„Námořník z Yorku“ je v českém prostředí dávno doma, pronikl snad do všech knihoven veřejných i soukromých, dostal se dokonce do frazeologie, podobně jako třeba Švejk nebo z novější doby Hujer; robinson či robinzon už se dávno píše s malým počátečním r, jazykovědci tomu říkají apelativizace, tak tedy robinson/robinzon je ten, „kdo žije osaměle a primitivně, soběstačně“, jak praví Slovník spisovného jazyka českého, který zaznamenává i slovo robinsonáda/robinzonáda a rozlišuje jeho dva významy: 1) „dobrodružné vypravování o lidech žijících osaměle podle vzoru hrdiny románu Robinson Crusoe“, 2) „zákrok brankáře, při kterém skokem do strany a pádem chytá nebo vyráží míč“.

Fotbalová robinzonáda ovšem nesouvisí s proslulým ztroskotancem, za toto slovo vděčí čeština a němčina (angličtina kupodivu ne) Jacku Robinsonovi (1870–1931), anglickému fotbalovému brankáři. Hrál mimo jiné za klub Southampton FC, s nímž se v roce 1901 vypravil na kontinent, v Praze nastoupil proti SK Slavii a – jistě i díky svým „nepřekonatelným“ robinzonádám – udržel si, jak rádi říkají sportovní novináři, čisté konto. Southamptonští tehdy zvítězili 3:0. Ale to je, jak by řekl Nabokov, jiné libreto, vraťme se k Robinsonovi literárnímu.

Daniel Defoe (původním jménem Daniel Foe; asi 1660–1731) se v dětském či jinošském věku mohl potkat třeba s Janem Amosem Komenským, Adamem Michnou z Otradovic či Bedřichem Bridelem. To se sice nestalo, Václava Hollara však při dobré vůli v Londýně vidět mohl. To jen pro kontext. Defoeova bibliografie čítá na 300 děl a na 200 pseudonymů, přesto by tento autor zůstal jen na stránkách literárního dějepisu, nebýt jednoho románu vydaného roku 1719: Robinson Crusoe. Byla to trefa do černého. Už v následujícím roce vyšel překlad do francouzštiny, následovaly další jazyky, například v roce 1762 ruština, a než osmnácté století skončilo, došlo i na český jazyk. Díky kutnohorskému tiskaři Františku V. Korcovi promluvil Robinson roku 1797 česky. Kdo překlad pořídil, netušíme a už to asi nezjistíme, víme jen, že nešlo o převod anglického originálu, bylo to počeštění ne právě šťastné německé úpravy. Četly si tu novinku na chudém českém knižním trhu tehdejší děti? Třeba taková Magdalena Dobromila Artmannová (12), později provdaná Rettigová? Nebo Jan Evangelista Purkyně (10)? Asi ne. Román ostatně dětem adresován nebyl. František Palacký by Defoea přelouskal jistě bez námahy, vždyť jako šestiletý pacholík zvládl celou bibli, jenže roku 1797 ještě není na světě, v matrice přijde na řadu až 14. 6. 1798. V letech své mladosti však o Robinsonovi pravděpodobně věděl, jako se s ním v příslušném věku u nás (a v civilizovaném světě) potkal snad každý. Ačkoli – platí to ještě? V roce 1936 veršoval Jaroslav Seifert, že „Robinson už je / vlastně dneska passé“. Ale ne, nemyslel to vážně.

Po celé devatenácté století se objevovaly nové a nové české verze populární četby, „počet dalších edic vzrostl tou měrou, že by bylo nesnadno pořídit jejich úplnou bibliografii. Zdá se však, že by nám tento soupis nebyl valně ke cti. Vždyť ještě v létech sedmdesátých pražské české učitelstvo doporučovalo Knappovo vydání, v jehož předmluvě se mluví dokonce o německém spisovateli Defoeovi! Ostatně valná část našich vydání líčí, v souhlase s Campem (německým spisovatelem a pedagogem žijícím v letech 1746–1818, autorem upraveného Robinsona – pozn. JS), Defoeova hrdinu jako Němce.“ To jsou slova Alberta Vyskočila (1890–1966), jenž v roce 1920 přišel, jak sám říká, s „prvním českým překladem původního textu Defoeova“, pominuv Život a podivuhodná dobrodružství Robinsona Krusoa, jak je sám vypravuje, překlad z angličtiny od A. M. Lounského a Jaroslava Svákovského vydaný roku 1894 pražským nakladatelstvím Alois Hynek; tak ho aspoň popisuje Národní knihovna. Tato edice zahrnovala i málo vydávaný druhý díl románu, původně asi neplánovaný, Defoem však čiperně dopsaný po úspěchu prvního.

Vyskočilův Robinson Crusoe dobře sloužil sto let – až do letošního roku – všem, kteří měli touhu seznámit se s nezpotvořenou českou podobou klasického díla, nikoli s jeho úpravami, z nichž nejrozšířenější je bohužel asi ta „komunistická“, vydaná roku 1956; Josef Věromír Pleva tehdy předložil malým čtenářům Robinsona sekularizovaného. V době, kdy se nad Prahou chmuřil obří žulový Stalin, autor oblíbeného Malého Bobše z Defoeova textu pečlivě odstranil všechny zmínky o Bohu a stopy po tomto chirurgickém zákroku zručně zahladil. Ateistický Robinson byl určen hlavně pro školní knihovny, možná v některých straší dodnes. Teď je tu konečně překlad nový, jemuž budou dnešní čtenáři asi dávat přednost před poctivým pokusem Vyskočilovým. A řekněme rovnou, že Robinson má štěstí, protože nyní se ho ujal Martin Pokorný (1973), erudovaný překladatel, jehož jméno je příslibem kvality. Zalistujme v knize s modrým přebalem (barva moře, v Odeonu jsou nápadití!) a podívejme se, co se za deset dekád stalo s literární češtinou.

Tak třeba hned na první stránce za předmluvou čteme: „Já, třetí ze synů, k ničemu nejsa určen, počal jsem již záhy pomýšleti na toulky. Můj otec, jenž byl velmi zkušený muž, poskytl mi takové vzdělání, k jakému domácí výchova a návštěva místní školy postačovaly, a určil, abych studoval práva. Mne však jedině vábilo státi se námořníkem. A tato moje náklonnost pudila mne neodolatelně proti přání, ba proti příkazům otcovým, proti domluvám i prosbám matčiným a ostatních přátel, takže se zdálo, že je cosi osudného v této vrozené náchylnosti, ženoucí mne přímo v bědný život, který mne očekával.“ Ne, to není dnešní čeština, jde o překlad Vyskočilův.

A Defoe počeštěný Pokorným? „Jelikož jsem byl v pořadí třetí syn a nevedli mě k žádné živnosti, začala se mi hlava brzy plnit blouznivými představami. Otec, který už byl v letech, mi domácí výchovou a školní docházkou zajistil slušné vzdělání a chtěl ze mě mít právníka, ale já odmítal všechno vyjma mořeplavby a toto moje puzení mě vedlo proti otcovým přáním, ba i rozkazům, a proti všem matčiným prosbám a přátelskému přemlouvání natolik silně, až se zdálo, že v sobě to přirozené tíhnutí, přímočaře směřující k bídnému životu, jaký mě pak měl stihnout, má cosi osudového.“

Vida, žádné „nejsa“, žádné „-ti“, žádné „bědný“, zato je tady knižní „vyjma“. Zvažoval překladatel i „kromě“, „mimo“, „až na“? Nevíme. „Vyjma“ si však oblíbil; tento druhý výskyt není v knize poslední.

Porovnejme ještě pasáž líčící „zrození“ Fridayho, tedy Pátka. Nejprve Vyskočil: „Potom sklonil hlavu až k zemi a jako poprvé položil jednu mou nohu na svou šíji. Dokazoval mi různými znameními, že je mi naprosto oddán, že se mi úplně odevzdává a že mi chce celý život věrně sloužit. Porozuměl jsem skoro všemu, co se mi snažil sdělit, a ukázal jsem mu, že jsem s ním spokojen a že mám z něho radost. Brzy poté počal jsem ho učiti řeči a začal jsem mu říkati PÁTEK, abych pamatoval, že v pátek jsem mu zachránil život. Naučil jsem ho, aby mi říkal pane, a vysvětlil jsem mu význam slovíček ano a nikoliv. Dal jsem mu hliněný hrnek s trochou mléka a pobízel jsem ho, aby pil a namáčel svůj chléb, jak to činím já. Napodobil mě čile a dával mi najevo, že se mu to líbí. Zůstali jsme v jeskyni přes noc, ale sotva se rozednilo, vyzval jsem Pátka, aby šel za mnou, že mu chci dát nějaké šaty, z čehož se zřejmě radoval, protože byl skoro nahý.“

A Pokorný: „Nakonec položil hlavu těsně na zem hned k mojí noze, dal si moje druhé chodidlo na hlavu, jako to již učinil předtím, a poté všemožnými posunky dával najevo podrobení, služebnost a ponížení, aby mi sdělil, že mi bude sloužit, dokud bude živ. Mnohému z toho jsem rozuměl a dal jsem mu najevo, že mi činí velkou radost. Zanedlouho jsem na něho začal hovořit a učit ho, aby i on mluvil na mě. Nejprve jsem mu sdělil, že se bude jmenovat Pátek podle toho dne, kdy jsem mu zachránil život; nazval jsem ho tak na paměť té doby. Také jsem ho naučil říkat ,Pane‘ a dal jsem mu najevo, že toto bude moje jméno. Naučil jsem ho také říkat ,Ano‘ a ,Ne‘ a znát významy těch slov. Dal jsem mu v hliněné nádobě mléko a ukázal jsem mu, jak je piji a namáčím si v něm chléb, a dal jsem mu chlebovou placku, aby učinil totéž. Rychle uposlechl a dal najevo, že mu to velice chutná. / Setrval jsem takto u něho celou noc, ale jakmile byl den, pokynul jsem mu, ať jde se mnou, a naznačil jsem mu, že mu dám oblečení. Reagoval na to radostně, protože byl docela nahý.“

Podívejme, Vyskočil sáhl po slovesu „zůstat“, Pokorný po knižnějším „setrvat“. Budiž. Takže bez výhrad? Ne zcela. Vyskočil: „Byl jsem tomu rád...“ Pokorný: „Za to jsem byl – to mi věřte – velmi rád...“ Muselo to být?

Daniel Defoe: Robinson Crusoe. Z anglického originálu přeložil Martin Pokorný. Euromedia Group, a. s. – Odeon, 340 str.