Předstírání nebo rovnou pokrytectví má špatnou pověst, z mnoha důvodů právem. Svět bez něj by se ale jistě nestal lepším. Každoročně to Česku připomíná prezident Miloš Zeman, činí tak často, pravidelně v den státního svátku 28. října.

Využívá té příležitosti, aby se projevil jaksi transparentně, v tomhle ohledu při všem svém příležitostně deklarovaném staromilství drží krok s dobou. Státní svátek je příležitost, kdy se občas taky předstírá, kdy se to dokonce hodí. Po dni plném různých slavnostních ceremonií se večer sejde reprezentace společnosti, elita, aby sledovala, jak prezident vyznamenává lidi, kteří se o zemi nějakým výrazným způsobem zasloužili. Měla by to být příležitost, kdy ty shromážděné elity a při pohledu na ně i širší veřejnost dají najevo, že jsou věci, které je jako jednotlivce přesahují, jsou důležitější. Mezi dekorovanými bývají vojáci, oceňovaní za to, že v určitou chvíli svého života nevnímali vlastní život jako to nejdůležitější, dali ho do služeb čemusi vyššímu. Sejdou se politici, kteří spolu třeba nemluví, jdou si po krku, ale pro ten jeden večer ukazují, že se přes to dokážou přenést, protože oni sami třeba nakonec nejsou ti nejdůležitější lidi na světě. Anebo to aspoň předstírají, prostě proto, že se to sluší a že se to od nich čeká. Protože by to špatně vypadalo, kdyby se chovali jinak. Proběhne nějaká ceremonie, pro někoho to je významný okamžik v životě, pro jiného třeba trochu  nuda, ale nějak to zakamufluje. Jsme tu všichni proto, abychom slavili a třeba i předstírali, když to nejde jinak – že nálada je slavnostní, že jsme s ostatními v sále nějak spojení, i kdybychom se v názorech od nich lišili prakticky ve všem. Takové předstírání může mít i nějakou hodnotu – když už člověk není schopný nějaký ideál žít, může se aspoň tvářit, že se o to pokouší, v zájmu celku svoje city nějak potlačí. 

O prezidentu Zemanovi kritici často píší, že si slavnostní večer na Hradě „privatizoval“. Dá se tomu rozumět. Možná ale spíš přestal předstírat. Všem formálním úklonám, nějakému přesahu navzdory chápe sebe sama jako to nejdůležitější, základní měřítko všech. Lidi, kteří v politice a životě společnosti nejednali v jeho intencích, na Hrad nepozve, jakkoli by tam z titulu svých funkcí být měli, do sestavy oceňovaných vždycky propašuje nějaké osobnosti, jejichž zásluhou byla především názorová či jiná blízkost prezidentu Zemanovi nebo to, že mu někdy poskytli nějakou podporu. V tomhle ohledu je ceremonie na Hradě skutečně privátní. A nezdá se, že by to vadilo té části veřejnosti, která tvoří v širším slova smyslu prezidentův tábor. O Zemanovi se často píše i to, že záměrně rozděluje společnost. Ano – a vychází mu to, možná má pro tuhle dobu „šťastnou náturu“, možná jedná plánovitě, vědomý si toho, že staromódní představy toho, co vypadá či nevypadá dobře, už dnes nemusí platit – také kvůli němu. Té jeho strategii se dá těžko čelit, tou privatizací v každém případě česká společnost přišla o svátek, kdy se, když už nic jiného, dalo aspoň předstírat. Místo toho má transparentnost. Žádným pokrytectvím nekorigovaný obraz reality rozdělení a averze, o němž se dnes už zřejmě nedá říci, že „nevypadá dobře“. Matoucí je na tom jediné – proč ta sláva na Hradě, která probíhala v režii suveréna, jenž se jako vždycky nenechal omezovat nějakými ohledy, působila tak zachmuřeně?