Už to ani nevzbudilo žádný větší ohlas. Vladimír Remek dostal, nebo vlastně dostane, od prezidenta Zemana Řád bílého lva I. stupně, to je nejvyšší české státní vyznamenání, neuděluje se, ale propůjčuje a je na něm nápis Pravda vítězí.

Já osobně jsem přející člověk, takže přeju všechno všem lidem, po čem jen touží, a klidně i toho Bílého lva. A přeju ho i Vladimíru Remkovi, na kterého mám hezké vzpomínky z dětství, kdy jsem byl rád, že máme – jako třetí země na světě! – soudruha ve vesmíru.

A také jsem ho jednou, v devadesátých letech, potkal na naší ambasádě v Moskvě a chvíli jsme se tam dokonce bavili, sice rozpačitě, ale já měl zážitek z toho, že jsem ho mohl pozdravit. Působil na mě jako nenápadný a plachý člověk, jímž nejspíš byl a je. Tehdy jsem měl pocit, že je vlastně rád, že se na něj pomalu zapomíná a on se mohl stáhnout do Moskvy, kde to znal, patřil tam, cítil se tam dobře a byl respektován. Prodával tam české motorky, což byla jistě záslužná činnost, i když možná osobně cítil, že to není úplně ono.

Ty časy se změnily tak podstatně, že dospěly až k nejvyššímu vyznamenání pro člověka, který třebaže byl osobně slušný, posloužil jako nástroj asi nejpůsobivější režimní propagandy po roce 1968. Řád bílého lva pro Vladimíra Remka je vyznamenání pro akt, kterým byla symbolicky dovršena sovětská okupace Československa v srpnu 1968. Remkovo odpálení do kosmu v březnu 1978 bylo jako slavnostní odšpuntování šampaňského před desátým výročím Brežněvova vpádu do země. Okupační mocnost, tedy Sovětský svaz, tím dala najevo, že je s poměry v podmaněné zemi spokojená, že to dosazená loutková vláda v Praze dělá dobře a sovětští soudruzi to oceňují. Nebyl to ani trochu „jen“ let do kosmu, jak by teď už zase chtěl nevím kdo tvrdit, byla to politická metafora nejvyššího významu.

Remkovo dobrodružství v raketě mělo hlavně „dokumentovat“ správnost cesty, kterou právě deset let od roku 1968 prošlo husákovské Československo. O roce 1968, natož o srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy, tehdy nepadlo samozřejmě ani slovo, její stín však byl ve všeobecném mediálním jásotu a žvástu jasně patrný. Nebýt sovětských tanků, nebýt jejich zásahu, bylo by velké dílo socialismu ohroženo a společnost by se dnes nemohla radovat ze společného letu sovětského a československého kosmonauta.

Kromě dětí a infantilních dospělých to tehdy věděli všichni. Věděl to i Remek. Z paluby lodi to také šestý den letu vzkázal pozdravem vedení komunistických stran SSSR a ČSSR: „Vím, komu děkovat z celého srdce. Chtěl bych poděkovat ústřednímu výboru KSSS, radě ministrů SSSR a soudruhu Leonidu Iljiči Brežněvovi… Chci poděkovat vám, občanům této republiky. Bez vaší práce a bez toho, co ji určuje, bez leninské politiky naší Komunistické strany Československa, bez upřímných, hlubokých vztahů mezi Československem a Sovětským svazem by to nebylo možné. Chci poděkovat i vedení naší strany a soudruhu Husákovi.“

Možná že by toho Bílého lva mohl věnovat těm dvěma soudruhům, kteří toho tolik pro něj udělali. Nebo pokud bude Zeman ještě příští rok Bílé lvy rozdávat, ať jim je dá rovnou: Husákovi a Brežněvovi. Divil by se ještě někdo?