ANKETA

Které knihy nám pomohou pochopit dnešní svět

ANKETA
Které knihy nám pomohou pochopit dnešní svět

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Anketa, jejíž výsledky na těchto stránkách předkládáme, chtěla být jiná než obligátní hledání „knihy roku“. Naše respondenty jsme požádali o praktické doporučení, které by čtenářům usnadnilo orientaci v současném chaosu – knižním, myšlenkovém, politickém i ideologickém. Domníváme se, že vědět o nějaké podstatné „povinné četbě“ je užitečné.

Anketní otázka zněla: Kterou knihu byste doporučili ostatním, neboť jste přesvědčeni, že je důležitá, nebo dokonce nezbytná k pochopení světa, ve kterém žijeme?

Toto je pokračování ankety. První díl vyšel 21.12. 

Jan Vodňanský, básník, textař, zpěvák:

Doporučuji knihu od Stephena Hawkingse  Vesmír v kostce. Skýtá zasvěcený pohled do světa, který je v nás a my v něm. Svět, ve kterém se objevujeme a do něhož zase mizíme. Svět, kterým procházíme a on prochází námi.

Irena Dousková, spisovatelka:

Doporučuji knihu britského historika a esejisty Tonyho Judta Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956. Skvělá analýza postojů slavných i méně známých francouzských intelektuálů, většinou tak či onak koketujících s marxismem, má obecnou platnost. Být oddán určité ideji, kterou pokládám za správnou, natolik, že ji upřednostňuji před realitou, je i v současnosti téma nanejvýš aktuální.

Jan Lukeš, literární kritik:

Kdykoli prezident Miloš Zeman pronese nějakou svou další nehoráznost, přijde mi poslední dobou na mysl vždycky znovu kniha Petry Dvořákové Dědina (2018). Čtyři prózy spojené stejnými postavami a stejným dějištěm, vysočinskou vesnicí. Jeden druhému tu vidí rovnou do talíře, všichni na sebe trochu sočí a trochu si závidějí, žijí ale tělo na tělo, tak holt spolu musí vyjít. Morálka, zásady, ohledy, na to se tu nehraje. Tohle je ten venkov, který Zemana volil? Jestli ano, jaké možnosti budou mít ti, co se o Hrad začnou ucházet po něm? Ta kniha hodně temného napovídá, i když politika v ní vůbec není.

Tomáš Němeček, právník a novinář:

Nancy McWilliamsová: Psychoanalytická diagnóza (přeložila Hana Drábková, Portál 2015). Třeba v kapitole o narcismu je nosný postřeh o jeho nárůstu v dnešní době: „V masové společnosti a v době rychlých změn může být působivější okamžitý dojem, který člověk vyvolává, než charakternost a upřímnost, které jsou oceňovány v menších, trvalejších společenstvích, kde se lidé navzájem znají dost na to, aby mohli dojít k úsudku založenému na minulosti a pověsti člověka.“ Zaujalo mě, že pováleční (v našem případě postkomunističtí) rodiče mají sklon vést děti k tomu, že by měly žít život, který oni sami neměli, což děti vede „ke zmatením identity a pocitu nejasného studu a prázdnoty“. A pak z nich nemají být narcisové… Sdělení, že „na rozdíl ode mě můžeš mít všechno“, je zrádné, protože nikdo nemůže mít všechno. Anebo kapitola o antisociálních lidech (psychopatech, chcete-li): „Člověk si může získat jejich respekt tím, že působí jako nepoddajný a náročný.“ Musíte proto mluvit přímo, dodržovat sliby a dostát hrozbám. McWilliamsová optimisticky dodává, že mnozí antisociální lidé, kteří neskončí ve vězení a nezemřou mladí, ve středním věku „vyhoří“ a stanou se překvapivě slušnými občany. Knihu mi doporučila moje žena, která je podstatně moudřejší než já. Poslední rok ji má rozečtenou v podstatě pořád.

Stanislav Balík, v letech 2004–2014 soudce Ústavního soudu:

V roce 1937 vyšla v nakladatelství Československý čtenář edice dopisů Aloise Rašína Listy z vězení. Uchyluji se pravidelně k četbě této knihy v poněkud nepochopitelné dnešní době a s obdivem se nechávám inspirovat radami moudrého, vzdělaného, skromného, pracovitého a statečného vlastence, který je pro mne velkým vzorem. Doporučuji toto silné povzbuzení ducha i mysli.

Alexandr Vondra, vysokoškolský pedagog, bývalý politik a diplomat:

Neumím říct jen jednu knihu, ale pro pochopení stavu dnešního Česka, Evropy a světa nabídnu hned pět kousků. Z horkých novinek v českém překladu je to určitě Douglas Murray a jeho Podivná smrt Evropy v podobě brilantní analýzy smrtícího koktejlu dvou sebevražedných tendencí v dnešní Evropě – na jedné straně nesmyslné podpory nekontrolované migrace z islámského světa a na druhé straně sebemrskačství, slabosti a ztráty reprodukční schopnosti. Pak doporučuji dvě prověřenější stálice od dvou britských historiků. Jednak Pozemské mocnosti Michaela Burleigha jako klíč k porozumění, proč sekularizace a osvícenství – s jejich vírou v pokrok bez křesťanské vertikály –  stojí u kořenů všech hlavních problémů dnešní Evropy. A jednak Brendan Simms a jeho Zápas o evropskou nadvládu jako vysvětlení ústřední role Německa v moderních evropských dějinách. Určitě stojí za to vyzdvihnout také Samuela Huntingtona a jeho Střet civilizací. Dílo je staré skoro 30 let, bylo hodně kritizované, ale dnes je evidentní, že se autor nezmýlil. A konečně jedno zcela odlišné doporučení do věku konzumu a dnešní módy postmoderní a ultrazdravě sterilní kuchyně: rakouský mistr vařečky Ewald Plachutta a jeho Kochschule: Die Bibel der guten Küche. Nechápu, proč to není dávno přeloženo, když skvělé recepty à la „Tafelspitz“ patřily kdysi ke kuchařskému umu i českých prababiček a čeští kuchaři jím oslňovali na vídeňském císařském dvoře. Něco si uvařit podle Plachutty budiž i návodem, jak si zlepšit náladu v dnešní době plné obav a strachu. Dobrou četbu a dobrou chuť!

Jindřich Vybíral, historik umění, příští rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové (od března 2019):

Jako odpověď na tuto hlubokomyslnou otázku doporučuji knihu svého kolegy z VŠUP Karla Halouna Marná práce (Brkola, Praha 2017).

Eva Zažímalová, předsedkyně Akademie věd ČR:

Jednu knihu jmenovat nedovedu, ale doporučila bych obecně četbu knih o historii – protože, jak řekl George Santayana: „Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni si ji znovu zopakovat.“

Petr Hruška, básník a literární historik:

Letos vyšla kniha s ohromujícím názvem: Ubírati se. Autorem je devadesátiletý Karel Šiktanc a opatřil tím názvem svoji novou sbírku básní. Stačí opakovat si ta slova občas jako zaříkadlo a nechat v něm přelévat oba zásadní významy, z jejichž dramatu je celá kniha vystavěna. Ten, kdo se někam ubírá, nalézá pomalost uprostřed třeštění, nalézá tušení směru uprostřed pustiny. Ten, kdo sám sebe ubírá, zbavuje se přebytečnosti a zároveň si ověřuje, jaké hodnoty mu přitom zůstávají a o jaké nehodlá přijít. Ten první i ten druhý se vlastně ztrácí a mizí, ale způsobem hluboce lidským. 

 

Vladimír Just , teatrolog, prof. UK:

Jedna z knih, nezbytných k pochopení světa, ve kterém žijeme, je určitě Platónova Politeia / Ústava. Chcete-li se například dozvědět, proč už před téměř  dvěma a půl tisíci lety bylo soudným duchům jasné, že není možné řídit stát jako  firmu, a proč neplatí teze, že fauly, které nevidí rozhodčí, neexistují  (resp. že klamání rozhodčího je regulérní součást taktiky), eventuálně k čemu vede život ve společnosti spektáklu, prolistujte si za dlouhých zimních večerů Knihu druhou a sedmou (tu zejména), eventuálně i Knihu pátou a závěrečnou desátou. Příjemné a uklidňující čtení o věčných pravzorech – archetypech? – dnešních Babišů, Klausů, Zemanů a dalších naštěstí pomíjejících strašidel.

Georg von Habsburg, manažer:

 

Navrhl bych Náměsíčníky od Christophera Clarka. Tato kniha pomáhá pochopit, jak došlo k první světové válce. Jen ten, kdo se vážně zabývá historií, může rozumět současnosti a vyhnout se do budoucna zásadním chybám.

Milan Hlavačka, historik, prof. UK:

Za takovou knihu považuji Mé vzpomínky Václava Marii Havla. Pomáhá pochopit naše šílené dvacáté století z druhé strany: z hlediska likvidace rodiny, poctivé práce a zdravého rozumu.

Petr Pithart, v letech 1996–1998 a 2000–2004 předseda Senátu:

Steven Levitsky a Daniel Ziblatt: Jak umírá demokracie, Prostor 2018.

Dalibor Balšínek, šéfredaktor Týdeníku Echo:

Přes určitou snahu nenacházím odpovědi v současné beletrii, i když Houellebecqovo Podvolení cosi naznačuje. Pořád si vystačím s Procesem Franze Kafky jako soubojem jedince a systému, s Žertem Milana Kundery pro lekci z ironie a paradoxů, kterými autor naplnil svůj život, a s románem Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze pro pestrost, oslavu života a jeho krás. 

Lenka Zlámalová, redaktora Týdeníku Echo:

Za základní problém Západu, který přináší stagnaci a úpadek, považuji ztrátu důvěry. Lidí v sebe samé, jeden ve druhého, ve společenské elity, ve zdroje informací. Západ se nezvedne dřív, než se mu podaří tuto klíčovou příčinu nesebedůvěry a nedůvěry vyřešit. Právě důvěra, která tady byla vyšší než v ostatních civilizacích, dělala ze Západu civilizaci superiorní. Tyto tři knihy to výborně vystihují.

  1. Francis Fukuyama: Trust: The Social Virtues and The Creation of Prosperity.

Dvaadvacet let stará kniha amerického politologa, který se hodně spletl ve své nejslavnější knize Konec dějin, je výbornou a velmi detailní studií, proč jsou některé země výrazně víc prosperující a nabízejí vyšší kvalitu života, zatímco pro jiné je to nedosažitelný cíl.

  1. Robert Putnam: Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community.

Co se děje s lidmi, když se ve své čtvrti, městě a zemi přestávají cítit jako doma. Slavný americký sociolog Robert Putnam vysvětluje, jak je důvěra zásadní pro spokojený život lidí.

  1. Yann Algan, Pierre Cahuc: La société de défiance : comment le modèle social français s’autodétruit?

Francouzský sociolog a ekonom popisují, jak společnost rozkládá nedůvěra. Srovnávají různé země a jako ty s nejmenší důvěrou jim v Evropě vychází Francie a Česká republika!

Daniel Kaiser, redaktor Týdeníku Echo:

Volím memoáry sovětského disidenta Vladimíra Bukovského, původně nazvané Postavit si hrad, v českém vydání A vítr se vrací (Volvox Globator). Pokrývají autorův pobyt v sovětské realitě, která se naštěstí zdá být už minulou válkou. Na druhou stranu je Bukovskij vzácný úkaz i pro dnešek. Vždycky si vedl a vede svou, bez ohledu na intelektuální módy a jakékoli, v jeho případě skutečně brutální vnější tlaky. O kolika ještě našich současnících se to dá říct? Tato kniha je jako návod, jak se nestat třtinou ve větru.

Ondřej Štindl, redaktor Týdeníku Echo:

Joseph Conrad: Srdce temnoty. Nedlouhá próza, kterou by měl zvládnout i roztěkaný současník, a také jedna z nejlepších próz, jaké kdy byly napsány. Byla interpretována mnohými způsoby, k dnešku by šel vztáhnout oblouk hlavní postavy, pana Kurtze, od ušlechtilého záměru povznášet divochy k zoufalému a nenaplnitelnému „Zabít je všechny.“ Od jednoho k druhému nemusí být moc daleko. Obecně bych – našim čtenářům i sobě – doporučil číst díla mistrů, z nichž je třeba poznat i to, že na tom slavném dnešku toho třeba zas až tolik výjimečného není.

Jaromír Slomek, šéfeditor Týdeníku Echo:

Karel Čapek: Válka s Mloky. Hledal se tam obraz nastupujícího nacismu, ale tak plochý a časový ten román není. Přežil autora i své století a je zase aktuální: „Bylo ticho nad vodou. Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy. Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé – ,Tati,‘ vydechl mladý Povondra téměř dětsky. ,Co je?‘ ,Není tamhleto sumec?‘ ,Kde?‘ Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu. ,Je to sumec?‘ opakoval Povondra junior. Starý pán upustil prut. ,Tohle?‘ vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem. ,Tohle?‘ Černá hlava zmizela pod vodou. ,To nebyl sumec, Frantíku,‘ povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. ,Půjdeme domů. To je konec.‘ ,Jaký konec?‘ ,Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,‘ opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. ,To teda je konec.‘“

 

 

Týdeník ECHO

28. prosince 2018