Prakticky všechny banány dovážené do zemí mírného pásma patří k odrůdě Cavendish. V posledním desetiletí se po plantážích šíří houbová infekce, která je zabíjí. Není jisté, zda banány z našich obchodů nezmizí – dost možná bude potřeba genetická modifikace.

Při pohledu na osmimetrový banánovník kymácející se ve větru se tomu nechce věřit, ale jeho kmen není ze dřeva. Nejde o strom, ale o bylinu, nejvyšší na světě. Její původní domov leží v indonéské oblasti, souostroví větších a menších kousků pevniny, proslulém svou biodiverzitou. A „doma“ v Indonésii je divokých banánů hodně.

Ačkoli divoké banány jsou malé, škrobovité a plné nestravitelných pecek, v podmínkách tropické džungle šlo přece jen o vítaný zdroj energie. Lidé začali kultivovat banány už v pravěku, snad ještě dřív než pšenici. Z Nové Guineje a Indonésie se banánovník pozvolna šířil podél tropických pobřeží; nejdřív pomalu, ale jak se techniky mořeplavby zdokonalovaly, stále rychleji. Z islámského světa přeskočil do křesťanského, banány se začaly pěstovat na Kypru i na portugalských ostrovech v Atlantiku. A po objevu obou Amerik se ukázalo, že i tam se banánovníku dobře daří, takže v širokém pásu od Floridy až po Peru vznikly tisíce banánových plantáží.

Banánovník není příliš náročný na podmínky, vyžaduje jenom teplo a vodu. Komerčně se banány pěstují ve víc než stovce zemí světa, vesměs v tropickém a subtropickém pásmu. Naprostá většina z celé roční sklizně, která přesahuje sto milionů tun, se zkonzumuje přímo na místě, jen asi 13 % jde na export do studenějších zemí.

Banány – sladké i slané, takzvané plantainy – jsou v producentských zemích jednou ze základních složek stravy, podobně jako rýže nebo maniok. Dají se jíst jako příloha k masu, dá se z nich připravovat kaše, mohou se upéci či usmažit nebo zpracovat na mouku. Rostou celoročně, takže jejich průběžná dostupnost pomáhá překonávat období nedostatku před sklizní jiných potravin. Dokonce i banánové listy se dají využít jako obalový materiál. A těch třináct procent banánů, které se vyvážejí do bohatších částí světa, tvoří pro pěstitelské země důležitý zdroj příjmů v tvrdé měně.

Bohužel právě tento zdroj je nyní v ohrožení, o našem vlastním potěšení z dobrého banánu ani nemluvě. Banánové plantáže ve Starém světě totiž zabíjí rychle se šířící nemoc. A není to poprvé. Vlastně je až ironické, jak přesně se historie zopakovala.

Zapomenutý Michel

Hlavní důvod, proč byly banány v našich zeměpisných šířkách až do konce 19. století neznámé, byl prostý. Dozrálé banány jsou příliš křehké na to, aby se daly vozit na větší vzdálenosti. Přeprava ovoce je obecně složitá, protože dozrávající kusy vylučují plyn etylen, který popohání k dozrávání jejich zpozdilé sousedy. Celá krabice tak může dozrát a zkazit se během několika dní.

Ideální banánový kultivar pro export musí splňovat hned několik podmínek. Musí být sladký, protože právě tu sladkou chuť mají zákazníci rádi. Musí mít jen maličká, zakrnělá semínka, která se nemusejí vybírat a vyplivovat. Musí vydržet dlouhou cestu na lodi v nezralém stavu a musí pak být schopen dozrát ve speciální místnosti naplněné etylenem těsně předtím, než půjde na prodejní pult. Takové podmínky splňuje jen několik málo odrůd.

První taková odrůda, která zhruba před 140 lety začala pronikat na západní trhy, byl Gros Michel. Francouzští botanici ji objevili v jihovýchodní Asii a převezli na karibský ostrov Martinik, kde kolem roku 1835 vznikla první plantáž. Nějakou dobu trvalo, než si pěstitelé všimli, že Gros Michel v zeleném stavu snáší převoz lodí lépe než jiné druhy. Když to zjistili, nastal komerční boom. Kolem roku 1890 už do New Yorku mířily celé specializované lodi, banana boats, a Spojené státy si vyvinuly na banány takovou chuť, že některé latinskoamerické státy přeorientovaly svoje hospodářství právě na produkci banánů. Začalo se jim říkat banánové republiky, což není zrovna lichotka, a americká obchodní společnost United Fruit Company neblaze proslula svými zásahy do jejich vnitřní politiky.

Gros Michel prý chutnal lépe než dnes rozšířená odrůda Cavendish. Obsah látky, která dává banánu charakteristickou vůni a chuť, v něm byl vyšší. Dnes jej však v Evropě ani v USA jen tak nekoupíte, protože se téměř nepěstuje. Není to tím, že by se omrzel. Jeho nepřítelem se stal škůdce, houba způsobující takzvanou panamskou nemoc. (Její pojmenování je ovšem zavádějící, tato nemoc byla poprvé prokázána v Austrálii. Svět zkrátka není fér.)

Moderní sladké banány mají totiž jednu velkou slabinu. Se zakrnělými peckami už se nedokážou rozmnožovat pohlavní cestou. Musí jim pomáhat člověk, který vysazuje jejich oddenky. Je to vegetativní způsob rozmnožování, při kterém se nemění genom dceřiných rostlin. Banány určitého kultivaru jsou si geneticky nesmírně podobné, v podstatě tvoří monokulturu. Jenže to znamená, že dokáže-li nějaká choroba či parazit zabít jednu rostlinu, dokáže zabít všechny. A na plantážích, kde jednotlivé rostliny stojí blízko sebe, je rychlost šíření infekcí závratná.

Gros Michel narazil na svého nepřítele brzy. Už na začátku 20. století nastal na americkém trhu první nedostatek banánů, protože na karibské plantáže zaútočila parazitní houba Fusarium oxysporum. Na toto téma vznikla i jazzová písnička Yes, we have no bananas, která byla svého času velmi populární. Ale zpěvem se problém vyřešit nedal. Dřív rozlehlý svět se zmenšil vynálezem parníků a letadel, cestující s sebou kromě kufrů nevědomky vozili i nemoci. Některé lidské, jiné třeba rostlinné. Spory parazitních hub se dají přenést i na podrážkách bot.

Jak se houba šířila, ustupovali před ní plantážníci do vnitrozemí, což mimo jiné vedlo ke zničení rozsáhlých ploch deštného pralesa. Ale nakonec nebylo kam ustupovat. Manažeři banánového průmyslu podceňovali situaci až do poslední chvíle, přijatá opatření byla nedostatečná. Začátkem šedesátých let už nebylo možno udržovat velké plantáže nikde, všechny regiony byly zamořeny smrtící nemocí. Gros Michel zmizel z obchodů; nejmladším lidem, kteří si jej ještě pamatují na pultech, je kolem pětasedmdesáti let.

Tím se scéna uprázdnila pro jeho nástupce, banán Cavendish.

Vévodovy banány

Počátek banánů Cavendish spadá do roku 1830 a místem jejich zrodu byla studená Anglie. Tou dobou se ještě banány nedaly komerčně přepravovat do Evropy, takže je tu znalo jen velmi málo lidí. Poněkud excentrický vévoda z Devonshiru, lord Cavendish, ale přišel na (velmi drahé) řešení. Dal si ve svém sídle jménem Chatsworth House postavit rozsáhlý skleník, ve kterém zahradníci nikdy nedovolili teplotě poklesnout pod osmnáct stupňů Celsia. To na kultivaci banánů v malém měřítku stačilo a lord Cavendish pak sklizené ovoce rád servíroval svým návštěvám. To ostatně dělají jeho potomci dodnes.

Jedna z odrůd, které vznikly v Cavendishově skleníku, byla velmi chutná. Cavendish nakonec svolil, aby si misionář jménem Williams vzal na svou cestu do Tichého oceánu dvě bedýnky sazeniček. Z nich všech přežila jedna jediná rostlinka. Williamse samého zabili a snědli domorodci na Nových Hebridách. Ale ta jedna rostlinka vysazená na souostroví Samoa dala vznik velkým plantážím a je původním předkem všech banánů, které dnes potkáme v supermarketu.

Odrůda Cavendish se ukázala jako velmi odolná a útokům houby, která zdevastovala Gros Michel, nepodléhala. Staré pěstební oblasti tak bylo možné opět využít a produkce banánů pro export se zase zvedla ze dna. Dnes se pod pojmem „banán“ v Evropě či USA myslí Cavendish.

Ale už v 90. letech se začala vynořovat hrozba nikoli nepodobná té, která řádila o generaci dřív. Je to černá sigatoka, houbové onemocnění původem snad z Tchaj-wanu, které banánové kultivary Cavendish úspěšně napadá. Už se rozšířila po Asii, Africe a Austrálii, kde na mnoha místech zcela zničila tamní plantáže. Do Ameriky ještě nedorazila, takže banány zatím jsou. Zatím.

Cavendish má tu samou slabinu jako Gros Michel – nedostatek genetické diverzity. Jednotlivé rostliny jsou si příliš podobné, a dorazí-li nákaza, hynou po stovkách. Jediné, co se s tím dá dělat, je odolnost v nich nějak vypěstovat. Nabízejí se dvě možnosti. Klasické křížení ve sklenících, jako se to dělá už po staletí, nebo zásah přímo do genomu rostlin pomocí editačních technik, jako je CRISPR.

Klasické křížení má tu výhodu, že jsme na ně civilizačně zvyklí, takže proti němu neprotestují davy biomatek a ekootců. Žádná země na světě jej nezakázala. Nevýhodou je ale nízká produktivita, protože z dlouhého piplání se s tisíci sazeniček nemusí být vůbec nic. Úprava genomu je jednodušší a daleko jistěji vede k cíli, ale výsledné ovoce by se možná v EU nemohlo prodávat vůbec a určitě by vzbuzovalo odpor veřejnosti. Navíc, a to je nutno přiznat, tenhle nástroj zatím příliš dobře neovládáme.

Zatím se dá doporučit jediné – užívejme si banány, neboť nevíme, co přijde zítra. Z nejpostiženějších oblastí západního Pacifiku je to do Ameriky jen několik hodin letadlem a jednoho dne může spolu s pasažéry přicestovat i zhouba rodu Cavendishů.