Přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu rozjelo mezi firmami obavu ohledně odměňování pracovníků. Řidič České pošty uspěl s žalobou, která poukazovala na rozdílné platy zaměstnanců na stejných pozicích v různých regionech. Společnosti se proto obávají, že tento precedens bude použit v případných dalších sporech, a proto upravují odměňování v podobě jiných benefitů.

Celou situaci odstartovalo stanovisko Nejvyššího soudu, který rozhodoval o stížnosti zaměstnance České pošty v Olomouci. Řidiči totiž vadilo, že jeho mzda byla nižší než na stejné pozici v Praze, která byla typově i v tarifním stupni úplně stejná. Pracoviště přitom zohledňovalo životní podmínky, které jsou v různých městech odlišné, a argumentovalo tím, že v Praze je práce řidiče náročnější, namáhavější a odpovědnější.

Státní podniky se ale řídí podle tabulek, které nezohledňují životní podmínky a nároky. K tomu se právě přiklonil soud, podle kterého zákon jasně stanovuje, jak hodnotit obtížnost pracovních podmínek. Zákoník práce pak zohledňuje výčet interních podmínek k výkonu práce a nikoliv vnější vlivy. Tedy plat se může lišit kvůli náročnosti, a nikoliv kvůli ekonomickému prostřední v daném regionu.

Platy ve státní sféře by tak měly být ve stejné hladině, ať už se jedná o řidiče v malé obci či hlavním městě. Toho se obávají firmy, které mají pobočky v různých regionech. Je totiž docela možné, že precedens využíjí i další pracovníci, kteří by chtěli stejnou mzdu jako jejich kolegové v metropoli.

Před tím varuje i Hospodářská komora, podle které sice Nejvyšší soud posuzoval pouze otázku toho, zda zákoník práce umožňuje zaměstnavateli s celostátní působností promítnout do mzdového odměňování různé hladiny životních nákladů v různých regionech. Tedy zda může zohlednit reálnou hodnotu mzdy.

„Pokud má zaměstnavatel zájem zohledňovat u svých zaměstnanců životní náklady, jimž jsou tito zaměstnanci vystaveni, měl by využívat jiné nástroje realizované mimo vlastní mzdu, jak kompenzovat zvýšené životní náklady v určitých regionech, aniž by docházelo k neodůvodněným diferenciacím ve mzdách – třeba ve formě příspěvku na bydlení,“ řekl k rozhodnutí soudu prezident komory Vladimír Dlouhý.

Firmy, které vyplácí mzdy zaměstnancům způsobem, že by mohly porušovat zákoník práce, by si měly připravit vhodnou argumentaci, proč tomu tak je. „Zároveň zaměstnavatele upozorňujeme, že rozsudek v žádném případě netvrdí, že by všichni zaměstnanci měli pobírat stejnou mzdu a že by firmy při odměňování neměly právo zohledňovat výkonnost zaměstnanců, jejich spolehlivost a další kritéria,“ řekl prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. Jako příklad pak uvedl obchodní řetězce či sítě hotelů, kde by případný problém mohl nastat.

Zástupci podnikatelů také tvrdí, že na toto rozhodnutí by měl stát navázat zpřesňujícím zákonem, protože žádná práce není fakticky stejná. „Uvedu hypotetický příklad. Pokud budou mít stejnou pracovní pozici například ve stěhovací firmě zaměstnanec-vzpěrač (výška 190 cm a váha 120 kg) a nějaký drobný zaměstnanec (165 cm a 65 kg), neměl by mít vzpěrač nižší mzdu, protože se v práci míň nadře než drobný zaměstnanec, respektive neměl by mít drobný zaměstnanec mzdu vyšší, protože musí vynakládat větší úsilí na srovnatelný pracovní výkon, pokud se budou zohledňovat všechny faktory související s výkonem práce?“ řekl právní expert komory Stanislav Sádovský.