V současných diskusích o svobodě projevu kupodivu málokdy zaznívá, že existuje legitimní, tradiční způsob omezení svobody projevu, a to občanskoprávní žaloby. U nás typicky na ochranu osobnosti, v jiných právních systémech jiné na podobném principu. Nejde o mocenský zásah státu, ale o obranu jednotlivce, který přesvědčí soud, že je šířením nepravdivé informace osobně poškozen. Ale efekt může být tentýž – umlčení nějakého hlasu.

Americký systém se od našeho liší vedle různých právnických specifik v jednom praktickém ohledu – tamní porotní soudy jsou ochotny přiznávat jako odškodné částky, jež mohou být likvidační. Doslova. V roce 2016 vyhrála osobnost známá jako Hulk Hogan soud nad bulvárním webem Gawker, jenž vedl k jeho bankrotu (dnes opět funguje, ale pod jiným majitelem). Žalobu financoval kalifornský magnát Peter Thiel, a to ze msty – nelíbilo se mu, co o něm Gawker kdysi napsal.

Minulý týden odsoudil texaský soud k odškodnému ve výši téměř padesát milionů dolarů Alexe Jonese. Jones je bizarní postava – šiřitel konspiračních teorií, pošuk, u něhož si nikdy nejste úplně jisti, jestli to dělá z paranoie, pro peníze, anebo pro zábavu. Někdy říká i pravdu. Kdysi ani nebýval označován za pravicového nebo levicového. Dnes je řazen k pravici a byl vykázán ze všech sociálních sítí. Přesto dál vydělává – podcasty a prodejem svého značkového zboží.

To, za co byl odsouzen, bylo odporné. V roce 2012 pomatený mladík zastřelil v základní škole v Newtownu ve státě Connecticut dvacet dětí a šest dospělých. Jones tvrdil, že útok se nestal, že byl zinscenovaný vládou s pomocí herců a měl vytvořit záminku pro zákaz držení zbraní. Žalobci byli rodiče jednoho ze zabitých dětí. Soud vzal v úvahu nejen Jonesovy výroky, ale učinil ho zodpovědným i za to, že různí lidé, kteří Jonesovi uvěřili, rodiče – v jejich očích „krizové herce“ – po léta pronásledovali, vysmívali se jim a vyhrožovali. Jones u soudu uznal, že chyboval a útok se odehrál, ale podle poroty příliš pozdě.

Analogické žaloby dalších rodičů jsou v běhu a je reálné, že to, co se nepodařilo všem bojovníkům proti dezinformacím, se podaří starým dobrým občanskoprávním soudům. Jones sám to podle očekávání označuje za snahu ho umlčet. Fanatikům boje za svobodu projevu může přijít nahodilé, zda nějaký výrok je způsobilý k občanskoprávní žalobě, nebo není. Zastánci státních zásahů proti dezinformacím naopak rádi zdůrazňují, že svoboda projevu není absolutní. A často uvádějí příklady, v nichž nemají pravdu. Ale o občanskoprávních žalobách kupodivu ani jedna strana příliš gramotně nemluví.

Jeden hloupý způsob boje proti dezinformacím předvedla složka Ukrajinské rady pro bezpečnost a obranu – což je součást prezidentského úřadu –, když zveřejnila seznam západních osobností a organizací, které „šíří ruskou propagandu“. U jmen jsou jen jednovětá odůvodnění.

Takové seznamy jsou vždy známkou hlupáků. Na základě čeho jsou sestaveny a za jakým účelem? To se nikdy moc detailně neřekne. Známe je z nedávných let i u nás, ty různé seznamy Židů a podobně, ale taky by je Ukrajinci měli znát od Rusů, kteří už léta s oblibou sestavují seznamy „rusofobů“.

A to už vůbec nemluvíme o tom, když někdo tu práci dělá tak špatně, že na seznam zařadí člověka, který je ve skutečnosti na jeho straně. To je případ Edwarda Luttwaka, starého amerického stratéga.

Luttwak k tomu napsal do časopisu Tablet stručnou reakci. Vysvětluje, že první uvedený důvod – že měl říct, že Putin byl k válce vyprovokován – prostě není pravda. Druhý důvod má být, že doporučoval referenda v luhanské a doněcké oblasti. Luttwak vysvětluje, že nedoporučoval referenda, ale plebiscity, což je pojem přesně definovaný v mezinárodních úmluvách, a dodává další podmínky, jež mají zamezit jejich zmanipulování.

Luttwak pak stručně připomněl, že se od začátku války ustavičně přimlouval za dodávky zbraní Ukrajině, a to veřejně i v rozhovorech s vládními činiteli. A celý text je napsán tak věcně a důstojně, bez ukřivděnosti či sebechvály, že zahanbuje ukrajinské propagandisty o to víc.