Dost dobře nešlo tu zprávu nezaznamenat. Písničkář Jaromír Nohavica na slavnostní ceremonii v Kremlu převzal Puškinovu medaili, dekoroval ho prezident Vladimir Putin. Reakce v Česku byly početné – v tradičně proruských zdrojích nadšené, jinde opačné, někdy i zraněné a smutné, docela pochopitelně. 

Písničkář tím kontaktem s vrcholnou ruskou mocí prý popřel duch své ranější tvorby, získal publikum odporem proti neurvalé moci, teď se jí klaní (zároveň je známo, že v Nohavicově případě to s tím odporem bylo složitější). Cesta zdejšího populárního umělce je ovšem v souladu se způsobem, jímž se Jaromír Nohavica prezentuje. Je to umělec, který to má dobré na Hradě, prezident Miloš Zeman taky dlouho dopředu oznamoval, že ho vyznamená, Jaromíru Nohavicovi nebylo ani v nejmenším proti mysli fotit se s Tomiem Okamurou, loni ho prazvláštní cenou Stříbrný lukostřelec ocenila ruská ambasáda... Cesta do Kremlu v tomhle kontextu působí docela zákonitě. Stejně jako lhostejnost k chování Putinova režimu dovnitř i navenek, k Ukrajině, Západu a tak dále.

Písničkářovi zastánci argumentují tím, že Nohavica byl oceněn za šíření ruské kultury, například písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy. A ruská kultura je přece veliká, dala světu díla, jež svou hodnotou daleko přesahují přítomný okamžik. Jaromír Nohavica po převzetí ceny také publikum v tomto duchu a se značnou dávkou patosu oslovil. Řekl, že jsou s ním v tu chvíli na pódiu Puškin a vůbec všichni ti básníci, které oceněný tvůrce četl, překládal, zpíval. Silná slova. A možná si Jaromír Nohavica mohl položit otázku, jak by se ti básníci – nebo alespoň někteří z nich – cítili na tom místě, kam si došel pro medaili, v centru ruské moci. Jaké umění režim, který ho vyznamenává, podporuje, jací tvůrci za něj mluví a jaké se snaží umlčet. Myslel také  na všechny ty básníky, které ruská moc v různých svých mutacích zavírala, posílala do vyhnanství, popravovala a vraždila? Na lidi, kteří se snažili kontaktem s tou mocí se moc neušpinit, nebo se jí dokonce v beznadějné situaci a bez šance na úspěch pokoušeli v mezích svých možností vzdorovat? Nebo jenom na ty, kteří se jí nechali zlomit či zkorumpovat, na „funkcionáře poezie“ různých režimů, které ale mají hodně důležitého společné?

Jako občan si Jaromír Nohavica vybral, jeho věc, jeho fanoušků z dávnějších dob může člověku být trochu líto. Jeho snaha usmířit přitakání moci, která se hlásí k dědictví ruské autokracie a chová v jeho intencích, se senzitivitou básníka vyzněla až zoufale falešně. Shromáždění vážení hosté, zástupci věrchušky jeho slovům nicméně zdvořile zatleskali. Vše je tedy v pořádku.