Je pozoruhodné, že z toho už desítky let nikdo nedokáže udělat politické téma. Přitom by šlo zvednout z levé strany zdůrazňující rovnostářství, ale i z pravé, vyzdvihující zásluhy. Česko je sedmičkou na žebříčku zemí s nejvyšší daní z práce z celé Evropy. Stát tady člověku s průměrným platem, který nyní dosahuje téměř 33 tisíc korun měsíčně, sebere 43,7 procenta z toho, co vydělá. V této částce není započítané zdravotní pojištění, které míří mimo státní rozpočet a je skutečnou pojistkou.

Je to víc než ve Skandinávii, proslulé velkorysým sociálním státem a vysokými daněmi. Před námi jsou Belgičané s 52,9 procenta. Němci s 49,7, Italové se 47,9, Rakoušané a Francouzi se 47,6 a Maďaři s 45 procenty. Z uvedené Skandinávie má nejvyšší daně z práce Švédsko, které je těsně za námi s 43,1 procenta. Následuje Finsko s 42,3 procenta. Další severské země už mají značný odstup. Průměrnému Dánovi stát sebere jen 35,7 procenta toho, co vydělá, Norovi o jednu desetinu procenta víc. Všechna čísla vycházejí z aktuální studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Taxing Wages 2019.

Iluze jedné z nejnižších daní z příjmů

Na první pohled to zní překvapivě. Ve veřejné debatě se pořád mluví o tom, jak se skutečná daň z příjmu stále snižuje slevami na poplatníka i děti. To je samo o sobě pravda. Z celé Evropské unie máme šestou nejnižší daň z příjmu. U člověka s průměrným platem (který neuplatňuje slevu na dítě) dosahuje 13,6 procenta příjmu. Méně už na příjmové dani stát bere jen lidem v Řecku a na Slovensku s 10,1 procenta, ve Slovinsku s 12 procenty, Lotyšsku s 13,1 a Estonsku s 13,4 procenty. Víc platí i lidé v zemích, které jsou symboly daňových rájů, jako Irsko nebo Lucembursko. V Dublinu dosahuje příjmová daň u průměrného platu 21,4, v Lucembursku 17,2 procenta. Daň z příjmu u nás platí jen ti, kdo vydělávají víc než průměr a zároveň nemají děti. Všichni ostatní z ní díky slevám na poplatníka a děti vyklouznou. Příjmová daň je tím pádem k radosti tradiční rovnostářské levice výrazně progresivní. I proto, že každý, kdo si vydělá nad 130 793 korun měsíčně, platí zvýšenou daň 22 procent. Té se eufemisticky říká solidární přirážka. Kdysi v čase po finanční krizi roku 2008 ji zavedla pravicová vláda v čele s ODS. Andrej Babiš sliboval ještě v době, kdy cílil na pravicové voliče, její zrušení. Teď, když se mu proměnil elektorát k úplně opačné straně politického spektra, tento slib neustále odkládá. Aktuálně zase na příští rok. Už ho to nezajímá. Největší část současných Babišových příznivců daň z příjmu neplatí. Buď jsou to senioři, kteří už nevydělávají, nebo lidé s tak nízkými příjmy, že se této dani díky slevám na poplatníka a děti vyhnou. Příjmovou daň ostatně neplatí ani sám Andrej Babiš. Podle majetkových přiznání, která odevzdává jako každý jiný poslanec do sněmovny, je jeho dominantním příjmem výnos z proslulých korunových dluhopisů ve výši kolem 90 milionů korun ročně. Ten je od daní osvobozen úplně. Proto Babiš v roce 2013 za podivných okolností operaci s dluhopisy prováděl.

Brutální rovná daň

Pak je tady dost brutální rovná daň, která patří vůbec k nejvyšším v Evropě. Není u ní žádná progrese. Žádné slevy na poplatníka ani na děti. Úplně stejně vysokou ji musí zaplatit člověk, který pracuje za minimální mzdu, jako ten, kdo bere 131 tisíc měsíčně. Osvobození od ní přichází až od této částky. Maskuje se pod názvem sociální pojištění. Ve skutečnosti to žádné pojištění není. Důchody i nemocenská, na kterou je čistě teoreticky tato daň vymyšlená, jsou velmi rovnostářské. Popírají samotný princip pojištění, kde platba souvisí s pozdějším plněním. Tato rovná daň je pro ty, kdo ji státu odvádějí, velmi dobře maskovaná. Na výplatní pásce nebo v daňovém přiznání zaměstnance se objeví jen sazba 6,5 procenta z hrubého platu, který má dotyčný v pracovní smlouvě. Dalších 25 procent ze stejné sumy ale musí státu odvést za zaměstnance přímo firma.

Pravicová vláda Mirka Topolánka se tuto velmi vysokou rovnou daň snažila vytáhnout na světlo a do veřejné debaty tím, že prosadila takzvanou superhrubou mzdu. Z ní se měla vypočítávat příjmová daň. Záměrem bylo lidem ukázat, jak vysoké skutečně daně jsou. Neujalo se to, protože to bylo příliš abstraktní a složité. Nepodařilo se to dotáhnout do konce. Do stadia, kdy by se celá tato částka promítla i do všech pracovních smluv, aby lidé viděli, kolik opravdu platí. U platů, stejně jako u všeho ostatního, je zásadní vnímání. Když se lidé baví o tom, kolik berou, uvažují většinou o hrubém platu. O tom, který mají ve smlouvě. Ne o čistém, který jim přijde na účet. Hrubý plat je to, co je ve smlouvách. To, o čem se vyjednává. V čem se dávají pracovní nabídky.

Těch 25 procent z částky, která je ve smlouvě, již musí za člověka firma odvést navíc, nikdo z běžných zaměstnanců nevidí. Proto to není téma veřejné debaty. A proto se taky Andrej Babiš může kasat, kolik státu jeho Agrofert (toho času zaparkovaný ve svěřenském fondu ovládaném jeho manželkou a právníky) odvádí na daních. To nejsou jeho daně, to jsou daně jeho zaměstnanců.

Je pozoruhodné, jak se opakovaně vrací do veřejné debaty téma zrušení superhrubé mzdy. Kategorie, kterou málokdo zná a málokoho zajímá. S návrhem přišel jak Andrej Babiš, tak opoziční ODS. Je přitom téměř jisté, že to žádný populární trhák na hlasy voličů nebude.

Stejně tak je překvapivé, že zprava ani zleva nepřišel návrh přinejmenším na výrazné zprůhlednění vysoké daně z práce, případně následované návrhem na její snížení. Zprůhlednění by mohlo být velmi jednoduché. Finančnímu úřadu už by peníze za zaměstnance neodváděla firma, ale každý by je berním úředníkům posílal sám. Jako to dělají živnostníci. Superhrubá a čistá mzda by ve chvíli výplaty každý měsíc jedno byly. Člověku, který má dnes v pracovní smlouvě částku 33 tisíc korun hrubého, a pokud nemá děti a další úlevy jako odpočet na hypotéku, chodí mu dnes na účet 24 795 korun čistého, by místo toho dostával 44 300 korun. To jsou celkové náklady, které s ním má jeho firma. Stejně jako sociální pojištění se totiž maskuje i pojištění zdravotní. Na výplatní pásce se objeví pouze sazba 4,5 procenta. Dalších 9 procent skrytě odvede firma.

Dá se velmi spolehlivě odhadnout, že po tomto kroku daňové transparence, kdyby každý posílal své odvody státu sám, velmi výrazně vzroste politická poptávka po snížení daní. Proč s něčím takovým v rámci opoziční tvořivosti nepřišli občanští demokraté, TOP 09 nebo STAN, profilující se jako strany nízkých daní? A hlavně Piráti, pro které je transparentnost základem jejich politické DNA?

Pak už by se přirozeně mohla rozjet debata o snížení sociálního pojištění, abychom se na úrovni toho, kolik nám stát bere z vydělané částky, dostali aspoň na průměr Evropské unie. To téma se zprava dá postavit jako snížení daně z práce a zleva jako snížení brutálně vysoké rovné daně z práce, z níž nejsou žádné odpočty, úlevy ani slevy.

To, proč se tato debata nerozjela zleva ani zprava, se dá velmi snadno vysvětlit politickou leností a setrvačností. Právě sociální pojištění, ta maskovaná daň z práce, je největším zdrojem státního rozpočtu vůbec. Letos stát celkově počítá s příjmy 1479 miliard korun. Z toho získá na všech vybraných daních (včetně sociálního pojištění) 1325 miliard korun. Sociální pojištění z toho naplní 556 miliard korun. To je 42,7 procenta všech vybraných daní. Pro lepší představu, jak obrovský zdroj to je. Na daních z příjmu fyzických osob, tedy zaměstnanců a živnostníků, se vybere 165 miliard korun. Skoro třiapůlkrát méně než na sociálním pojištění. Na dani z příjmu firem stát inkasuje 124 miliard korun. Bezmála čtyřiapůlkrát méně. Pak je tady daň z přidané hodnoty, kolem jejíhož výběru Andrej Babiš obtočil svou politickou kariéru a dal si ji jako metu svých manažerských schopností. Na ní má letos stát inkasovat 297 miliard korun. Na všech spotřebních daních 157 miliard korun.

Sociální pojištění má z pohledu výběrčích daní ještě jednu velkou přednost. Vybírá se velmi snadno a spolehlivě. Výborně se i kontroluje a vymáhá. Pro berního úředníka je to daň, s níž je nejmenší práce. Firmy ji posílají za své lidi. Velmi snadno se kontroluje. Je svou rovností velmi jednoduchá. Nejsou z ní žádné slevy ani odpočty.

Nechte dotace lidem

Politicky se také velmi často používá na pohled neprůstřelný argument, že to není žádná skutečná daň, ale peníze rezervované ve státním rozpočtu výhradně na důchody. To ale není pravda. Neexistuje žádný speciální důchodový účet, na nějž by sociální pojištění mířilo a na němž by se shromažďovaly jeho přebytky, když se náhodou díky kondici ekonomiky podaří vybrat více peněz. Stejně tak nevzniká žádný speciální státní dluh, pokud se na sociálním pojištění vybere méně, než se na penzích vyplatí. Schodek se doplní z jiných daní a zvýší se o něj celkový deficit státního rozpočtu.

Česko je na rovné dani z práce nejvíce závislé z celé Evropské unie. OECD v další studii Tax Revenues 2019 ukazuje, z jakých daní různé země plní své rozpočty. V Česku je podíl sociálního pojištění na celkových příjmech státu s 43 procenty rozpočtu hned po Slovensku, kde je to ještě o procento výš, vůbec nejhorší v Evropě. V Německu je to 38, ve Francii 36 procent. V silně sociálním Švédsku jen 21 procent a v Dánsku nula. Vše se lidem bere přes daň z příjmu, v konečném součtu ale výrazně méně než u nás.

Každý zásah do sociálního pojištění znamená proto obrovský výpadek ve státním rozpočtu. Při 556 miliardách korun je už pokles o jedno procento minus pět miliard. Deset procent, což už by bylo citelně vidět, je skoro 56 miliard korun. Vypadá skoro nemožné v rozpočtu takové peníze najít, aby se dál nezvětšoval schodek. Detailní pohled ale ukazuje, že při politické odvaze tu zbytné zdroje v řádu desítek miliard korun samozřejmě jsou. Mezi 1519 miliardami celkových výdajů se ze samé podstaty najít musejí. Na dotacích neziskovkám zaplatí letos stát 17 miliard korun. Soukromým firmám 51 miliard korun. Kdyby se se všemi dotacemi skoncovalo, může lidem díky úlevě na pojištění zůstat na platech navíc 68 miliard korun.