Připomíná-li si Polsko v těchto dnech (31. srpna 1980 podepsali představitelé vlády s Lechem Wałęsou a jeho druhy tzv. gdaňské dohody) čtyřicáté výročí vzniku nezávislých odborů Solidarita, toho jedinečného dějinného okamžiku, jímž začala demontáž komunistických režimů, můžeme si my připomenout, co toto hnutí za svobodu a důstojnost společnosti vzbudilo u nás.

Nebyly to podobné pokusy v továrnách, nebyly to solidární stávky či demonstrace, nýbrž jistý druh slovesné tvořivosti. Na začátku let osmdesátých let se vyprávěly třeba takovéto anekdoty: „Slyšel jste, pane, že Poláci vrátili vlak plný bot? – Ne, a proč? – Protože byly pracovní.“ Nebo tahle, ještě typičtější: „Víte, že v Praze zatkli skupinu Poláků? – Skutečně? A co udělali? – Fetovali uzené maso.“ Hahaha.

Podobných vtipů byla celá řada, v podstatě se v nich opakovalo stejné schéma a ponaučení: lepší je si nevyskakovat. Buďte rádi, že máme, co máme. Polák, synonymum pro šmelináře, to s tím stávkováním (jímž zakrýval lenost) dotáhl tak daleko, že nyní čichá v Praze salám, kterého je u nás nadbytek, dokonce ve třech modifikacích – gothaj, polský (sic!) a šunkový. Implicitně takový vtip sděloval, že Čech se naopak vyznačuje pracovitostí, díky níž se těší salámovému blahobytu.

Jaká estébácko-propagandistická úderka takové anekdoty asi vymýšlela? V jakých mozkových sedlinách takový humor vznikal? Byla za nimi reálná tvář autora, nějaký vtipem nadaný fízl, který za každou novou dostal od náčelníka odměnu? Či se takové vtipy skutečně rodily z kolektivního nevědomí, z hlubin „génia“ národa? A zobrazily se v nich historické zkušenosti z let 1968–69, kdy se polské jednotky zúčastnily zakročení proti pražskému jaru, nebo šlo hlavně o projev staré české protipolské averze, k níž se v Česku vždy nějaký důvod našel?

Ty vtipy byly blbé a nespravedlivé a objektivně sloužily zdejšímu potlačovatelskému režimu. Dá-li se to o vtipu říct, pak to byly vtipy vyloženě reakční, kontrarevoluční a protilidové. Ale stejně se masově šířily a měly úspěch. Každý je znal, z hospody, z fabriky, od rodinné večeře. Převládly načas i nad vtipy o cikánech, policajtech i nad tehdy velmi oblíbenými frky Ivana Mládka. Konkurovaly vtipům erotickým. Jen málokomu vadilo, že hecovaly zdejší národ proti jinému, který se nalézal v nadějné, ale i těžké situaci. A komu vadily, ten žil v odtržení od zdejšího lidu.

Vtip ovšem není od toho, aby byl spravedlivý. Vtip slouží jako plebejská reakce na věci a hodnoty, které jsou „nad námi“, které člověka přesahují, na které prostě nemá. Československo na přelomu 70. a 80. let na Polsko nemělo. Obě země se nacházely v protikladných mentálních amplitudách. U nás nejhlubší letargie a apatie, epidemie chataření a seriálové narkomanie, éra Michala Davida, rok spartakiády a moskevské olympiády. V Polsku vyústění cyklických revolt, měsíce euforie z vyvzdorované svobody, čas duchovního povznesení z polského papeže, ale i doba zmatků a chaosu, mizerného zásobování a bot na příděl. Václav Havel seděl už rok spolu s dalšími disidenty z procesu s VONSem (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, inspirovaný polským KORem – Výborem na obranu dělníků) ve vězení, odkud ho propustili až v březnu 1983. A ve varšavském Teatru Powszechnym v té době nastudovali tři jeho aktovky, což český tisk komentoval jako další z protičeskoslovenských provokací. V prosinci 1981, pár dní po vyhlášení výjimečného stavu, si Jan Zábrana zapsal do svého deníku: „Popůlnoční zprávy oznámily, že v Polsku ,pořádkové síly‘ zastřelily v Katovicích sedm lidí, že v Gdaňsku byly stovky raněných, ve Varšavě rozhánění a ranění lidé – načež začali hrát břesknou dechovku. Venku je desetistupňový mráz.“ Co kdyby mu tak někdo přišel vyprávět vtip o Polácích?