Z Karla Janečka se dělá dobře legrace, ale jeho vyřazení z voleb – a ještě dalšího beznadějného kandidáta Karla Diviše – k smíchu není. Dnes už víme o dvou osobách, které existují, kandidátům se podepsaly na petici způsobem, jenž se těm, kdo se s nimi setkali, zdál přesvědčivý, a přesto jejich podpisy nebyly uznány. Jestliže o Divišově vyřazení rozhodlo 116 podpisů, je namístě se zajímat o to, jakým způsobem se vlastně petice prověřují.

A člověka pak snadno napadne, že prověřování prostřednictvím vzorku není, ve vší úctě ke statistické vědě, prostě dost dobré. Jestliže při sčítání lidu stát otravuje každého jednotlivého občana, i když by podle některých odborníků stačil vzorek, není přístup do volby prezidenta důležitější?

Řada lidí na sociálních sítích upozorňovala, že ověřování se děje digitálně. Není to tak docela pravda, podpisy neuznané strojem jsou ověřovány živým člověkem instruovaným, zjednodušeně řečeno, postupovat v pochybnostech ve prospěch platnosti podpisu. Jsme zvědavi, co k tomu Nejvyšší správní soud zjistí. Ale za zmínku stojí, že ani ty, kteří žili v domnění, že rozhoduje stroj, to neobměkčilo. Lidé mají psát čitelně!

Od Jarona Laniera u nás vyšla jedna kniha, ale ne ta první, Nejsi přístroj (2010). V ní upozorňuje na to, jak si nás digitální technologie přizpůsobují, jak nepozorovaně snižujeme své nároky a zužujeme svou zkušenost, aby se technologie jevila inteligentnější a lidštější. Ale proč má stroj stanovovat, jak se správně píše? Proč, když něčemu jsme schopni dát význam my, tak to není dost dobré a je třeba počkat, co řekne stroj?

Elon Musk rozumí umělé inteligenci, ale teď se učí, že umět psát dobré tweety nezaručuje, že umíte řídit Twitter. V pátek slíbil senzační odhalení o tom, jak Twitter před minulými volbami cenzuroval známou zprávu New York Post o laptopu prezidentova syna Huntera Bidena, a předal slovo novináři Mattovi Taibbimu. A ukázala se rizika nezdrženlivosti. Kdyby Taibbi věnoval materiálu ještě den a zpracoval ho do pořádného článku, byl by dopad mnohem jednoznačnější. Takhle to byl dost nesouvislý a neurovnaný proud informací.

Jeho dopad by ovšem byl v každém případě otupen, protože jeho základní odhalení už nikoho nepřekvapí. Žádné „účtenky“, jak se říká v americké internetové hantýrce, dokazující, že by si cenzuru New York Post vyžádali přímo demokraté, Taibbi nenašel. Že jsou centrály sociálních sítí monokultury lidí stranících Demokratické straně, to ví každý. Že potlačení zprávy New York Post byla chyba, to veřejně uznal tehdejší šéf firmy Jack Dorsey už týden po volbách v listopadu 2020. Před měsícem to dokonce uznal i Yoel Roth, tehdejší nejvyšší šéf Twitteru pro „důvěru a bezpečnost“, který byl asi za celou věc nejvíc zodpovědný.

Nicméně je tam informací dost. Že to mnozí novináři ve svých reakcích považovali za starou zprávu a soustředili se na – ve srovnání s tím málo významné – nedostatky v Taibbiho prezentaci, to už je prostě současný stav americké mainstreamové žurnalistiky.

Jedna z věcí, kterou si člověk při sledování celé té konflagrace uvědomí, je vzestup významu pojmu bezpečnost. Cenzoři ve Twitteru zasahovali ve jménu bezpečnosti a Taibbi uvádí, že pracovníci z „důvěry a bezpečnosti“ měli navrch nad lidmi z „komunikace a politiky“ (tím slovem jsou míněna interní pravidla firmy, nikoli politika v běžném smyslu). Když Twitter blokoval odkazy k cenzurovaným článkům, používal k tomu standardní oznámení, jakým informuje třeba o nebezpečném malwaru, který vám může poškodit počítač. Zmíněný Joel Roth v pátek na margo Taibbiho uvedl: „Zveřejňovat jména a identity zaměstnanců vykonávajících na frontové linii moderaci obsahu je vystavuje ohrožení a je zásadně nepřijatelné.“ Na frontové linii! Jako by seděli někde v zákopu v Bachmutu, a ne za klávesnicí.

Tohle prožívání světa, v němž mladí žádají svoje „safe spaces“ a kdejaké nesouhlasné slovo a neuctivý obrázek hrozí způsobit poškození a trauma, je ideálním rámcem, v němž je cenzura odpolitizovaná a jeví se jako správná a přirozená, v podstatě jako součást zdravotnictví.