Nová Kaledonie je ostrov zhruba velikosti Moravy, nacházející se ovšem v Tichém oceánu. Sousední ostrovy a souostroví už se vesměs dávno těší nezávislosti, Nová Kaledonie je však stále součástí Francie.

Nejde oficiálně o kolonii, ale teritorium speciálního druhu, nejvzdálenější výspu Evropské unie. Všechno se tu tváří jako na francouzské pevnině: bankovky, pošta i uniformy policistů. I bělochů zde žije hodně, zhruba třetina. Ale původní melanéské obyvatelstvo, Kanakové, velice dobře ví, že než přišli Francouzi, vládlo si samo. V 80. a 90. letech nebyla situace úplně klidná a ve jménu nezávislosti docházelo i násilnostem, jimž druhá strana nepochybně řekne „boj za svobodu“.

Když bylo patrné, že násilí Francouze nevystrnadí, zastánci nezávislosti a francouzské úřady se konečně dohodli na nějaké formě soužití. Podle dohod z Noumey (1998) se o případné nezávislosti Nové Kaledonie mají uskutečnit referenda – maximálně tři, s tím, že na první z nich měla přijít řada až v roce 2018, dvacet let po podepsání dohod. Odklad o dvacet roků měl dobrý důvod, za tu dobu se mělo trochu zapomenout na prolitou krev. Pro Francii to zároveň byla motivace něco pozitivního s ostrovem udělat. První referendum z roku 2018 potvrdilo setrvání ve svazku s Francií většinou 56 procent. Zastánci nezávislosti ihned požádali o druhé. To se uskutečnilo tento víkend a stále ještě dopadlo pro status quo, ale podíl hlasů pro Francii byl menší: 53 procent. Dá se čekat, že kanačtí politici využijí svého práva ze smlouvy a požádají o další a poslední hlasování, které se má uskutečnit roku 2022. A že budou doufat, že mezitím se poměry změní.

Poměry se změnily i od roku 1998, ale pro skutečnou nezávislost Nové Kaledonie nejsou ty změny moc příznivé. Zámořská metropole lije do Kaledonie neskutečné peníze, takže zhruba polovina veřejného rozpočtu ostrova a 15 % jeho HDP jsou státní dotace z Paříže. Kolem nich vznikla úřední a firemní pavučina zájmů, kterou můžeme něžně označit za obtížně udržitelnou a natvrdo za parazitní. Životní úroveň Nové Kaledonie je uměle udržována na evropské výši, místní ekonomika by na toto nestačila. Kdyby Kaledonie vyhlásila nezávislost, musela by kromě propadu příjmů počítat s tím, že vzbudí zájem u jiných mocností. Za posledních dvacet let se v Pacifiku vlivově usídlila Čína, kterou enormně zajímají zejména zdroje nerostných surovin – a Kaledonie je bohatá na nikl, kterého se tu těží 107 000 tun ročně, což je jeden z důvodů, proč má Francie na jejím udržení zájem. Zdejší zásoby tvoří asi desetinu těch světových. Pro Čínu a její průmysl nepochybně významné lákadlo. Na případnou ceremonii nezávislosti by nepochybně dorazili nějací pánové z Pekingu, nejspíš s naditými kufříky, v nichž by se skrývalo čínské poselství lásky vůči nejvýše postaveným politikům nového státu. Tento postup se Číně v jiných zemích osvědčil, není ovšem kdovíjak výhodný pro běžné obyvatelstvo.

A poslední dobou už se o tom všeobecně ví. Vyhlašovat nezávislý stát, který by vzápětí upadl do čínské sféry vlivu, není zas tak zajímavá perspektiva. A se čtvrt milionem obyvatel, které Kaledonie má, rozhodně nemůže být na světové scéně významným hráčem. Proto je možné, že anomálie z dávných koloniálních časů se uprostřed Pacifiku i nadále udrží. Jak říkal jeden z hlavních bardů sousedního britského impéria, Rudyard Kipling: „Stick to the devil you know.“