Dnes už víme, že červen 2013 nebyl pro ÚOOZ plukovníka Roberta Šlachty dobrý měsíc. Nejenže se elitní policisté pustili do mezitím tragikomicky proslulé razie na Úřadu vlády, po níž zůstaly z trestněprávního pohledu maličkosti a z politického pohledu změna režimu od stranické demokracie k polooligarchii. Vedle toho se v červnu 2013 začal odvíjet případ údajné korupce na generálním štábu české armády, který od vojenské policie brzy převzali Šlachtovi lidé. Šlo v něm o odprodej starých motorů do bojových vozidel (BVP) a tanků ze skladů armády, údajně pod cenou. Policisté podezírali skupinu obviněných z toho, že vědomě pomáhali soukromé firmě (Excalibur Group) na úkor státu.

Po necelých dvou letech práce Šlachtovi hoši pod odborným dohledem Vrchního státního zastupitelství v Praze, tedy Lenky Bradáčové, uhodili. Na ministerstvu obrany i na generálním štábu proběhly razie, přirozeně s patřičným mediálním vyzněním („Armáda se zatřásla v základech“). Tři manažeři státních podniků a generál Vladimír Halenka byli v březnu 2015 obviněni z trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby, například Halenkovi teoreticky hrozilo až dvanáct let nepodmíněně. 

Generál pracoval na ministerstvu obrany jako sekční ředitel, ministr Martin Stropnický, jinak v každé ministerské funkci proslulý tím, že pro jistotu nedělal nikdy nic, v tomto případě jednal s tvrdostí: Halenku propustil z funkce, nepodržel mimochodem bývalého generálního tajemníka ministerstva Jana Vylitu, tehdy jednoho z hlavních auditorů NATO. (Vylita sice byl v případu Halenka a spol. podezřelý, strávil noc v cele předběžného zadržení, druhý den po výslechu však nebyl ani obviněn, vyšetřovací orgány už o něho neprojevily zájem.) Dalo by se napsat, že tvrdost Stropnického byla vzorová, kdyby tedy později veřejně vyvodil jakékoli závěry z toho, že jeho šéf Andrej Babiš byl obviněn v případu, který při pohledu zvenčí dává mnohem větší smysl a ve kterém má obviněný jasný motiv, totiž neoprávněně se obohatit.

Nic takového v případu Halenka a spol. nebylo. V pátek 21. prosince 2018 Městský soud v Praze celou čtveřici zprostil obžaloby. Soudkyně Blanka Bedřichová volila razantní závěrečná slova: „Orgány činné v trestním řízení v této věci naprosto selhaly. My jsme nedošli k závěru, že by byla způsobena jakákoli škoda. Stejně tak nebyl zjištěn žádný úmysl škodu způsobit.“ Pro pražské Vrchní státní zastupitelství (VSZ) je to v menší míře obdoba karambolu, jaký si kolegové z olomouckého VSZ pod vedením Iva Ištvana způsobili už zmíněnou razií ve Strakově akademii. I v tomto případě detektivové a státní zástupci stavěli své konstrukce na zachycené komunikaci mezi podezřelými, v tomto případě e-maily mezi manažery, a z nich, aspoň si to myslí senát městského soudu, vyvozovali naprosto přemrštěné závěry o jakémsi organizovaném gangu okrádajícím stát. (Tak na jaře 2015 případ interpretovali patřičně nabrífovaní novináři z listů Agrofertu.) 

Podobnost Prahy s Olomoucí je i v autistickém přístupu. VSZ v Praze přistupovalo k prodeji motorů z armádního skladu (Nový Jičín) kriticky na základě školometské úvahy, že když státní podnik řečí zákona nepatří k organizačním složkám státu, nemá tím pádem výjimku a tendry prostě vypisovat musí. S takovým mechanickým přístupem lze snadno přehlédnout situaci, v níž armádní sklad prodává motory například proto, že je ministerstvo obrany zahnáno do kouta (léta 2011–2012, ekonomická krize, seškrtání rozpočtu o pětinu), musí nutně šetřit a třeba zrušit sklad, kde za provoz utratí 40 milionů korun ročně. To byla od začátku důležitá linie obhajoby a soud na ni plně přistoupil.

V případu ještě nepadlo poslední slovo, státní zástupce se odvolal k druhé instanci, soudkyně Bedřichová zatím jen oznámila rozsudek a zdůvodnění bude teprve vypracovávat. Nicméně pokud je pravda, co při verdiktu naznačila, že totiž obžaloba si z vyšetřovacího spisu vybrala jen posudek, který se jí hodil, zatímco jiný, samotnými vyšetřovateli objednaný posudek, který vinu Halenky a spol. relativizoval, zatajila, mají Bradáčová a její boys vážný reputační problém. Naopak se opět potvrzuje, že soudcovský stav tato mediální vlna o neohrožených lovcích mafiánů a Cattanim v sukni neovlivnila ve schopnosti úsudku. Nezávislost soudů se optimálně odehrává nejen vůči politikům, ale i vůči společenským módám.

Od začátku případu s vojenskými motory se člověk jen stěží zbavoval dojmu, že konečným cílem nejsou tři manažeři a jeden generál, nýbrž firma Excalibur z Přelouče, překupník zbraní a posléze i průmyslový výrobce. Šetření v létě 2013 prokazatelně začalo na základě stížnosti od konkurenční firmy STV, pročež tehdejší ministr obrany Vlastimil Picek zakázku odprodeje motorů, které Excalibur získal za 32 milionů korun, zrušil, zakázku dal vypsat jako soutěž a napodruhé se do ní mohl přihlásit i STV. Rozhodovalo se obálkovou metodou, v níž vyhrává ten, kdo nabídne víc. Excalibur tentokrát vyhrál proto, že nabídl čtyřnásobek toho, co prve, tedy 135 milionů korun, zatímco STV 40 milionů. Vztahy mezi oběma firmami jsou historicky vyhroceně konkurenční až nepřátelské, lidé z oboru tvrdí, že Excalibur v druhé zakázce mohutně a v zásadě nesmyslně přeplatil z prestižních důvodů, aby motory nezískali „udavači“ z STV. Není důvod naznačovat, že by snad Šlachta a spol. byli v tomto konkurenčním souboji materiálně zainteresovaní. Ale je zřejmé, že v tažení proti Excaliburu měli od chvíle, kdy ho dostali „k řešení“, nainvestováno prestižně. Pár týdnů po prohlídkách, koluzních vazbách a zahajovacích výsleších, kdy se větší části obvinění začaly hroutit, ÚOOZ obvinil Excalibur, že ve skladu Vrbětice uchovává zakázané nášlapné miny. I tento případ se letos před soudem úplně rozpadl, státní zástupce se sice odvolal, před druhou instancí však odvolání nenápadně stáhl. Postup, při němž sprosté podezřelé ve chvíli, kdy se původní kauza hroutí, za trest obtěžkáme úplně jinými obviněními, tuto policejně-prokurátorskou skupinu diskvalifikuje i lidsky.