Může být konzument médií dlouhých osm let krmen čímsi, co při bližším pohledu jako krmivo neobstojí – a vůbec si toho nevšimnout? To je otázka, kterou v takovém konzumentovi snad vyvolá zpráva z minulého pátku o tom, že obžalovaní v případu předražených jízdenek pro Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPP) jsou nevinní. V kauze jde o podezření, že DPP se ještě v éře Pavla Béma (ODS) na magistrátu nechal navézt do smlouvy s výrobcem a prodejcem jízdenek, z níž měla prospěch známá býčí šíje Ivo Rittig. V jednom odposlechu z Rittigova hotelu prý policisté zaznamenali i přiznání, z něhož pochází známá mediální zkratka: 17 haléřů Rittigovi z každé prodané jízdenky. Celkem sedmnáct lidí bylo také v případu obžalováno s Rittigem v čele. Kmotr tehdejší středočeské ODS se mj. zodpovídal z trestného činu „legalizace výnosů z trestné činnosti“.

Nicméně soudce Městského soudu v Praze Petr Hovorka soudí, že žádný trestný čin tak, jak ho popisuje obžaloba, se nestal. Všech sedmnáct obžalovaných je tedy až do rozhodnutí odvolacího soudu osvobozeno. Druhým nejprominentnějším osvobozeným je tehdejší ředitel DPP Martin Dvořák. Státní zástupce Adam Borgula se na místě odvolal, na písemné odůvodnění rozsudku se čeká, nicméně slova, která soudce volil u soudu, jsou pro reputaci státního zastupitelství a v těsném sledu za ním policie ničivá. Policie ve znaleckém posudku ponechala „matematické chyby“, takže astronomická výše škody by nedávala smysl ani v její logice, v posudcích se porovnávalo neporovnatelné a podobně. Pro pražské Vrchní státní zastupitelství Lenky Bradáčové je to po případu generála Halenky v krátké době druhý významný případ, kdy od soudce dostalo ostentativní facku za používání tendenčních posudků.

V textu MF DNES o jízdenkách se udiveně píše, že soudce Hovorka věc „vzal z jiného konce“. To je důležitý obrat. Soudce totiž místo rozplétání penězovodů mezi různými firmami v Rittigově orbitu především konstatuje: obžalobě se nepodařilo prokázat, že by pražskému dopravnímu podniku zakázkou na jízdenky vznikla nějaká škoda. Provize, tedy rozdíl mezi náklady na výrobu jízdenky a cenou, za kterou ji Neograph prodával Praze, byla lehce nad pěti procenty, což je obvyklá marže. Pokud je tohle pravda, konstrukce o masivním vysávání peněz z DPP k Rittigovi se tak nějak hroutí, respektive obžalobou popsané, prý důmyslné penězovody přes několik firem (z Čech přes Karibik zpátky do Čech) mají pro potřeby soudce Hovorky asi takový smysl jako nákresy kanalizace v dodnes neobjevené Atlantidě.

Tím soud volí opačný postup, než jaký byl v době, do níž počátky tohoto procesu spadají (2011), na zenitu. Tehdy do českého veřejného prostoru vpadli lidé jako Andrej Babiš nebo Karel Randák, kteří měli narýsované tzv. pavouky (vztahů, majetkových vazeb, penězovodů apod.), do jakých už zbývá jen dosadit trestný čin jako smysl pavoukovy existence. Tento způsob myšlení naráží na soudce Hovorku, který je ochoten hledat pavouky teprve poté, co vidí zločin nebo aspoň nějakou vysokou škodu.

Zločiny na klíč

Pro pochopení případu s jízdenkami je třeba mít tušení o úloze bývalého ředitele české rozvědky Karla Randáka. V roce 2008, kdy byla smlouva mezi DPP a Neographem uzavřena, byl Randák blízkým přítelem Dvořákovy exmanželky, která se s ředitelem dopravního podniku přetahovala o společné dítě. Teď po osvobozujícím rozsudku udivení novináři zaznamenali, že Dvořák neměl v tváři radost a úlevu, nýbrž vztek, a přítomným novinářům nadával s tím, že oni jsou „největší peklo“, protože v souladu s Nadačním fondem proti korupci opomíjeli argumenty ve prospěch obhajoby. Dvořákova věta na chodbě soudu „Všechno byla osobní vendeta Karla Randáka vůči mně“ zřejmě nepostrádá reálný základ.

Vedle osobních zájmů případ byl užitečný i politicky. Nasvěcoval to nejméně stravitelné z tehdejší vládnoucí garnitury, na jejímž sejmutí už měl v té době přímý zájem tehdejší Randákův zadavatel Andrej Babiš, který právě zakládal hnutí Akce nespokojených občanů ANO (celým názvem ANO 2011). Randák souběžně pracoval pro Nadační fond proti korupci financovaný matematikem a miliardářem Karlem Janečkem.

Dopravní podnik, Rittig, jízdenky a další případ známý jako Oleo Chemical – tato změť patří už roky do zbrojnice politické a novinářské divize Agrofertu. Především Lidové noviny referovaly o případu „předražených jízdenek“ s ohromnou vytrvalostí. A když Andrej Babiš potřeboval zostudit vyšetřovatele Čapího hnízda Pavla Nevtípila, šel na to přes stejnou změť: „Dostal to na starost ten ‚správný policajt‘, Pavel Nevtípil, který figuroval v kauze, kdy kmotři ukradli Vladimíru Sittovi firmu Neograph“ (Babišův účet na Facebooku). Nakonec vůbec nelze vyloučit, že se případ stal a že pavouka peněžních vztahů, který prý obžaloba tak detailně popsala, Rittigova skupina provozovala. Až na to, že objevitelé pavouků do nich budou muset hledat jiné trestné činy.

Společenské vzedmutí z let 2010–13, které komentátor Bohumil Doležal sarkasticky pojmenoval Velká protikorupční revoluce, vyvrcholilo jak známo oligarchií. Zásadní otázka je, jestli už prohnilost starého režimu dosáhla takového stupně, aby tuto radikální změnu když ne ospravedlnila, tak aspoň zpětně vysvětlovala. A kolik půdy pod nohama by teď protikorupčním revolucionářům z roku 2013 vzal tento jeden osvobozující rozsudek, pokud by ho potvrdil vrchní soud – dvacet procent, třicet?

Zní to snad banálně, ale „kauzy“ dodávané k veřejné konzumaci takto v balíčku a na klíč, byť by pocházely od idealistů, za jaké Karel Randák s Karlem Janečkem svého času byli běžně považováni, prostě nejsou zjevená pravda. V naší éře roztříštěné pozornosti jsme k objevu této banality potřebovali osm let a soudce krajského soudu.