Zářící Jaroslav Faltýnek běží z jednacího sálu sněmovny, drží se telefonu a kamarádsky mává na známé v předsálí. Právě se mu podařilo vyhrát bitvu o insolvenční zákon a prokázat, kdo je v českém parlamentu skutečným lídrem. Euforie předsedy klubu ANO, který prokázal své schopnosti, však je v pochmurné atmosféře výjimkou. Protaženými tvářemi a cynickými vtipy dávají nespokojenost najevo poslanci poražených stran, ovšem sám premiér Andrej Babiš se jenom prosmykne okolo zdi, aby ho náhodou někdo neoslovil. Pohledům se vyhýbá šéf SPD Tomio Okamura, který byl přitom hlavním Faltýnkovým spojencem.

Pro politiky ANO a SPD opravdu není kromě úspěchu při hlasování co slavit. Insolvenční zákon poslal do sněmovny už před rokem tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) za účelem zlikvidovat dluhovou past, ve které se ocitlo půl milionu domácností. Sněmovna však návrh přepsala, dlužníkům cestu z pasti zkomplikovala a získala za to pochvalu exekutorů, insolvenčních správců a vymahačů dluhů. Senát se v prosinci vrátil k Pelikánovu návrhu a poslanci minulé úterý měli rozhodnout, jestli se přidají k Senátu, anebo podrží svou přísnější verzi. Od chvíle, kdy poslanci složili slib, šlo o první důležité hlasování, při kterém se dopředu nevědělo, jak dopadne. Tradiční zastánci benevolentního přístupu k dlužníkům, kluby Starostů a Pirátů, získali za spojence KDU-ČSL, sociální demokraty, komunisty, dokonce i TOP 09. Obecně se očekávalo, že senátní verzi podpoří také okamurovci, kteří se před volbami nejčastěji profilovali jako zachránci dlužníků postižených exekucemi, a jejich šéf to v debatě před rozhodujícím hlasováním potvrdil. Také ANO ve volbách slibovalo, že zbaví dluhů každého podle modelu, který navrhl jeho ministr Pelikán. Bylo to však naopak. Klub ANO zablokoval senátní návrh s výjimkou jediné poslankyně, SPD se třemi výjimkami. Babišovci a okamurovci se těžko mohli chlubit, že hlasovali proti svému programu. Raději mizeli, aby se někdo náhodou nezeptal, jestli nepodlehli vymahačské lobby.

Historie insolvenčního zákona může posloužit jako příklad chaosu a stísněné atmosféry, která vládne od voleb v roce 2017 ve sněmovně, jak náhodně v tomto chaosu vznikají zákony, podle kterých se lidé musí řídit, a také jak nevýkonná je vládní exekutiva.

Spící ministři

Dluhová past patří k hlavním sociálním rizikům české společnosti, přesto je neobvyklé, že sněmovna za patnáct měsíců své existence nejednala o ničem důležitějším, než byla pouhá novela insolvenčního zákona. Poslanci za to mohou jen zčásti, protože hlavní příčinou je nečinnost vlády. Během prvního roku sněmovnu od ledna do prosince 2018 prošlo přes tři čtení jen 33 zákonných norem z vládní dílny, v převážné většině ovšem šlo o bezvýznamné novely, které zpřesňovaly českou legislativu podle evropských pravidel nebo upravovaly běžný provoz jako například regulaci léků. Marketingově šla využít populistická penzijní novela, která zajistila, že se letošní penze nezvýšily o 600 korun vypočtených podle inflace a růstu reálné mzdy, ale o dalších 300 korun. Kromě toho dvě normy posílily pravomoci exekutivy, když vláda dostala k volnému použití dividendy státních podniků ČEZ a Lesy ČR, zároveň ministři prosadili právo, že mohou bez udání důvodu vyhodit své státní tajemníky, které dosud chránil služební zákon.

Volby opět způsobily v dvousetčlenném poslaneckém sboru zemětřesení, když nastoupilo 126 nováčků, ti zkušenější však pamatují, kolik měli práce za vlády Bohuslava Sobotky. Rozený byrokrat začal ihned po nástupu zásobovat sněmovny složitými normami. „Tehdy jsem nevěděli, kam dřív,“ říká za poslance výboru pro životní prostředí Jan Zahradník (ODS) a připomíná, že hned v roce 2014 museli probrat rozsáhlé zákony o odpadech nebo o vodě. Od posledních voleb však přišla pouze bezvýznamná novela o tom, že občanská sdružení mají právo nahlásit ekologickou škodu, jak si vyžádala Evropská unie. Zahradníkovu zkušenost potvrzuje i prostá statistika, podle níž během prvního roku Sobotkovy vlády sněmovna ve třetím čtení schválila 69 zákonů, proti období premiéra Babiše víc než dvojnásobek. Nad tím, že ve sněmovně o nic nejde, se pozastavil i předseda Pirátů Ivan Bartoš. „Důchodová reforma se odkládá, teď jsme se dozvěděli, že nebude ani tolik očekávaná novela o sociálním bydlení,“ říká zástupce strany, která do sněmovny pronikla poprvé. Piráti oslovili příslušná ministerstva, se kterými chtějí aspoň diskutovat o možnostech, jak zajistit dostupné bydlení a penze pro současnou střední a mladou generaci. Bartoš se netají obavami, že něco půjde skutečně udělat až v příštím volebním období.

Najdou se opoziční poslanci, kteří si neschopnost vlády pochvalují. Aspoň nezpůsobí tolik škody jako například v případě zákona zavádějícího třetí a čtvrtou vlnu EET. Ten leží ve sněmovně od června, a ještě ani neprošel prvním čtením. Předseda poslanců lidové strany Jan Bartošek však upozorňuje, že o to víc se snaží sami zákonodárci, které na koleně sepisují populistické zákony, případně předkládají návrhy zájmových skupin. „Mění daně i sociální dávky a přitom vůbec nehodnotí dopady na rozpočet,“ stěžuje si lidovec. Nejznámějším příkladem je zákon, kterým se ruší karenční doba, tedy první tři neplacené dny u nemocenské. Přišli s ním sociální demokraté a proti senátnímu vetu prošel také hlasy ANO, Pirátů a komunistů. Nikdo nespočetl, o kolik víc stát zaplatí na nemocenském pojištění ani jak velké budou náklady největšího zaměstnavatele, kterým je opět stát. V prvním a druhém čtení už čekají další úpravy rozpočtových výdajů, které připravili vládní poslanci. Příkladem může být větší podpora sportu, výplata náhradního výživného samoživitelkám, vyšší náhrady škod způsobených zvěří zemědělcům nebo vyšší zdravotní pojistné, které platí stát za své pojištěnce. Poslanci zasahují i do dalších oborů a zatím nejvýznamnější je návrh komunistů na zdanění náhrad církvím za nevrácený majetek. Prošel bez jakékoli přesnější analýzy, jestli jsou náhrady opravdu tak přemrštěné, jak tvrdí KSČM, i přes varování ústavně-právního výboru, že ho zřejmě zruší Ústavní soud.

Zdivočelí poslanci

Nejdůležitějším poslaneckým výtvorem je ovšem zmíněná novela insolvenčního zákona. Hlavní autor novely Patrik Nacher (ANO) před hlasováním připomněl, že poslanci přepisovali vládní návrh celý rok a že se jim podařilo najít „vyvážený postoj mezi zájmy dlužníků, věřitelů i státu“. Proti tomu prý má mnohem nižší kvalitu zásah senátorů, kteří přišli s rádobyrevoluční změnou během jediného měsíce. Ve skutečnosti vzbuzuje mnohem větší pochybnosti poslanecká rukodělná tvorba. V současném světě spoutaném spoustou právních kliček a protichůdných nařízení lze předpokládat, že jejich plány způsobí spíš zmatek. Proto vyžaduje příprava nových zákonů relativně důkladnou kontrolu, při které se mimo jiné testuje, zda nová norma nezvýší rozpočtové výdaje nebo byrokracii, a především Legislativní rada vlády prověřuje, jestli se návrhy nedostávají do kolize s jinými zákony včetně ústavy. Při klesající úrovni ministerských právníků je výhodnější Legislativní radu obejít a poslat svůj zákon jako poslaneckou iniciativu. Většina z poslaneckých návrhů by zřejmě neměla v běžném schvalovacím procesu šanci. Mnohem snáz se zároveň prosazují lobbisté, jak předvedli vymahači dluhů, když zabránili účinné pomoci těm, kdo upadli do dluhové pasti. Podařilo se překonat i zdráhání těch poslaneckých klubů, kteří se odmítnutím senátního návrhu zpronevěřily předvolebním slibům. Nepředvídatelnost takové sněmovny ještě podtrhuje, že během jednání o insolvencích hlasovaly vládní ANO a ČSSD proti sobě. O tom, jak se kdo zachová, rozhoduje přítomný okamžik a schopnosti stratégů, mezi kterými je nejlepší Faltýnek.

Z takového pohledu je současná sněmovna nebezpečná. Varuje před tím lidovecký poslanec Bartošek, podle kterého vzniká nikým neřízený chaos. Poslanci mají dost volného času, protože vláda s žádnými důležitými návrhy nepřišla a není třeba zjišťovat, do jaké míry jsou prospěšné. Ve volných chvílích se tedy podepisují pod tím, co přinesou ministerští úředníci nebo lobbisté, a pomáhají tak obcházet pravidla. „Takové poměry jsou vždy prvním krokem k revoluci,“ obává se úpadku dolní parlamentní komory Bartošek. Zatím chaotické a zpravidla nedůležité poslanecké iniciativy ovšem nemají žádný výsledek. Návrhů je hodně, prosadilo se jich jenom pár. V lednu 2015 v dobách Bohuslava Sobotky čekalo v prvním čtení na projednání čtyřicet návrhů, ze kterých se mnohé nikdy nedostaly na pořad. Letos jich už je v prvním čtení osmdesát, stále přibývají a o jejich šancích na schválení svědčí fakt, že na prosincové schůzi se projednaly jenom dva. Mantinely současné sněmovny dobře pochopili komunisté, kteří mají nejzkušenější poslance. Bariéry při projednávání svého zákona o zdanění církevních náhrad překonali tím, že prosadili mimořádnou schůzi, při které si odbyli druhé čtení a otevřeli cestu ke konečnému schválení. Teoreticky by mohli stejnou metodou prosadit schválení zákona o celostátním referendu, který ve třech verzích samozřejmě navrhli zdivočelí poslanci. V podobě vypracované KSČM a SPD má potenciál zlikvidovat parlamentní demokracii, byl však zaparkován v ústavně-právním výboru. Uplatnila se racionální úvaha, že sněmovna se nemusí shazovat hlasováním o vlastní likvidaci, zvlášť když norma nemá šanci v konzervativním Senátu.

Jednu přednost si Poslanecká sněmovna zachovala. Jednání může průběžně sledovat veřejnost, a změřit tak, jak výkonní jsou poslanci a ministři, které do jejich funkcí vyzdvihly poslední volby. Voliči odkázaní jen na vládní marketing a zprávy médií Agrofertu by bez sněmovny nikdy neměli tak přesvědčivé důkazy, že současná vláda a vládní koalice jsou nejméně efektivní v historii České republiky.