Někdy si prý připadá „jako misionář nebo osvětový pracovník, který poučuje o ústavním soudnictví“. Soudce Ústavního soudu Vladimír Sládeček se tak možná cítil i při odpovědích na následující laické otázky.

Zákon o Ústavním soudu říká v § 5: „Soudce je povinen zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem soudcovské funkce. Tato povinnost trvá i po zániku soudcovské funkce.“ To je mrzuté, chtěl jsem se ptát skoro jen na věci související s výkonem soudcovské funkce…

To není tak zcela kategorický příkaz. Jde především o to, že nesmíme rozebírat probíhající kauzy a vyjadřovat se k právním věcem, které by se k Ústavnímu soudu mohly dostat.

Na střední škole už jste věděl, že chcete být právníkem? A na univerzitě jste – snad jako většina studentů právnické fakulty – pomýšlel na advokacii?

Přiznám se, že na střední škole jsem o právnické kariéře vůbec neuvažoval, v příbuzenstvu se žádný právník neobjevil. Bavil mě dějepis. A snad proto, že můj dědeček Bohuslav Maceška a další předkové z matčiny strany byli učitelé, podal jsem přihlášku na pedagogickou fakultu (kombinace dějepis a občanská výchova).

A pak jste přešel na práva?

Ne. Na pedagogickou fakultu mě nevzali. Zvažoval jsem, co dál, a jelikož se na právech také přednášely a přednášejí dějiny, tedy právní dějiny, řekl jsem si, že by to mohlo být to pravé. Na druhý pokus – a až na základě rozhodnutí ministerstva – jsem se pak na fakultu dostal. O advokacii jsem ani tak neuvažoval, spíš jsem se domníval, že bych se mohl hlouběji zabývat právě právní historií. Chodil jsem i do speciálního semináře profesora Václava Vaněčka. Ale posléze jsem zjistil, že ke studiu československé či české právní historie je mimo jiné nezbytně nutná znalost němčiny, tu jsem ale neuměl a ani se učit nechtěl. A po fakultě jsem nastoupil na tehdejší Úřad pro vynálezy a objevy, to mi znělo lákavě…

Pokud vím, pak jste pracoval v Ústavu státní správy, na začátku 90. letech jste působil v Kanceláři Federálního shromáždění a začal přednášet na Právnické fakultě UK. To všechno s dovolením přeskočím a rovnou se zeptám: Jak se člověk stane soudcem Ústavního soudu? Většinou to bývá na konci kariéry, po letech u soudu krajského či vrchního. Vy jste ovšem se soudcovskou praxí začal právě až u Ústavního soudu…

Především si nemyslím, že se člověk soudcem Ústavního soudu stává na konci kariéry. Já jsem se stal soudcem ve věku 59 let, což nepovažuji – zvláště u akademika – ještě za věk nějak zvláště pokročilý. Ale například profesor Pavel Holländer, soudce prvního a druhého Ústavního soudu, do funkce nastoupil těsně po čtyřicítce a kolega Radovan Suchánek měl při nástupu také něco přes čtyřicet. A ani kolegové Tomáš Lichovník a Jaromír Jirsa, myslím, při nástupu nedovršili padesátku. Rozhodující je překročení hranice čtyřiceti let.

Co je ještě nutnou podmínkou? Právnické vzdělání, bezúhonnost…

Také české státní občanství. Ústava stanoví i podmínku být „nejméně deset let činný v právnickém povolání“. Jak vyplývá i ze složení současného Ústavního soudu – a Ústava to ani nepožaduje – všichni soudci Ústavního soudu nejsou bývalými soudci „vyšších“ soudů, najdeme zde poměrně dost akademiků a jednoho advokáta. Navíc ani kariéra některých bývalých soudců vždy neprobíhala jen v oblasti soudnictví.

Soudce Ústavního soudu u nás nominuje prezident republiky a pak ho musí schválit Senát, že?

Senát ho samozřejmě schválit nemusí, což se v nemálo případech také stalo.

Jistěže. Ale mířím jinam. Z našich jedenácti prezidentů měli právnické vzdělání jen Beneš, Hácha a Husák, ti zbývající nebyli právníky, neznali právnické prostředí. Poslední dva prezidenti jsou ekonomičtí inženýři. Kdo jim s nominacemi radí?

Už Václav Havel měl k ruce nějaký poradní sbor, který mu pomáhal s výběrem kandidátů, podobně postupoval i Miloš Zeman a snad také Václav Klaus.

Byl jste členem takového prezidentského poradního sboru?

Ne, já osobně ne.

A jak to bylo s vaší prezidentskou nominací?

Snad na to také mělo vliv, že jsem v letech 1993 až 2002 působil jako asistent soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Paula. Není zcela neobvyklé, aby se soudcem Ústavního soudu stal někdejší asistent.

Třeba v aktuální sestavě?

Ano, kromě mě se to týká Jana Filipa, Josefa Fialy, Vojtěcha Šimíčka a Kateřiny Šimáčkové. Ale abychom neodbočovali. V roce 2003, kdy se blížilo skončení funkčního období prvního Ústavního soudu, jsem byl pozván k jakémusi pohovoru k tehdejšímu kancléři prezidenta republiky Václava Klause. Pohovor zřejmě pana kancléře neuspokojil, a tak to tím skončilo.

Míníte kancléře Jiřího Weigla?

Ano. Ale v témže roce mě nový předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský pozval do Brna, aby mi nabídl funkci generálního sekretáře. Nabídku jsem odmítl.

Copak to nebyla „nabídka, jaká se neodmítá“?

Za jiných okolností možná, ale já měl v úmyslu usilovat o profesuru, což by se dalo jen obtížně skloubit s prací na plný úvazek a navíc v Brně.

Mluvil s vámi prezident Zeman předtím, než vás navrhl Senátu?

Na jaře 2013 jsem byl pozván do Brna na Ústavní soud k pohovoru s prezidentem Milošem Zemanem a jeho poradní skupinou, kterou tvořili předsedkyně Nejvyššího soudu, předseda Nejvyššího správního soudu a nejvyšší státní zástupce. Veřejný ochránce práv byl omluven. Pozváni byli i další kandidáti: Jan Filip, Jaroslav Fenyk a Milada Tomková. Posléze jsme byli všichni navrženi prezidentem republiky a úspěšně absolvovali „grilování“ v Senátu.

Jak dlouho ten pohovor trval? A na co se vás prezident ptal?

Jak dlouho to trvalo, si již tak přesně nevybavuji, snad půl hodiny, možná déle. Pokud jde o otázky, ptal se nejen prezident, ale i „poradci“. Přiznávám, že jsem měl docela trému, takže se na konkrétní otázky nepamatuji. Ale týkalo se to nejen ústavního práva a ústavního soudnictví, ale také mé profesní kariéry.

A „grilování“ v Senátu?

Postupně jsme, v průběhu několika dní, prošli několika výbory Senátu a také jednotlivými kluby politických stran. Na otázky si již vskutku přesně nevzpomínám, ale myslím, že se týkaly jak mé osoby, tak zejména názorů na různé právní otázky, včetně judikatury Ústavního soudu. Někdy při „slyšení“ panovala pohodová atmosféra, někdy to nebylo právě příjemné. Na závěr měl pak každý z kandidátů možnost přednést projev před plénem Senátu.

Co je pro vás na práci ústavního soudce nejzajímavější?

Asi zasedání pléna, kde se v širokém kolektivu tříbí názory. Ačkoli se jednotlivé přístupy k dané věci mohou lišit, jednání probíhá v kolegiální, příjemné atmosféře. Občas se i zasmějeme…

Jste všichni už tak sladěni, že nedochází k rozporům?

Eventuální rozpory nevedou k nějakým osobním konfliktům, natož k otevřenému nepřátelství. Většinou se pak shodneme na nějakém kompromisním řešení.

A když ne?

Pak je rozhodující výsledek hlasování. Navíc existuje možnost, aby soudce k rozhodnutí připojil tzv. separátní votum, to je vyjádření odlišného názoru k výroku (včetně odůvodnění) nebo jen k odůvodnění. Upozorňuji však, že jde o možnost, neznamená to, že vždy když soudce hlasuje proti, předloží odlišné stanovisko.

Za první republiky Ústavní soud existoval, za německého protektorátu zanikl, po válce už nebyl obnoven. Ústavním zákonem o čs. federaci však byl znovu zřízen, od 1. ledna 1969 měl fungovat, avšak zůstal na papíře. Proč? Copak by si totalitní režim nedovedl Ústavní soud podřídit?

Asi by to dovedl. Ale patrně se obával, že by usměrňování Ústavního soudu bylo – i z pohledu zvenčí – příliš „okaté“. Ostatně podle tehdejších dostupných pramenů, moment (z knihovny bere učebnici státního práva z roku 1980, listuje, cituje), „je možné předpokládat, že se instituce ústavního soudu neustaví, protože by neodpovídala socialistickým podmínkám československého politického ústavního vývoje, zejména integrační funkci KSČ v československé federaci ani politickému řešení eventuálních konfliktů v rámci federativního uspořádání“. Problémem bylo, že předpokládaný (a technicky nutný) prováděcí zákon nebyl nikdy vydán. Je ovšem známo, že legislativní skupinou tehdejší komise pro přípravu nové ústavy ústavně právního výboru Sněmovny národů Federálního shromáždění byl v červnu 1969 zpracován návrh zásad federálního zákona o ústavním soudu, ovšem vzhledem k postupující normalizaci již nebyl nikdy oficiálně předložen a projednáván. Pikantní je, že jsem se kdysi v 80. letech setkal se zahraničním článkem, který zřejmě vycházel jen z textu ústavního zákona o čs. federaci a tvrdil, že Ústavní soud v ČSSR funguje.

Lidé si často představují Ústavní soud jako hlídače ústavnosti, ale on přece nemůže jednat bez vnějšího podnětu. Takže kdyby poslanci a senátoři zrušili třeba ústavní článek 3 („Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod“), Ústavní soud by k tomu mlčel, je to tak?

Takové rozhodnutí Parlamentu České republiky si lze jen velice obtížně představit… Zcela obecně: pokud by byl podán obdobný kvalifikovaný návrh, Ústavní soud by nemohl než jej odmítnout. Připomínám, že Ústavní soud nemá pravomoc rozhodovat o ústavnosti ústavních zákonů. Kupodivu se to však jednou stalo, v roce 2009, šlo o ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Nicméně většina právníků se k tomuto rozhodnutí stavěla značně kriticky, považovala ho za exces.

Vy taky?

Ano.

Co si myslíte o přímé volbě prezidenta? Ústava z roku 1993 ji ještě neznala, dostala se do ní později.

Iniciativy k zavedení přímé volby hlavy státu se objevily po listopadu 1989 vícekrát. Za existence České republiky poprvé v roce 1998, posléze bylo postupně předloženo několik konkrétních návrhů na změnu Ústavy v tomto směru, nebyly však přijaty. Pokud jde o nakonec schválený návrh, již v lednu 2012 si Komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury k zavedení přímé volby hlavy státu objednala stanovisko šestnácti význačných právníků, zabývajících se ústavním právem. Pouze čtyři z nich – byť s různými výhradami – změnu způsobu volby podpořili. Domnívám se, že zavedení přímé volby hlavy státu je především otázkou politické rozvahy, podpořené přesvědčivými odbornými analýzami, názory občanů mohou hrát toliko doplňkovou roli.

A váš postoj?

Spíše neutrální. Ostatně je-li nějaký právní institut jednou – na ústavní úrovni – zaveden, jen obtížně se opouští. Jinou otázku ovšem představuje způsob provedení, respektive vlastní obsah ústavní úpravy přímé volby hlavy státu. Taková relevantní změna by nutně měla vyvolat významné korekce v postavení, tedy v pravomoci a působnosti prezidenta republiky.

K tomu ovšem nedošlo.

No právě. Za zvláště nelogické považuji setrvávat na některých zcela samostatných pravomocích prezidenta republiky podle čl. 62 Ústavy („Prezident republiky a/ jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, b/ svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c/ rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d/ pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, e/ jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f/ jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g/ odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení, h/ má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i/ podepisuje zákony, j/ jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k/ jmenuje členy Bankovní rady České národní banky“ – pozn. red.). A nejen to, zřejmě mělo dojít i k provedení dalších úprav ve vztazích mezi ústavními orgány, což by ovšem zřejmě znamenalo i určitý posun oproti tradičnímu chápání parlamentní formy vlády. Nicméně přijatá, byť neúplná úprava nemohla postavení hlavy státu fakticky nepoznamenat, především nepochybně vzrostla legitimita úřadu prezidenta republiky. A i když byla (správně) do určité míry rozšířena také jeho odpovědnost, paradoxně zároveň došlo k podstatnému zpřísnění podmínek k podání ústavní žaloby na hlavu státu.

Karel Jaromír Erben, jehož vzdělání bylo právnické (na fakultě byl spolužákem Karla Hynka Máchy), napsal pěkný epigram: „Kde slouží právo politice, / tu pravda musí do temnice.“ To je docela aktuální, že? Chtěl někdy někdo po vás, aby „sloužilo právo politice“?

I jako pedagog či soukromá osoba se vídávám s řadou lidí v různém postavení, ale s žádným otevřeným či nepřímým ovlivňováním mé rozhodovací činnosti jsem se nesetkal. Na mé rozhodování by to stejně nemělo vliv. A kdybych reálně nějaké tlaky cítil, zřejmě bych to probral s předsedou Ústavního soudu, co eventuálně dál. Spíše si někdy připadám jako misionář nebo osvětový pracovník, který poučuje o ústavním soudnictví.

Když se tak z výšin Ústavního soudu díváte na českou justici, jak se vám jeví? Třeba délka kauz. Ale myslím tím hlavně jednu velmi známou. Případ Davida Ratha.

Protože nejsem původem kariérní soudce, tak přehled či spíše představu mám jen zprostředkovanou. Tedy podle věcí, které mi napadnou, v naprosté většině jde totiž o soudní rozhodnutí, ať již civilní, trestní nebo správní. Pokud jde o délku řízení, vzpomínám si, že představitelé justice kdesi nedávno uvedli, že se průběh soudního řízení celkově zkracuje. Nejsem schopen to posoudit. Setkávám se ovšem také s případy, kdy řízení trvalo skutečně dlouho, ale jeho délka někdy nezávisí jen na rychlosti jednání soudu, v úvahu přicházejí i další faktory.

Jaké?

Především jde o to, jakým způsobem vystupují účastníci řízení, tj. zejména zda řízení nezdržují, ať již nevědomky, či úmyslně (obstrukcemi). Vliv má samozřejmě složitost věci a šíře dokazování, zpoždění způsobuje i čekání na vypracování znaleckých posudků. Problémem mohou být i spory o bagatelní částky, které zbytečně soudy zatěžují a obírají soudce o čas, který by mohli věnovat závažnějším případům. Nevěřil byste, kolik ústavních stížností napadá rozhodnutí soudů v těchto věcech. Nakonec se to stěžovateli vůbec (finančně) nevyplatí, neboť nese náklady řízení a právního zastoupení. Jak je tomu v trestní věci Davida Ratha, si netroufám komentovat, mám jen informace z médií. Ostatně nejspíš se dostane i k Ústavnímu soudu. Snad mohu prozradit, že jsem byl soudcem zpravodajem jedné ústavní stížnosti Davida Ratha, která směřovala proti rozhodnutí v civilní věci. Rozhodovalo o ní plénum.

V Brně pracujete už šestým rokem, zvykl jste si na to město? Přece jen pro vás bylo cizí.

Zas tak cizí mi není, trochu ho znám z konce 70. let. Byl jsem na vojně v Pohořelicích a občas do Brna jezdil. A pak jsem poměrně často do Brna zamířil jako asistent, obvykle jsem se pozdržel a setkal se s přáteli. Přiznávám, že Brno má určité kouzlo. Ve srovnání s Prahou je tak nějak klidnější, neproudí tu takové davy lidí. Zdá se mi, že Brňáci tolik nepospíchají. Chodím na soud pěšky, obzvláště příjemná je pak procházka parkem pod Špilberkem. Ale je pravda, že znám spíš jen širší střed města, na nějaké delší toulání nějak nezbývá čas, víkendy trávím doma.

Stýkáte se s kolegy i mimo pracovní dobu? Máte společné zájmy?

Ano. Obvykle tak jednou měsíčně se většina mimobrněnských soudců schází k přátelskému posezení v restauraci, zpravidla se účastní i někteří soudci z Brna. Navíc občas – ve dvou či ve třech mimobrněnských – zajdeme do kina, do divadla nebo na koncert.

To by mě tedy zajímalo, na co chodí ústavní soudci do kina?

Z poslední doby bych uvedl film Oni a Silvio a Roma. Ale kolega David Uhlíř sám chodí do kina nepoměrně častěji.

Bydlíte v Brně všichni pohromadě?

Nikoli. Pan předseda disponuje vilkou kdesi u Brna, většina ostatních soudců (mimobrněnských) je roztroušena v různých bytech po Brně, zpravidla jde o pronájem od magistrátu. Jistou výjimku představují tři soudci, kteří bydlí v jedné ulici vedle sebe.

Do knihy Caro amico: 60 kapitol pro Michala Skřejpka aneb Římské právo napříč staletími (2017) jste napsal kapitolu Latinská právnická rčení v rozhodnutích Ústavního soudu. K čemu jste dospěl?

Přišlo mi to jako vtipný „dárek“ pro profesora římského práva. Chtěl jsem poukázat na to, že v judikatuře Ústavního soudu se poměrně často setkáváme s některými klasickými latinskými právními rčeními. Ta nejfrekventovanější jsem shromáždil a uvedl i s výňatky z meritorních rozhodnutí Ústavního soudu. Závěr spočíval v tom, že se o totéž, respektive o obohacení o nové výrazy, pokusím, až bude jubilantovi 70 let.

Jaké je u Ústavního soudu nejfrekventovanější latinské rčení?

Nesnažil jsem se vytvořit nějaký žebříček četnosti, navíc jsem vycházel především z nálezů, tj. meritorních rozhodnutí, usnesení jsem zpravidla nezkoumal. Takže nějaká statistika by byla problematická. Uvedu jen některá poměrně četná: audiatur et altera pars (nechť je slyšena i druhá strana), contradictio in adiecto (rozpor v samotném pojmu), denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) a in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného).

Co na to říct? Gratias. Finis. Imprimatur.