Až dosud se jazykovědná bohemistika obešla bez soupisu slov vzniklých z názvů původně víceslovných a existujících poté místo/vedle nich. Bramboračka je bramborová polévka, pololetky jsou pololetní prázdniny, Veletržák říkají holešovické budově Národní galerie nejspíš ti, kteří tam chodí přes Štrosmajerák. Atd. Kolik vlastně takových slov v současné češtině „běhá“? Jakou mají frekvenci? Kam patří žánrově? Takové a další otázky si položili Ivana Kolářová z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a František Štícha z Ústavu pro jazyk český AV ČR. A je z toho speciální Slovník univerbizátů (zjednoslovněných názvů).

Jeho účelem je „poskytnout veřejnosti co nejúplnější seznam jednoslovných názvů vzniklých zjednodušením názvů víceslovných (...), a sice takových, které jsou doloženy ve standardních psaných textech současné češtiny“. Jako zdroj posloužila česká periodika a knihy (beletrie, literatura odborná i literatura faktu, též překlady, mezi něž ovšem nepatří Morodochium T. R. Fielda ani Totální krize S. Ravika, to je nedorozumění) a hojnost webových stránek. Vznikl poměrně rozsáhlý heslář (přes 1200 položek), pozoruhodný tím, co v něm je, i tím, co v něm kupodivu schází.

Velký počet univerbizátů pojatých do tohoto slovníku tvoří názvy všeobecně rozšířené a srozumitelné snad všem dospělým uživatelům češtiny bez ohledu na věk, vzdělání či lokalitu. K nim patří dejme tomu cestovka, Eiffelovka, hasičárna, igelitka, kopírka, koprovka, krepák, Mácháč, manšestráky, mikrovlnka, mobil, motorák, občanka, obývák, okreska, panelák, propisovačka, řidičák, smažák, spacák, trvalá, třídnice či zoologická. Vedle nich jsou zařazena i slova známá a užívaná jen v jistých místech, přesněji řečeno: v okruhu lidí s nějakým vztahem k dané lokalitě. Jde o názvy jako Erbenka (škola v Erbenově ulici v Blansku), Palachovka (škola v Kutné Hoře, škola v Chomutově, ulice v Hradci Králové), Říhárna (původně sanatorium dr. Říhy v Českých Budějovicích) apod. Kdyby byli autoři maximalističtí, museli by pročesat celou republiku (na to by nutně potřebovali síť spolupracovníků); například z Děčína by vytěžili hned několik univerbizovaných pojmenování pro základní školy: Komenčák, Máchovka, Vrchličák… To město přitom znají, zachytili Tyršák = Tyršův most, pominuli Pastýřák (Pastýřskou stěnu), Starák (Staré Město), Tyršovku (Tyršovu ulici, tu snad nikdo z místních nepojmenuje jinak než jednoslovně), Zámečák (Zámecký rybník) atd., nechce se věřit, že by to v místním tisku (tedy „ve standardních psaných textech současné češtiny“) nedohledali. Dobře dopadla Praha, je tu Arbesák, Barranďák, Čerňák, Jiřák, Jižák, resp. Jižňák, Karlák, Kavky, Lobkovičák, Maltézák, Mírák, Nuselák, Pavlák, Riegráče, respektive Riegrák, Synkáč atd., schází mj. Kostničák (univerbizát připomenutý Jaroslavem Seifertem ve Všech krásách světa), ze Žižkova i Bořivojka, Prokopák, Škroupák či Koněvka, z centra Kaprovka, Nerudovka… Brněnské reálie asi dodala především paní Kolářová, něco je posbíráno i z jiných měst, spíš jen jaksi na ukázku.

Bítýška, Beleslav, Kralupy, Krumlov… Ano, lid zkracuje logicky takto, to autoři registrují, podobně i jazykové vylomeniny jako Havlbrod či Valmez, neznají však Horu, Kamenici, Lípu, Sviny ani Pec, přitom na Špindl si vzpomněli. A vzpomněli si i na Arábii, odvozenou prý ze Saúdské Arábie, jenže to je mýlka, i doklad z Krakatitu („všechny vůně Arábie“) takovou hypotézu vyvrací, Karel Čapek neměl na mysli všechny vůně Saúdské Arábie, ani mít nemohl, v roce 1924 stát takového jména neexistoval.

Zjednoslovněných názvů, na něž se ve slovníku nedostalo, je překvapivě dost. Například kombinačky či montérky (sousloví montérské kalhoty je v díle Bohumila Hrabala, to přitom autoři excerpovali). Je-li tu slovo průklepák, vnucuje se otázka, proč ne kopírák? A kde je třeba basák, když jeho kolegovi klávesákovi se dostalo samostatného hesla? A co běžky, baloňák, větrovka, vířivka či žvýkačka? A ovšem koncentrák.

Ale jako první pokus to snad není špatné.

Ivana Kolářová, František Štícha: Slovník univerbizátů (zjednoslovněných názvů), Nakladatelství Academia, 753 str.