Na českém knižním trhu se objevil překlad díla, jež v roce 2019 obdrželo prestižní cenu Francouzské akademie. Autorem románu nazvaného Civilizace je Laurent Binet, jenž si získal pozornost již svými dvěma předchozími knihami HHhH a Sedmá funkce jazyka, z nichž první představuje velice zvláštní životopis Reinharda Heydricha, kdežto druhá se zabývá prostředím francouzských intelektuálů v 80. letech 20. století.

Kniha Civilizace také pracuje s historií, avšak způsobem, který ve Francii není právě obvyklý, kdežto v americkém a britském prostředí dosáhl velké obliby. Tím spíše je pozoruhodné, že se Binetovo dílo dočkalo ve Francii takového ocenění. Náleží totiž do žánru alternativní historie, a přestože se oficiálně prezentuje jako román, jde spíše o „literaturu fiktivního faktu“, protože většina textu má charakter historické kroniky alternativní verze Evropy v 16. století, na jejíchž březích přistává dobyvatelská výprava z Jižní Ameriky.

Onen „zlomový bod“, který změní celé dějiny, však nastane daleko dříve, a to již v 10. století, a to kvůli jedné vikinské lodi. Jak známo, Vikingové pod vedením Leifa Erikssona dorazili na kanadský ostrov Newfoundland, ovšem Binet je posílá jinou trasou, která Seveřany zavede na několik míst v Severní, Střední i Jižní Americe. Vikingové přinesou do Nového světa nemoci, avšak s nimi také nezbytné protilátky. Seznámí indiány se zpracováním železa, poskytnou jim koně a naučí je stavět a ovládat námořní plavidla.

Vyprávění o Vikinzích tvoří první krátkou část knihy. Ve druhé sledujeme Kryštofa Kolumba, jehož výprava skončí fiaskem, jelikož slavný objevitel potká překvapivě vyspělé domorodce a stane se jejich zajatcem. Další výpravy do Nového světa proto z Evropy ani nevyrazí, ale záhy vyplouvá do Evropy incký panovník Atahualpa, který prohrál boj o následnictví v incké říši, a proto před svým bratrem prchá přes oceán na východ.

V Portugalsku tak přistávají dvě stovky exotických cizinců, mezi nimiž je mj. princezna, která šokuje křesťany tím, že celý její „oděv“ tvoří pouze náhrdelníky a náramky. To je však jenom počátek obrovského střetu kultur, který představuje zrcadlový obraz toho, co se ve skutečnosti odehrálo v Americe po příchodu španělských conquistadorů. Právě takové „otáčení“ známých historických faktů pak funguje jako hlavní Binetův autorský nástroj v dalším průběhu románu, který popisuje vzestup Atahualpy a jeho věrných.

Představa, že by dvě stovky Inků mohly dobývat Evropu, zřejmě působí absurdně, jenže zcela stejně (zdánlivě) působí i historická skutečnost, že několik stovek Španělů rozvrátilo obrovské říše Aztéků a Inků. Conquistadoři prostě využili situace, jelikož v Mexiku většina porobených kmenů nenáviděla Aztéky, a tak se okamžitě přidala k cizincům se světlou kůží, kdežto v Peru probíhal boj o následnictví mezi (skutečným) Atahualpou a jeho bratrem. Proti Španělům tedy stáli nepřátelé sice početní, avšak vnitřně velmi slabí.

Naštěstí pro Binetova Atahualpu však Evropa v 16. století nenabízela nějak zvlášť lepší obraz. Odehrávaly se mj. konflikty rakouských a španělských Habsburků s Francií, boje o trůn císaře Svaté říše římské, spory katolíků a protestantů či války křesťanů proti Osmanům. Inkové tudíž brzy nalézají ochotné spojence, Atahualpa čte spisy jakéhosi Machiavelliho a díky své obratné politice se stává nejmocnějším mužem Evropy.

Situace se ovšem začne komplikovat, protože Inkové nejsou jediným národem Ameriky, který chce dobývat nová území. Ve Francii přistávají Aztékové, kteří přinášejí i své strašlivé rituály s hromadnými lidskými oběťmi. Jak se k tomu postaví císař Atahualpa? Ten totiž konvertoval ke křesťanství (jež Inkové nejprve označují jako „víru v přibitého boha“), ale toto náboženství se pod vlivem dobyvatelů také znatelně proměňuje.

Nyní už ale opusťme politické a náboženské konflikty, které Binet ohromně čtivým způsobem popisuje. Sám autor podotýká, že jeho kniha má být kritickou a ironickou reflexí dějin. Ačkoli se jistě najde řada takových, pro které jde o jakousi spravedlivou satisfakci za zločiny, jichž se Evropané dopustili v Americe, takový pohled je jednak dosti zjednodušující a jednak založený na chybné premise. Tou je představa, že kolonizace Nového světa nastala coby produkt nějaké dlouhodobé strategie „přirozeně agresivních“ bělochů.

Skutečnost je zcela odlišná a je ostatně příznačné, že Binetův Atahualpa se vydává přes oceán nikoliv s cílem dobývat, nýbrž s cílem utéct a přežít. Vyplouvá do neznáma. Conquistadoři na tom ve skutečnosti byli docela podobně a expanze evropských mocností do Ameriky, Afriky a Asie nevycházela z jakési „věčné touhy“ dobývat území, nýbrž z čisté nutnosti. Poměrně malá a hustě zalidněná Evropa potřebovala nové suroviny a trhy. Trochu vulgárně se dá také říci, že velmoci zkrátka musely o něco dalšího bojovat.

Sám Laurent Binet také řekl, že k napsání románu Civilizace jej inspirovala kniha amerického vědce Jareda Diamonda, která česky vyšla pod titulem Osudy lidských společností. Jedná se o atraktivně napsané pojednání, jež v podstatě odpovídá na zdánlivě banální, ačkoliv jen vzácně pokládanou otázku: Proč Evropané dobyli Ameriku, a nikoli naopak? Binetův román se tak dá charakterizovat jako určitá alternativní odpověď na ni.

Jeden z nestorů české alternativní historie Jan Drnek často říká, že pokud chceme pochopit, co a proč se stalo, musíme nejprve pochopit, co a proč se nestalo. Binetův román jde přesně touto cestou, když na začátku vysílá výpravu Vikingů, díky které američtí domorodci získají železo, koně a protilátky. To koreluje se základními tezemi Diamondovy knihy, která tvrdí, že to bylo mj. neustálé soupeření různých států a národů „namačkaných“ v Evropě, které znamenalo tlak na vývoj inovací, mezi něž patřilo i zpracování železa.

Stejně důležitá byla i skutečnost, že se ve Starém světě vyskytovalo mnohem víc druhů zvířat, jež se hodila pro domestikaci (kdežto v Americe to byla jen lama). To vedlo k vyšší efektivitě evropského zemědělství, válčení a nakonec i celé ekonomiky a společnosti, protože Evropa se mohla rozvíjet mj. díky jízdním a tažným zvířatům. Zalidnění a intenzita obchodu poté vedly i k častým epidemiím nakažlivých chorob, jež sice hromadně zabíjely, ovšem také podporovaly imunitu, která americkým domorodcům chyběla.

Jared Diamond rozhodně oponuje názoru, že by Evropané byli nějak geneticky či myšlenkově „lepší“ než zbytek světa, ale jeho teze nezapadají ani do soudobého „sebemrskačství“ Západu, který má údajně jakousi „historickou vinu“. Samozřejmě nelze popírat, že se Evropané při své expanzi dopustili mnoha zločinů, ale sama tato expanze byla především výsledkem objektivně existujících faktorů, resp. přírodních podmínek.

Velká pozornost, kterou Binet a Diamond věnují tématu nakažlivých chorob, možná některým znalcům literatury připomene jiné pozoruhodné dílo, a to román Roky rýže a soli, který napsal Kim Stanley Robinson. V jeho případě se svět úplně změní právě kvůli jedné nemoci. Morová epidemie v 15. století způsobila smrt přibližně třetiny obyvatelstva Evropy, zatímco Robinson nabízí vizi světa, kde usmrtila 99 %. Západ jako civilizace proto fakticky zaniká a o vládu nad Amerikou a světem svádějí války Číňané a Osmané.

Tato otázka se nyní stává ještě aktuálnější v souvislosti s pandemií čínského koronaviru, která také odhaluje silné či slabé stránky různých států a civilizačních okruhů a nepochybně ovlivní mocenské uspořádání ve světě. Číně se ostatně rozsáhle věnuje i Jared Diamond, jenž tvrdí, že kdysi nesmírně silná říše začala stagnovat především proto, že (na rozdíl od evropských zemí) necítila vnější hrozbu a byla takřka soběstačná.

V této souvislosti se nabízí též otázka o motivech současného mocenského vzestupu Číny. Jde o „přirozeně agresivní“ chování vedené nacionalistickou ideologií, nebo se Čína spíše nachází v podobné situaci jako kdysi evropské mocnosti? Stojí za připomínku, že i velké říše Aztéků a Inků se v době příchodu Evropanů nalézaly ve fázi stagnace, ne-li úpadku, jelikož geografické podmínky jim prostě už nedovolovaly další expanze.

Binetův román nabízí především fascinující četbu pro znalce dějin a klasické literatury, na niž se často odkazuje (ostatně poslední část líčí alternativní osudy Miguela Cervantese), avšak tím jeho význam rozhodně nekončí. Může totiž mnoho říci také k současnému soupeření států, jež se (tu lépe, tu hůře) maskuje vznešenými ideologiemi, ačkoli se zpravidla jedná o geopoliticky motivovaný boj o moc, zdroje a trhy. Lze si už jen položit provokativní otázku, co by s dnešní rozhádanou Evropou asi udělal nějaký „nový Atahualpa“.