Danuši Nerudové se podařilo vyšvihnout na třetí příčku prezidentských průzkumů s reálnou šancí dostat se do druhého kola. Od Andreje Babiše a Petra Pavla se snaží odlišit tím, že je označuje za muže minulosti a sebe za ženu budoucnosti, která je vůči nim odvážnou změnou bez přítěže z časů před rokem 1989. Jak si tu budoucnost představuje? Jak by na Hradě skutečně rozhodovala? V rozhovoru pro Týdeník Echo popisuje, proč by se sešla s pořadateli protivládních demonstrací, proč považuje za omyl tlak na elektromobilitu, proč ji podpořili i voliči Okamurovy SPD a jak by se snažila zabránit tomu, aby Německo spadlo po Rusku do další podobné pasti s Čínou.

Říkáte, že prezidentkou se chcete stát proto, abyste do společnosti přinesla naději, optimismus, důvěru, které jí podle vás dnes velmi chybějí. Zní to hodně obecně. Co konkrétně byste pro to z Pražského hradu dělala?

Myslím, že v posledních letech jsme sklouzli do toho, že řešíme jen provozní problémy. Úplně chybí přesah přes jedno volební období. Chybí odvaha dělat skutečně velké a výrazné věci. Někam se posunout. Ze společnosti nám zmizela vize, kam jdeme. Nemáme lídra, který by společnosti dal cíl a ukázal, kam směřuje. Proto je mezi lidmi tolik pesimismu a skepse. Protože nevíme, kam směřujeme. Nevíme, co chceme.

Tak tu vizi, kterou nabízíte, konkrétně popište.

Má několik rovin. Tou první je moderní společnost. To je pro mě společnost, která oceňuje ty úspěšné, nenálepkuje je jako zloděje. Chápe, že potřebujeme úspěšné lidi. Na druhé straně ta moderní společnost chápe, že máme mezi sebou slabší, kteří neměli v životě takové štěstí. A chápe, že tyto dvě skupiny spolu musejí nějakým způsobem umět mluvit. S tím souvisí moderní stát, který má pro lidi přívětivou tvář. Nestaví mu překážky. Je partnerem a provází ho všemi životními situacemi. Je to pro mě stát, který příliš nereguluje a tvoří podmínky pro rozvoj těch aktivních, kteří chtějí podnikat. Můžeme se snažit o druhou ekonomickou transformaci, ale ta se neodehraje a neposuneme se, pokud před ní nepřijde transformace společenská.

Co si pod ní představujete?

Základem je výrazná změna vzdělávání. Vychováváme studenty, kteří horko těžko obstojí v současnosti, natož aby měli šanci obstát v budoucnosti. Potřebujeme vychovávat děti pro budoucnost, aby si po absolvování školy odnášely soubor kompetencí a dovedností, který se jmenuje podnikavost. Nevíme, jaký ten budoucí svět bude. Víme ale, že děti v něm daleko lépe uspějí, pokud budou odvážné a podnikavé. Mluvím o schopnosti nést riziko, o odpovědnosti za své rozhodnutí.

Schopnost nést riziko je hlubší vlastnost, která se v různých zemích výrazně liší. To není něco, co se dá naučit ve škole. K tomu vede výchova od nejranějšího věku v rodině. Z opatrného jezdce na jistotu škola odvážného podnikavce těžko udělá. Američan je ochoten nést mnohem větší riziko než Němec nebo Čech. Jak to chcete z Hradu změnit?

Řeknu vám přesně, proč takoví jsme. To začíná ve školství. Děcka jsou tlačena do naučených způsobů řešení. Jsou tlačena do řady. Proto mají strach udělat chybu. Raději zvolí průměrné řešení, zaručený postup, který je dovede k cíli. Systém školství v dětech naprosto potlačuje kreativitu. Neučí je odvaze dělat věci jinak. Vyvolává v nich strach, že udělají chybu. Stylem výuky i hodnocení. To samé vidíme všude ve společnosti. Ti, kdo dvakrát narazí a padnou, než se jim podaří velká věc, si nesou nálepku losera. Tohle se v úspěšných společnostech prostě neděje.

To je ale výrazně hlubší. Školství je zrcadlem společnosti. Jak konkrétně byste chtěla tu změnu prosadit? Jak jako prezidentka přimějete Čechy, aby víc riskovali?

Začít se opravdu musí u dětí. Tou změnou vzdělávání. Jedna statistika za všechno. Na západ od nás chce 80 procent studentů už při absolvování střední školy podnikat. U nás to není ani třetina.

Takhle jednoduché to není. Opět se to liší stát od státu. Ve Francii chce jít 75 procent absolventů pracovat do služeb státu.

Francie zrovna není dobrý příklad podnikavosti. To je sociální stát.

Takových je v Evropě hodně, možná většina.

U nás se ale ukazuje, že mladí nechtějí podnikat, protože se bojí neúspěchu. Je to společenskou atmosférou. Všude ukazujeme příběhy úspěchu, ale už ne, co je za nimi. Pády, slepé uličky, omyly, zvednutí se z nich. Přitom neúspěch je cesta k dalšímu poznání. Škola to může hodně ovlivnit. Hlavně u dětí ze sociálně slabých rodin, které nedostanou příležitost rozvíjet svůj talent. Vidíme, jak moc se rozevírají nůžky i mezi regiony. Zdaleka všude nemají děti stejné příležitosti. To je pro mě velké téma, kterému bych se jako prezidentka věnovala.

Televize jsou plné různých třináctých komnat, kde úspěšní a slavní mluví o svých pádech, těžkostech, chybách. Co konkrétně byste ale pro to dělala vy jako prezidentka?

Prezident je symbol. Neudělá to jednou konkrétní akcí, ale souborem kroků a rozhodnutí. Například bych začala udělovat vyznamenání hrdinům všedního dne. Lidem, kteří nejsou veřejně známí, ale mají odvahu dělat velké věci.

Promítla byste tuto svoji představu do toho, jak byste vybírala lidi do Ústavního soudu nebo České národní banky? Dala byste přednost těm, kdo víc riskovali a mají zajímavou životní cestu, před přímočarými lovci zajištěných pozic ve veřejném sektoru?

Hodně jsem o tom přemýšlela. Jako prezidentka bych ráda kromě skupiny standardních poradců měla i další poradenskou skupinu mladých lídrů. Lidí, kteří dělají věci jinak, posouvají limity. Aby mi dávali druhou perspektivu lidí, kteří mají odvahu dělat velké věci s přesahem. Jména teď nechci říkat, abych je předem nevystavila tlaku. Nechte se překvapit. Ale hlavně chci zasypat ty příkopy sociálně rozdělené společnosti.

My jsme jedna z vůbec nejvíc rovnostářských společností.

Soudržnost je něco jiného než rovnost.

Co byste pro větší soudržnost konkrétně udělala?

Stavěla bych mosty mezi různými společenskými skupinami a bublinami. Snažila bych se natahovat ruku na druhou stranu. K těm, kdo mají úplně jiné názory než já. Naslouchala bych. V poslední době mezi sebou vedeme monology a málo si nasloucháme.

Společnost se štěpí kromě ekonomických zájmů na kulturních válkách. Vy podporujete manželství osob stejného pohlaví. Toto téma společnost velmi štěpí. Proti tomuto návrhu stojí opačný, konzervativní. Na změnu ústavy, aby se manželství stalo výlučně svazkem muže a ženy a jako takové bylo chráněno. Sešla byste se i s aktivisty, kteří prosazují opačný názor, než máte vy? Konkrétně i s veřejně často ostrakizovanou konzervativní Aliancí pro rodinu? Pozvala byste si na Hrad obě skupiny?

Ano, pozvala. Prezident nemůže být aktivista. Nemůže se bavit jen s těmi, kdo s ním sdílejí jeho názor. To je zásadní omyl. Mně se obecně nelíbí nálepkování. A tady se obě dvě skupiny nálepkují navzájem. To je cesta do pekla. Prezident by měl být moderátorem diskuse. Moje zkušenost ze sběru podpisů pod kandidaturu ukázala, že mi je chodili podpisovat i voliči SPD. Přicházeli s příběhy, které ve společnosti rezonují, typu: Proč sem Ukrajinci jezdí v drahých autech? Poslouchala jsem je a zeptala jsem se jich úplně vážně: Zažili jste válku? Říkali: Ne. Já jim odpověděla, že já naštěstí taky ne. Říkám jim: Přemýšlela jsem o tom, co bych dělala, kdybych se ráno vzbudila a kolem mě lítaly bomby. Jestli bych běžela prodat drahé auto a sehnat nějaké hůř vypadající, abych působila dost zuboženě a vyvolávala lítost. Nebo jestli bych sebrala celou rodinu, naházela do auta maximum věcí a snažila se utéct. Ptala jsem se jich: Co byste dělali vy? Ten člověk se v klidu zamyslel, podíval se na mě a řekl: Asi máte pravdu. Asi bych vzal auto, rodinu a jel. A pak se na mě podívá a říká: Já vám tu kandidaturu podepíšu. Hlava státu musí umět naslouchat.

Hovoříme spolu 18. listopadu. Praha byla včera plná demonstrací. Před Českou televizi vyrazily tisíce lidí, kteří chodí na Václavské náměstí, kde volají po odchodu z Evropské unie a NATO. Po cestě do Moskvy a uzavření přímých kontraktů na nákup plynu s Ruskem. Sešla byste se s panem Rajchlem a jeho lidmi, které vládní politici označují za šiřitele dezinformací?

V první fázi bych apelovala na vládu, aby s nimi mluvila a snažila se zjistit, proč jsou s ní tito lidé tak nespokojeni.

Sešla byste se s Jindřichem Rajchlem?

Asi bych se s nimi sešla. Ne proto, abych jim dala legitimitu.

Tady se dostáváme ke schopnosti riskovat. Většina médií v čele s veřejnoprávními, která je označují za dezinformátory, by vás za to asi nepochválila. Prezident Zeman se s nimi nesešel. Ani premiér Fiala.

Sešla bych se nimi, abych si vyslechla, proč demonstrují. Čeho skutečně chtějí dosáhnout. To, že je zároveň nechcete legitimizovat, uděláte třeba tím, že se s nimi nesejdete na Pražském hradě. Zvolila bych neutrální půdu. Sešla bych se s nimi tak, abych je nelegitimizovala a zároveň vyslechla. Forma toho setkání je velmi důležitá. Oficiální přijetí na Hradě by je samozřejmě legitimizovalo. To bych určitě neudělala. Prezident může jednat i neformálně. Já bych s nimi určitě jednala neformálně.

Green New Deal Evropské unie prudce zdražuje energie a další věci. Jste ekonomka. Jak může Evropa prosperovat, když bude mít kvůli tomu čtyřikrát dražší energie než její konkurenti ve světě? Třeba Spojené státy.

Když se podíváme na tři nejvíc konkurenceschopné ekonomiky na světě, tak je to Dánsko, Švýcarsko a Singapur. Co mají společného? Na prvním místě vzdělávání. Měřeno výsledky, má Singapur školství jedno z vůbec nejkvalitnějších. Druhým společným rysem je vysoká míra inovace. Třetím schopnost konsolidovat veřejné finance. A tím posledním společným rysem je, že jsou to všechno země, které chápou zelenou politiku jako obrovskou příležitost k technologickým změnám. Nechápou ji jako hrozbu. A nastavily si na všechno daleko přísnější limity než Evropská unie v Green Dealu.

To jsou úplně jiné země než my. Živí je drahé služby, kde na rozdíl od průmyslu, který živí nás, nehraje cena energií tak podstatnou roli. Singapur je finanční centrum. Švýcarsko a Dánsko mají přírodní podmínky, které jim dovolují levně dělat zelenou energií z divoké vody v Alpách, respektive větrných elektráren v moři. Jak můžeme s Green Dealem zdraženými energiemi konkurovat my?

Oni si ale tvrdší limity nastavili mimo průmysl a energie. Rozhodli se třeba, že do roku 2030 bude mít polovina škol energeticky úsporné pasivní budovy.

Drahá energie výrazně víc ohrožuje průmyslové Česko než tyto země postavené na finančních a jiných službách.

Jistě, ale obecně vidíte, že si zelené změny vzali jako příležitost, ne hrozbu. Stavějí na nich technologický pokrok. Je to pro ně příležitost pro inovace. Nesmíme ze zelené transformace dělat ideologii.

Takže nemáme uměle zdražovat elektřinu, což se děje emisními povolenkami. Prosazovala byste jejich zrušení?

Válka o suroviny způsobila, že jsme se na energetiku začali dívat mnohem pragmatičtěji. Všem je jasné, že energetická transformace se nebude odehrávat přes plyn, takže uhlí budeme potřebovat déle, než jsme si mysleli. Dnes už k tomu tak všichni přistupují.

Je v takové chvíli rozumné si ho uměle zdražovat emisními povolenkami? Iniciovala byste jako prezidentka návrh na jejich zrušení v Evropě? Žádné emise nesnižují. Povolenky jsou stále dražší, a přitom pálíme čím dál víc uhlí.

Trh s emisními povolenkami nefunguje dlouhodobě. Zároveň ale mají povolenky zcela zanedbatelný vliv na současné vyšponované ceny energií.

Když stojí povolenka 100 eur, zvedá to cenu megawatthodiny z uhelné elektrárny o 40 eur. To je opravdu hodně, určitě to není zanedbatelná částka. Otevřela byste jako prezidentka, pokud byste jela do Bruselu, téma zrušení povolenek?

Určitě bych otevřela téma změny trhu s emisními povolenkami. Ten dlouhodobě nefunguje. Povolenky kupují ruské firmy se sídly ve Spojených státech a uměle zvedají cenu.

Pokud říkáte, že uhlí je tranzitivní palivo, máme si ho vůbec uměle povolenkou zdražovat a snižovat si tím konkurenceschopnost proti zemím, které ty povolenky platit nemusejí?

Je to příliš jednoduchý recept na velmi komplexní problém nedostatku zdrojů elektřiny. Sám o sobě nic nevyřeší.

Zlevní nám to okamžitě elektřinu z uhelných a plynových elektráren.

Ale minimálně. Ten problém je vážnější. Evropa si musí být schopna zajistit dostatek elektřiny. Všichni by se měli snažit budovat nové elektrárny. Musíme si jasně říct, že bez jádra to v některých zemích, jako je Česká republika, nikdy nezvládneme. Diskuse o emisních povolenkách je pro mě úplně podružná. Musíme se hlavně bavit o tom, jak rozšíříme kapacity výroby elektřiny. Říct, že zrušíme emisní povolenky, je hodně zjednodušující populistické řešení.

Evropská unie schválila zákaz výroby aut se spalovacím motorem od roku 2035. Zvedla byste ruku pro toto rozhodnutí na Evropské radě, kdybyste tam seděla?

Nelíbí se mi sociální inženýrství s elektrickými auty. Nelíbí se mi, jak se ten trh snaží regulovat a tlačí na elektromobilitu. Proč by to nemohl být vodík nebo cokoli jiného? Měl to rozhodnout trh, ne regulace a dotace.

A je správné, že Evropská unie zakazuje auta se spalovacími motory?

Myslím, že debata o tom je bouře ve sklenici vody. Hlavní evropští výrobci aut stejně exportují na trhy mimo Evropskou unii. A na těch trzích bude zákaz daleko dřív než v Evropské unii.

Největší trhy jsou Čína a Spojené státy a tam žádný zákaz výroby spalovacích motorů na rozdíl od Evropské unie schválen nebyl.

Škoda Auto vozí výrobky do Velké Británie, která se chystá jít v regulaci spalovacích motorů dál než Evropská unie. Přechod k elektromobilitě je ale obrovský sociální problém, který může způsobit, že osobní doprava nebude dostupná pro určité vrstvy obyvatel. Musíme pečlivě zvažovat, jak moc ten trh budeme deformovat. V tuto chvíli ho deformujeme a vytváříme sociální problémy.

Do energetické krize nás stáhlo rozhodnutí Německa, které se bez konzultace s ostatními rozhodlo odejít od jádra a uhlí k ruskému plynu a obnovitelným zdrojům. Tím se dostalo do obrovské závislosti na Moskvě. Teď se proti pravidlům o zákazu veřejné podpory chystá zastropovat ceny pro své velké firmy. Tím je zvýhodní proti ostatním zemím na společném trhu. Jak by na to měla Česká republika reagovat?

Prezident nemá žádnou samostatnou zahraniční politiku. Já bych vše koordinovala s vládou. Prezident může otvírat dveře, ale sám nic prosazovat nemá. Pokud jde o Německo, těch věcí je víc. Zelená politika, teď ty dotace pro průmysl. Osobně ale za největší hrozbu považuji postoj Německa k Číně. Tam vidím zásadní roli pro prezidenta České republiky pro příští období.

Je velké riziko, že Německo se bude odklánět od atlantické vazby a dá před Spojenými státy přednost Číně?

To riziko je velké. Je to německá realpolitik, stejně jako ve vztahu k Rusku. Největším úkolem prezidenta České republiky v zahraniční politice bude, aby komunikoval s hlavami dalších států Evropské unie a snažil se vyvinout tlak na Německo, aby svou politikou nedostalo Evropu do stejného postavení a závislosti jako ve vztahu k Rusku.

Jak konkrétně byste to jako prezidentka řešila? Co byste dělala?

V Evropě už je neformální platforma, mám na mysli projekt Evropského politického společenství, které se poprvé sešlo letos na Pražském hradě. Pokusila bych se toto riziko, které v Německu vidím, otevřít na tomto fóru. Po zkušenosti s Ruskem je to obrovské riziko, o kterém se máme v Evropě bavit a řešit ho. Já bych určitě toto téma ve spolupráci s vládou otevřela. Máte i další možnosti a platformy, kde se o tom dá i ve spolupráci s vládou bavit. Osobně si třeba myslím, že druhá státní návštěva nového prezidenta by po Slovensku měla vést do Německa.

Úplně samostatně rozhoduje prezident republiky o guvernérovi a členech bankovní rady České národní banky. Na vás jako prezidentku by nejspíš žádné jmenování časově nevyšlo, je to ale klíčová pravomoc. Co si myslíte o rozhodování současné bankovní rady, kde většina guvernéra Aleše Michla odmítá zasahovat proti zdražování vyššími úrokovými sazbami a chystá se tolerovat dva roky velmi vysokou inflaci?

Jsem přesvědčena, že Česká národní banka nebojuje s inflací dostatečně a nechává požírat úspory a snižovat lidem životní úroveň. Je na čase, aby se o tom začalo mluvit. Vím, že do mého mandátu, pokud budu zvolena, žádné jmenování centrálních bankéřů nevychází. Kdybych ale tu možnost měla, mou volbou by nebyl Aleš Michl, nýbrž současný viceguvernér Marek Mora nebo bývalý viceguvernér Tomáš Nidetzký. Hlavně bych ale o jmenování guvernéra i členů bankovní rady vedla předem debatu s premiérem a nedovolila bych chaos a turbulence, jaké jsme sledovali po zveřejnění jména nového guvernéra letos v květnu.