Blog Lukáše Visingra

Nové ukrajinské rakety jako součást „přetlačování“ Ruska a Číny?

Blog Lukáše Visingra
Nové ukrajinské rakety jako součást „přetlačování“ Ruska a Číny?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ukrajina uskutečnila 30. ledna 2018 první letovou zkoušku střely s plochou dráhou letu, jež se nazývá Neptun a bude schopna ničit námořní a pozemní cíle. Okamžitě se objevily nejrůznější komentáře od varování, že by nová zbraň mohla ohrožovat i Moskvu, po výsměch, že je to jen předváděcí maketa pro média. Jaký je vůbec potenciál ukrajinského raketového programu? Co dalšího lze od něj čekat? A kdo to celé vlastně platí?

Raketové systémy vznikaly na Ukrajině již v sovětské éře, protože právě tam sídlí konstrukční kancelář KB Južnoje, jež vytvořila mnoho vojenských balistických raket i kosmických nosičů. Šlo např. o střely R-12 a R-14 (slavné díky kubánské raketové krizi), mezikontinentální raketu R-36M (přezdívanou „Satan“) či nosiče Kosmos, Zenit a Ciklon. Sama kancelář a s ní spojený výrobní závod Južmaš se ale již řadu let potácejí v problémech, což pochopitelně těsně souvisí s celkově špatnou situací, v níž se nachází celá Ukrajina.

Také proto se objevila obvinění, že Južmaš dodal svoje velké raketové motory Severní Koreji, jež díky tomu výrazně urychlila svůj raketový program. Nespornou skutečností je, že Ukrajina má velmi „bohatou“ historii vývozu zbraní i technologií do nejrůznějších problémových zemí, protože si zpravidla prostě nemohla moc vybírat. Coby kuriozitu lze ovšem dodat, že mezi její zákazníky patří též Česká republika, jelikož AČR koupila od Ukrajiny několik desítek starších protitankových raket Šturm pro bitevní vrtulníky Mi-24V.

Již nedlouho po osamostatnění Ukrajiny začala kancelář Južnoje pracovat i na nových střelách země-země krátkého doletu, jež by posloužily jako náhrada sovětských raket Elbrus (známých spíše jako Scud) a Točka. Hlasitě avizováno, zahájeno a posléze tiše zastaveno tedy bylo hned několik programů balistických střel pod názvy Borisfen, Sapsan a Grom, takže když Ukrajinci avizovali další projekt Grom-2, vzbudili jen malý zájem.

V tomto případě však byla situace přece jen odlišná. Zpráv o tomto systému pořád přibývalo a roku 2016 se objevila jedna velmi významná informace. Za neúspěchem předchozích projektů stál (asi nikoli překvapivě) nedostatek financí, zatímco pro Grom-2 si Ukrajinci už v předstihu zajistili zahraničního zákazníka, jenž přispěl na vývoj sumou asi 40 milionů dolarů. Vzhledem k tehdejší mezinárodní situaci se v ruských médiích vyskytla divoká spekulace, že je to možná Německo, avšak záhy se ukázalo, že jde o Saúdskou Arábii.

Není to koneckonců jediný případ takové kooperace Kyjeva a Rijádu, protože saúdské finance stojí i za projektem dopravního letadla Antonov An-132, jehož sériovou produkci má částečně zajistit saúdská firma Taqnia Aerospace. Petrodolary nejspíše tečou také do výroby obrněných vozidel v ukrajinské automobilce KrAZ, která je napojena na kontroverzní firmu Streit Group, jež má továrnu ve Spojených arabských emirátech.

Vývojový a výrobní potenciál na Ukrajině nepochybně dosud existuje, avšak trpí nedostatkem financí, obrovskou korupcí a v neposlední řadě i špatnou kontrolou kvality. Někteří zahraniční aktéři, kteří nemají hluboko do kapes, ovšem vidí šanci, jak z ukrajinských kapacit čerpat, což dokazuje právě i program Grom-2. V loňském roce byl již prezentován prototyp odpalovacího zařízení pro dvě rakety s dosahem asi 300 km a hlavicí o hmotnosti 480 kg, což by znamenalo parametry identické s ruskou střelou Iskander-E.

Není ostatně náhoda, že řada střel na světovém trhu nabízených má velice podobné parametry, protože jde o limity určené exportním režimem MTCR (Missile Technology Control Regime). Ukrajina by určitě dokázala vyvinout i výkonnější zbraň, avšak z důvodu tohoto omezení by ji nemohla prodávat. Je ale třeba připomenout, že MTCR nemá žádné kontrolní mechanismy ani sankce, a proto se poměrně často obchází nebo porušuje.

Státem, který v tomto smyslu nejčastěji čelí obviněním, je Čínská lidová republika. Právě tady se objevuje další zajímavý faktor, jelikož vypouštěcí zařízení systému Grom-2 i maketa rakety samotné se opravdu nápadně podobají čínské zbrani DF-12A, známé též jako BP-12A či M20. Tato střela krátkého dosahu se v různých podobách vyskytuje v řadě dalších států, mezi něž se řadí Turecko, Pákistán, Bělorusko a nejnověji Katar.

Posledně uvedená monarchie tyto rakety zakoupila jako odstrašující prostředek v probíhajícím sporu s dalšími „ropnými“ státy Zálivu, ale ostatní uvedení zákazníci získali od Číny převážně technologie, na jejichž bázi vyvinuli vlastní rakety. Nabízí se tak možnost, že také Grom-2 má čínské kořeny, jenže Ukrajina to tvrdě odmítá. Naopak se objevily zprávy, že jeden z inženýrů kanceláře Južnoje je obviněn ze špionáže ve prospěch Číny, které (údajně) předával informace o ukrajinských raketových zbraních včetně systému Grom-2.

Ale i kdyby to byla pravda, nelze popírat, že mezi Ukrajinou a Čínou existují silné vztahy, což ukazuje např. fakt, že čínská letecká firma AVIC roku 2016 podepsala se společností Antonov smlouvu o obnovení výroby obrovského transportního letounu An-225 Mrija. Připomeňme, že tento gigant se šesti motory a nosností 250 tun existuje jen v jediném kusu. Druhý kus byl sice rozestavěn, ale Ukrajinci jej už nedokončili. Čína hodlá v příštím roce zahájit sériovou výrobu nových letounů mj. pro podporu kosmického programu.

Vzhledem ke zdroji financování projektu Grom-2 by se tedy jevilo jako logické, že jde vlastně o ukrajinskou verzi čínské střely pro saúdskou armádu. Jednoznačný důkaz pro to samozřejmě neexistuje, pokud je to však pravda, znamenalo by to další z mnoha „drápků“, kterými se Čína pozvolna „zachytává“ ve východní Evropě a na Balkáně. Jistě není třeba zdůrazňovat, že tento proces vzbuzuje stále větší znepokojení v Rusku.

Ostatně právě ruské zdroje si všimly také faktu, že na počátku zmíněná střela Neptun se velice podobá sovětské, resp. ruské zbrani Ch-35, známé též jako 3M24 Uran. Nejde samozřejmě ani tak o skutečnost, že obě nesou jména planet, ale zejména o dosti příbuzné konstrukční řešení a o takřka shodné deklarované schopnosti. Střela Neptun má údajně dolet 280 km a bude možné ji odpalovat z pozemních zařízení, z plavidel či letounů.

Ani Rusové ovšem v tomto směru nemají zdaleka „čisté svědomí“, jelikož střela Uran se zcela zjevně inspirovala známou americkou zbraní Harpoon. V případě ukrajinské zbraně Neptun se ovšem vnucuje otázka, na jaké úrovni je její elektronika, jelikož protilodní a protizemní rakety s plochou dráhou letu vyžadují mj. senzory pro přesné navádění či radarové výškoměry pro let nízko nad hladinou nebo nad zemí, avšak Ukrajina s těmito prvky mnoho zkušeností nemá. Že by se i tady projevila tichá spolupráce s „Říší středu“?

Spekulace o ohrožení Moskvy jsou jistě přehnané, ovšem kancelář Luč (od níž pochází i střela Neptun) a firma Južnoje už připravují též další zbraň, u níž by to mohlo být jinak. Pracují totiž na střele s plochou dráhou letu Koršun, u níž se opět (zjevně kvůli vývozu) uvádí dostřel „jen“ 280 km, avšak její vzhled a rozměry naznačují, že může patřit do téže kategorie jako americký Tomahawk či ruský Kalibr, jejichž dolet činí okolo 2500 km. Kyjev by tak mohl získat systém schopný udeřit ve strategické hloubce nepřítele.

Kdo by tím nepřítelem s největší pravděpodobností byl, jistě není třeba vysvětlovat. Koršun se stále nachází ve vývoji, jenže už sama existence takového projektu přivodila nejedno zdvižené obočí. A jak již bylo naznačeno výše, ukrajinský vývoj raketových zbraní se samozřejmě musí chápat v širším kontextu mezinárodní scény, na které je konflikt Ruska a Ukrajiny (přestože je to paradoxní a trochu cynické tvrzení) jen marginální téma.

Angažmá Číny a Saúdské Arábie totiž napovídá, že může jít o malý dílek ve složité skládačce, kterou představuje geopolitické „přetlačování“ mezi Ruskem a Čínou a zároveň mocenský boj mezi velkými islámskými zeměmi (zejména Saúdskou Arábií, Tureckem a Íránem). Čína totiž hledá cesty pro expanzi svého vlivu do Střední Asie a o totéž se snaží muslimské státy, kdežto moc Moskvy v tomto regionu zcela evidentně slábne.

Peking ovšem hledí ještě dále, protože jeho vize „Nové hedvábné stezky“ směřuje k propojení Číny s Evropou. Mluví se především o vybudování infrastruktury pro transfery zboží, služeb a kapitálu, ovšem v pozadí samozřejmě pracují i vojenské motivy. Čína potichu sonduje, kde by si mohla eventuálně vybudovat i vojenské základny, oficiálně pochopitelně proto, aby pro ono ekonomické partnerství byla zajištěna bezpečnost. Každopádně lze dobře sledovat, jak si ČLR nenápadně vytváří pozice ve východní a jihovýchodní Evropě.

Skrze tuto optiku tudíž dává perfektní smysl i účast čínského průmyslu na brněnském veletrhu obranné techniky IDET 2015, velice intenzivní snahy čínských zbrojovek nabízet své výrobky balkánským zemím či dodávky vojenské techniky do Běloruska. To provozuje čínské obrněné automobily a (čímž se opět vracíme k raketám) na bázi čínských technologií vyvinulo vyspělý raketový komplex Polonez s dosahem až 280 km.

Americký analytik Douglas Alan Cohn ve své publikaci World War 4 předkládá scénář, podle něhož dojde ke střetnutí snah Moskvy ovlivňovat „blízké zahraničí“ a snah Pekingu rozšiřovat svůj vliv v okolí Černého moře. Cohnova předpověď, že to způsobí válku o Balkán, může sice být hodně přehnaná, jenže eurasijská iniciativa ze strany Číny je nepochybným faktem. Chudá a slabá Ukrajina, v níž navíc narůstá pocit, že ji Západ takřka „zradil“ a „opustil“, by se mohla docela dobře začít měnit v další „klientský stát“ Pekingu.

 

11. února 2018