Prezident Miloš Zeman má skutečně mimořádnou ničivou sílu. Velmi důsledně pracuje na rozložení důvěry lidí v instituce. Nejdřív to byla Bezpečnostní a informační služba a Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost. Těžko se po vyspělém světě najde prezident, který by řekl, že tajným službám cizí země důvěřuje víc než své vlastní. Český prezident tvrdí, že v případu Huawei nedůvěřuje českým, ale německým zpravodajcům. Při všech patáliích, které má Donald Trump osobně se CIA a FBI, zní stále absurdně, kdyby prohlásil, že víc než jim důvěřuje francouzské nebo německé rozvědce.

Po tajných službách vyplouvá na povrch Zemanova snaha o rozklad důvěry v justici. Sněmovní podvýbor pro justici si včera večer předvolal emeritního šéfa Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu, ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka a hradního kancléře Vratislava Mynáře k vysvětlení, jak to bylo s tlakem prezidenta a jeho party na rozhodování soudů.

Na příběhu je pozitivní, že Baxa i Šimíček tlak bez problémů ustáli. Prezidentovi a jeho partě řekli ne. Vzhledem k okolnostem, jak byly v té chvíli rozehrány karty mezi justicí a Pražským hradem, je je to nejspíš stálo dvě nejvlivnější soudcovská křesla v zemi. Kdyby byli po vůli, byl by nejspíš z Josefa Baxy nový předseda Ústavního soudu a Vojtěch Šimíček by po Baxovi nastoupil do čela Nejvyššího správního soudu. Když se Hradem ovlivnit nenechali, jejich vzestup na vůdčí justiční místa byl passé. Přinejmenším do chvíle, kdy bude v úřadě Miloš Zeman, který má pravomoc justiční špičky vybírat. Prezident neodpouští a nezapomíná. Na to je spolehnutí.

Z příběhu si můžeme vzít buď to dobré a ocenit, jakou pevnost před ovlivňováním Baxa a Šimíček předvedli. Nebo se dá rozjet úvaha, kolik dalších soudců na Ústavním, Nejvyšším správním nebo Nejvyšším soudu se také dostalo pod tlak Zemanovy party a kolik z nich to nedalo a podvolilo se. To se nejspíš nikdy nedozvíme, protože oni sami s tím na rozdíl od Šimíčka a Baxy na veřejnost nepůjdou.

Z příběhu Zeman a soudci víme jediné. Prezident republiky nemá skrupule a zkouší soudce v živých případech ovlivňovat. Nemáme jediný důkaz, že by se mu to v nějakém případě podařilo. Soudci jsou před ovlivňováním chráněni dost velkou nezávislostí. Prezident je nemůže nijak existenčně ohrozit. Nemůže je připravit o místo ani o jejich příjmy. Jsou zajištěni. Jediné, co může, je nabízet jim kariérní výtah do klíčových pozic, o nichž rozhoduje. V případě ústavních soudců se souhlasem Senátu u předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu je to jeho výsostná pravomoc. Zeman má moc soudce korumpovat. Nemůže je ale existenčně zničit. Říct mu ne si nežádá nijak vážnou osobní statečnost. Stačí jen nepodlehnout nezřízenému kariérismu a oportunismu.

Už se ale začínají objevovat rádoby dobře míněné, velmi nebezpečné návrhy, jak soudce od ovlivňování izolovat. Jak je zavřít do jakéhosi justičního ghetta, které by je před vlivem zainteresovaných stran, o jejichž zájmech rozhodují, chránilo.

Je to mimořádně nebezpečný nápad. Představa, že soudce je autista, který sedí ve slonovinové věži, kam se k němu nikdo nedostane, a nemůže se svobodně sejít s politikem nebo byznysmenem, aktivně si v terénu dělat přehled o případech, které řeší, a rozumět společenskému kontextu, je mimořádně nebezpečná. Představa, jak o osudech lidí rozhodují lidé s mimoňskou mentalitou vrchního olomouckého žalobce Iva Ištvana, kteří vykazují jako svou nejvyšší ctnost, že nikdy s nikým nemluvili, je přímo děsivá.

Bohužel je to dost realistický scénář. Podle dostupných informací z justice je už hodně dusno na Ústavním soudu, kde předseda Pavel Rychetský tvrdí, že vydal pokyn, aby se soudci s lidmi z politiky nescházeli. Oficiálně přitom žádné takové nařízení ani doporučení ústavní soudci nedostali.

Každý, kdo má moc, musí počítat s tím, že bude ovlivňován. Soudce, žalobce, politik. To, že je někdo ovlivněn a dostane se pod konkrétní tlak rozhodnout podle přání mocného, vůbec neznamená, že to udělá. Zatím naštěstí nemáme jediný důkaz o soudci, který přáním Miloše Zemana podlehl. Jen je potřeba začít pečlivě sledovat případy, na nichž může mít hlava státu vlastní zájem.