkládá strach ze smrti do středu života.“

Může to znít až vznešeně. Ale taky naprosto nepřípadně – jako projev velikášské snahy pasovat se na důležitého aktéra velikého dramatu, jež přitom tak velké není, a i s tou důležitostí různých podobných mluvčích to může být podobné. V něčem obdoba veledůležitých řečí různých politických představitelů, kteří současnou pandemii popisují jako tu největší zkoušku či katastrofu, jaké Západ čelil od druhé světové války; stačí zběžně prolistovat učebnici dějepisu, aby absurdita takového tvrzení vynikla. Jako kdybychom se snažili dotáhnout na generace předků – jenom se nedělejte s těmi svými světovými válkami a koncentračními tábory. My si taky zažíváme svoje. Pro většinu lidí na Západě (odmyslíme-li si nemocné a jejich blízké) pandemie COVID-19 znamená nutnost strávit několik týdnů v izolaci a taky zažívat nejistotu ohledně budoucího pracovního uplatnění, materiálního zajištění – legrace to jistě není, zvlášť pro velkou skupinu lidí chudých či chudobou ohrožených. Ale nastolovat kvůli tomu otázku, zda by snad lepší než život tak strašný nebyla smrt? Nakonec i v těch koncentrácích minulého století se našli lidé, kteří tu strašnou zkušenost dokázali proměnit v cosi přesahujícího horizont jejich existence i jejich doby. Možná ale jsou ty chmurné vize hrozného života po pandemii založené ani ne tolik na velikosti současné krize, ale na představě, že „práh zhroucení“ současné západní demokracie je velice nízký, protože nízká je i schopnost západních společností vzdorovat zlu, hypotetické přicházející diktatuře a podobně. Že současná izolace je jenom vyjádřením osamocení, v němž mnozí lidé žijí už dlouho, a právě izolovanost, ztracenost v osamělém davu může být půdou, z níž vyroste totalita, která vznikne ne kvůli tajným plánům elit, ale zdola. Nečteme jenom povzbudivé zprávy o lidech, kteří se v těžkých časech snaží pomáhat druhým. Méně často, ale stejně se dozvídáme o těch, kdo dokážou přát kulku nakaženým sousedům, ostrakizovat a šikanovat lidi z izolovaných oblastí. Lidé, kteří se ve strachu ze smrti a pod vlivem ničím nekorigovaného imperativu zůstat za každou cenu naživu nemají čeho chytit, třeba v té situaci nacházejí alibi vzdát se humanity, která se může jevit jako překážka přežití. Nikde není psáno, že zrovna tenhle temný sklon musí nakonec převážit. Existuje ale.