Rekonstrukce, konverze a obecně nakládání s historickým dědictvím jsou velkými tématy soudobé architektury, která se dotýkají památkové ochrany i udržitelné výstavby. Typickým příkladem jsou vysloužilé průmyslové areály, jejichž budoucnost řeší města po celé Evropě.

Pro a proti

Zprávy o chystaných demolicích továren jsou u nás denním chlebem. Areály postindustriálních brownfieldů zpravidla zaujímají lukrativní pozemky v rámci roztahujících se měst, takže logicky přitahují pozornost developerů a dalších investorů, kteří na jejich místech budují rezidenční, administrativní nebo obchodní komplexy. Architektonická a historická hodnota fabrik jde však často až na druhou kolej. Pokud měla daná továrna nějaký větší význam, většinou se v rámci nové zástavby zachová její fragment (klasicky třeba komín zabírající malou plochu), který však zachovává genia loci jen v marketingových prospektech a vizualizacích. Někdy je demolice nefunkčních a chátrajících průmyslových staveb nevyhnutelný a racionální krok, často ale dochází ke zbytečnému gumování historicky cenných stop ztělesňujících pravou identitu a paměť měst. Demolice se pak obhajují tím, že fabrika byla postavena pro úplně jiný účel, je ve velmi špatném technickém stavu a její zachování by bylo finančně neúnosné.

V jednom malém městě v centrální části Polska na to však šli přesně z opačné strany. Při konverzi rozsáhlého areálu bývalého cukrovaru z konce devatenáctého století, který obsahuje celkem sedmadvacet objektů, totiž bylo programovým cílem nezbourat ani jedinou stavbu, ale pro každou z nich najít nové využití. „Hlavním předpokladem ochrany bylo ponechání jednotlivých budov v co možná nejpůvodnější podobě. Dosáhli jsme toho díky přidání pouze nejnutnějších zásahů, tak abychom splnili funkční i estetická kritéria. Nové konstrukce se objevily pouze tam, kde to bylo potřeba, často ve formě dodatečné podpory stávajících struktur, nikoli jako jejich náhrady,“ vysvětlují svůj přístup architekti ze zavedené varšavské kanceláře Bulak Projekt, kteří na projektu vzhledem k jeho rozsahu pracovali s desítkami dalších autorů. Snahou architektů a investora nebylo zachování pouze těch nejvýraznějších staveb, ale areálu jakožto celku, čímž se tento počin odlišuje od většiny konverzí.

Vše při starém

Cukr z řepy se ve Żninu přestal vyrábět v roce 2004 v důsledku velké restrukturalizace průmyslu a nad budoucností areálu se ve třináctitisícovém městečku začala stahovat mračna. Rozehnal je až vstup polské developerské skupiny Arche provozující současně řetězec hotelů napříč zemí. Snahou investora bylo maximálně využít postindustriální paměť místa, které kdysi zaměstnávalo podstatnou část zdejších obyvatel, a učinit z něj značku nového hotelového komplexu. Šlo se přitom až do takových detailů jako ponechání původních zrezlých plechů, potrubí, a dokonce i nákladních automobilů, což už zavání poněkud kýčovitým dojmem.

V každém koutu dnešního hotelu Cukrownia Żnin se setkáme s původními odhalenými konstrukcemi z pálených cihel, železobetonu a oceli. Prostory si také zachovaly svoji mimořádnou otevřenost a výšku, které nabídne jen industriální architektura. Interiéroví designéři se pokusili vdechnout nový život různým továrnickým předmětům a najít pro ně vhodné místo v jednotlivých místnostech. Hlavní budova dnes nabízí čtyřhvězdičkový hotel, menší pak tříhvězdičkový s velkou konferenční částí pro osm set lidí, wellness, kino. Cukrovar byl z provozních důvodů vybudován na břehu místního jezera, které je dnes využíváno k rekreačním účelům včetně kotviště jachet a lodí. Komplexně pojatý projekt totiž zahrnoval také proměnu venkovního prostoru areálu o výměře pětatřiceti tisíc metrů čtverečních.

Autoři návrhu se intenzivně zajímali také o ekologické aspekty konverze i samotného provozu hotelu. Pečlivě proto vybírali šetrné materiály, úspornou vzduchotechniku i nakládání se stavebním odpadem. Cihlové fasády byly očištěny jen částečně, aby nemuselo dojít k používání chemikálií. Projekt ve svém celku ukazuje další možnou cestu při zachovávání našeho industriálního dědictví a zároveň dosvědčuje, že s brownfieldy lze pracovat komplexně a nezachraňovat jen jejich nejsignifikantnější části.