V příštích dnech to bude třicet let, co člověk otevíral se škodolibostí Rudé právo a hledal tam zprávu o volbách v Polsku. Zdrojem informací to pro něho nebylo, protože poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, ale čekal, co o tom budou psát oni. A tetelil se radostí, že tohle, tohle tedy komunisti neokecají! 

„Nepříznivé výsledky pro vládní koalici“ – hlásal 6. června článek zpravodaje Rudého práva z Varšavy Pavola Minárika, kterého čtenář dobře znal ze zaujatého a žlučovitého psaní o polské Solidaritě a Lechu Walesovi. A tento propagandista, bůh ví, kde mu je konec, se skřípěním zubů musel napsat, že „Solidarita bude mít v Sejmu naprostou většinu“ a že „opozice získává neočekávaný vliv“. A dodal potupný detail, že z vládní kandidátky 35 režimních osobností, které neměly protikandidáta, ale předpokládalo se, že je voliči potvrdí, prošli jenom dva. Ostatní, a to byl předseda, ministr vnitra a další, nedostali ani padesát procent! S tím nikdo, dokonce ani opozice, nepočítal. V dalších dnech pak zpravodaj cituje polský stranický tisk, že slovo „nepříznivý“ zdaleka nevystihuje míru prohry a je nutné volit výraz silnější. Prostě to byl debakl. 

Byl to úplný debakl vládních sil, úplný debakl režimu. Byl to naprosto přesvědčivý plebiscit o tom, že většina Poláků má státu, který má v názvu adjektivum lidový, ale v jeho čelo stojí nomenklatura a je veden jednou stranou, plné zuby. Bylo jasné, že skoro deset let po vyhlášení výjimečného stavu vláda, držená kombinací represe a slibů, naprosto ztratila důvěru veřejnosti. Ta vládnoucí režim naprosto odepsala, přestala s ním počítat, vygumovala ho ve volbách. Ty sice nebyly úplně rovné (dohody u kulatého stolu zaručovaly komunistům jistotu většiny v Sejmu, na rozdíl od Senátu, kam se už volilo bez privilegií), ale byly svobodné. Aspoň v tom, že opozice měla přístup k agitaci, mohla začít vydávat noviny, objevovala se v televizi a rozhlase. Prostě Polsko se prostřednictvím volební kampaně stávalo svobodnou zemí. To člověk sledoval z druhé strany hranice se úžasem a nadějí. To přece musí jednou přijít i k nám. Jenom, kde vzít tu opozici? Kde vzít ten lid?

Polsko bylo přitom pořád země zubožená, zchudlá, s prázdnými obchody: to i ty naše byly proti polským blahobytné… Katastrofální hospodářská situace se táhla už roky a vyčerpávala Poláky, kteří toho měli oprávněně dost. Zdejší režimní propagandě se zčásti dařilo přesvědčit obyvatelstvo, že příčinou je polský rozvratný a rebelantský duch, že ekonomiku oslabují stávky a že jediné, co opozice může nabídnout, je rozvrat a chaos. Tak se ale snažil působit i polský režim, který snad do poslední chvíle doufal, že situace není tak hrozná, že sice bude muset Solidaritě nějaká místa přenechat, ale jeho pozice je pořád ještě silná, neboť přece socialismus, to je to, co lidé, aspoň ti obyčejní, chtějí. Tomu komunisté věřili zaslepeně celou dobu, že oni jsou přece nositelé pokroku, že oni mají klíč k řešení problémů společnosti, že oni mají právo na moc. Nebude to sice žádná sláva, ale lidé nám hlas dají. Opozice možná vyhraje, ale my teď takticky ustoupíme, nadechneme se, zkonsolidujeme síly a zase se vrátíme, jen klid, jsme přece avantgarda lidstva.

A pak všechno projeli. Bez voleb by se to neukázalo. Bez voleb se to ale nikdy neukáže. Možná že po třiceti letech je aktuální právě tohle. Vládní moc prohrává ve volbách.