Před rokem 1989 neměli členové normalizační KSČ povolený vstup do Spojených států. Dnes přijímá předlistopadového komunistu a agenta StB Andreje Babiše v Bílém domě americký prezident. Mezi domácími odpůrci Babiše je nemálo takových, kteří mají pocit, že to bylo završení oligarchovy legitimizace a že přišlo ze strany, od níž by to nejméně čekali. Skutečnost je prozaičtější: americká vláda neřeší takové detaily, jakou je osobnost premiéra malé, byť spojenecké země; ta malá spojenecká země ji zajímá hlavně v momentech, kdy se může zachovat tzv. proamericky.

Právě na Babišově návštěvě to lze ilustrovat: podle diplomatických zdrojů se o přijetí u Trumpa rozhodlo někdy loni na podzim, na základě čtyř momentů, jež budou z pohledu někoho žijícího v České republice skoro všechny podružné. Jedním byla bizarní aféra Novičok před rokem, během níž se prezident Miloš Zeman věnoval zpochybňování britské a potažmo západní verze případu, zatímco premiér Babiš a vláda se postavili do jedné latě se zbytkem NATO. Druhým je případ ruského hackera Jevgenije Nikulina, jehož Babišův ministr spravedlnosti Robert Pelikán vydal americkým vyšetřovatelům, zatímco prezident marně upřednostňoval žádost ruských úřadů. Třetím takovým případem bylo zatčení kurdského politika Sáliha Muslima agilní českou policií loni v únoru na žádost Turecka. Muslim byl v Praze na utajované bezpečnostní konferenci o Blízkém východě, pro niž Češi už několik let poskytují zázemí, ale záleží na ní především Izraelcům a Američanům. Babiš, říkají diplomaté, dal najevo, že bude lepší nechat Muslima odjet ze země, což se nakonec i stalo. Nejdůležitější z pohledu americké ambasády pak byl postoj českého premiéra v případu Huawei, kde – opět na rozdíl od prezidenta Zemana – signalizuje, že rozumí americkým varováním, proč je čínská firma a její nabídka v síti 5G pro vlády v Evropě a celé transatlantické společenství vážný problém.

Až na 5G jsou to epizody, pokud se ale ve vzájemných vztazích nic většího neděje, sestavuje si americké velvyslanectví v Praze hodnocení premiéra a prezidenta z nich. Když se tyto epizody sečetly, vznikl obraz Babiše coby jednoho z možných spojenců USA proti Číně a Rusku. Termín do Prahy přišel měsíc před návštěvou.

Bílý dům

Jak moc se při schůzce s Babišem potvrdila Trumpova pověst transakčního člověka, který něčemu věnuje čas a pozornost, jen když z toho takzvaně něco může mít? Spíš ne, například se jen okrajově mluvilo o dostavbě Temelína a zájmu Westinghouse o zakázku. A možná by slova Temelín a Westinghouse ani nepadla, kdyby je nevyřkl Babiš.

Páteř schůzky tvořily cla, spory Ameriky s Čínou a EU. Toto téma poněkud kuriózně otevřel Trump, když se po obligátním úvodu o skvělých vztazích s Českou republikou a jeho osobních vazbách (mé první tři děti jsou „napůl Češi“) zeptal, jestli je naší hlavní vývozní komoditou pořád ještě české sklo. Babiš ho překvapil odpovědí, že automobily. A pohotově pokračoval, že český automobilový průmysl je navázaný na německou ekonomiku – a že nejenom pro Českou republiku, ale pro celou Visegrádskou skupinu by bylo zlé, kdyby USA na auta z EU uvalily vyšší cla.

Bylo by naopak dobré, doporučoval Babiš, aby Trump jednal s EU o obchodu nejdřív v létě, tedy po květnových volbách do europarlamentu. Vznikne nová, rozumnější Evropská komise a Češi budou patřit ke křídlu, které se s Washingtonem bude chtít dohodnout. 

Trump naznačil, že si ve střední Evropě nemáme dělat starosti. Vyšší unijní cla na americké výrobky považuje za nespravedlnost, postěžoval si na šéfa dosluhující Komise Jeana-Clauda Junckera („chladnokrevný zabiják“). Ale i Pekingu prý stačilo pohrozit celní válkou a dohoda už se rýsuje. A před vyřešením sporu s Čínou se na EU stejně nedostane, ubezpečil Trump Čechy. 

Při debatě o bezpečnostní politice Babiš apeloval na to, aby USA Českou republiku zařadily v bezpečnostních otázkách hned za Američany privilegované Polsko. Přítomný ministr zahraničí Mike Pompeo poděkoval za roli, kterou hraje české velvyslanectví v Damašku, Babiš „havlovsky“ nabídl Prahu jako místo pro případné mírové rozhovory o Sýrii.

Trumpa se Babiš snažil pro sebe získat, jak to šlo: když snaživě zdůrazňoval, že provádí stejnou imigrační politiku jako on a že Česká republika nepřijala „jediného uprchlíka“; nebo když Trumpovi na konci schůzky ještě honem vtiskl kopii dopisu, jímž mu údajně v létě 2016, tedy už před prezidentskými volbami, vyjádřil podporu (samozřejmě privátně). Prezident o žádném takovém dopise nevěděl a dal najevo, že je potěšen.

Schůzka svým obsahem nijak nepřevyšovala jednání, jaká na stejném místě vedli bývalí čeští premiéři, neřkuli prezident Václav Havel. Ale za tu relativní bezobsažnost nemohou Babiš ani Trump, takové jsou dnes česko-americké vztahy.

Projekty

Vezměme to popořadě. Před osmi lety, kdy byl v Bílém domě český premiér naposledy, patřil k horkým zájemcům o dostavbu jaderné elektrárny Temelín původně americký koncern Westinghouse. Vláda Petra Nečase padla, Sobotkova tendr poslala k ledu. Mezitím se na za oceánem Westinghouse dostal do potíží, před dvěma lety požádal o ochranu před věřiteli a od japonské Toshiby ho koupila nominálně kanadská firma, podle některých zpráv spjatá se saúdským korunním princem bin Salmánem, což je docela nevábné pozadí.

Americká diplomacie každopádně dostavbu Temelína ze zřetele nepustila, svým českým protějškům dnes američtí diplomaté říkají, že s dostavbou JETE není kam spěchat. To začíná být v rozporu s českým zájmem. Energetická koncepce ČR z roku 2015 mluví o urychlení dostavby reaktorů tak, aby od roku 2030 jejich podíl na vyrobené elektřině stoupal a k roku 2040 vyráběly polovinu elektřiny v zemi. A pokud platí, že od povolení po uvedení do provozu potřebuje stavitel reaktoru minimálně deset, ale v EU s jejími předpisy spíš patnáct let, dostáváme se pomalu do časového skluzu. Jestli se Westinghouse zmátoří, je otevřená věc, avšak česká vláda nemá důvod kvůli saúdskému princi budoucí tendr odkládat, i kdyby byl stokrát americkým klientem.

Druhý překryv zájmů v energetice je už zmíněný zkapalněný plyn LNG, který, jak Trump připomněl, má i Česká republika možnost kupovat. Mohl by posloužit jako náhrada za plyn z Ruska, jímž se Evropa udržuje v jisté závislosti na východní říši. Přesto je dnes americký plyn podle okolností a trhů dražší o 10, 15 procent než ten ruský. Američané předestírají budoucnost, v níž se LNG po Atlantiku bude na starý kontinent vozit v podstatě bez přestání a v množství, které umožní pád cen, zatím je to hudba budoucnosti.

Konečně Huawei je dnes pro Washington patrně víc bezpečnostní než byznysové téma. Americká ekonomika totiž překvapivě zatím nemá v příští generaci mobilních sítí známých jako 5G žádnou firmu, která by patřila ke globálním hráčům a vyloženým favoritům na neamerických trzích. Huawei a ZTE jsou čínské, Samsung jihokorejský, Ericsson švédský… Když tedy USA v tomto případě varují, že by se čínská vláda přes čínského provozovatele mohla dostávat k citlivým údajům v členských zemích NATO, nelze to brát jako sobeckou obchodní politiku převlečenou do vznešených řečí.

Dnes je Huawei bezkonkurenčně stěžejním tématem v česko-americké relaci. Praha letos v květnu patrně bude hostit konferenci o kybernetické bezpečnosti. Myšlenka vzešla ze vzájemných debat mezi bezpečnostními službami obou zemí, původně byla v pozadí úvaha, že na konferenci by do Prahy mohl přiletět i Donald Trump, čímž by se mj. vyřešilo jeho dosud neuskutečněné setkání s Milošem Zemanem. Konference se nakonec má konat na nižší, expertní úrovni, kromě států NATO by se jí ještě měly zúčastnit Austrálie a Nový Zéland. Babiš se na nápad s „protičínskou“ konferencí zprvu příliš netvářil, svolil k ní před cestou do Washingtonu zřejmě v zájmu jejího harmonického průběhu.

S republikánem přišel rozum

Po obamovském bezčasí, kdy byl zrušen plán postavit v Brdech americký radar a náhle vzniklé vakuum Obamovi velvyslanci Norman Eisen a Andrew Schapiro zaplňovali rozfoukáváním „protikorupční revoluce“ (Norman Eisen osobně napomáhal se vznikem neziskovky Rekonstrukce státu) a progresivismem, se vzájemné vztahy dostávají do přirozené polohy. Velvyslancem se stal Trumpův nominant Steve King a nelze už očekávat, že by tento republikán starého, reaganovského střihu kráčel se svými zaměstnanci v průvodu Prague Pride, jak to dělal Schapiro. 

Kvůli vítězství Donalda Trumpa jsme se i v naší části Evropy apartně děsili amerického izolacionismu. Pravda je taková, že americká zahraniční politika po letitém Obamově nezájmu o Evropu si znovu předsevzala s Evropou aktivněji pracovat. Návrat z Blízkého východu a Asie do Evropy ohlásil před rokem během přednášky v Heritage Foundation Wess Mitchel, který donedávna na americkém ministerstvu zahraničí zodpovídal za evropskou politiku. Washington nás potřebuje takzvaně proti Rusku a hlavně proti Číně, z druhé strany se tu naskýtá jistá šance dát skrze Trumpa větší váhu visegrádské čtyřce, kterou Češi po odchodu Británie z EU potřebují na vyvažování vlivu Německa a Francie o to naléhavěji. Naše potíže s oligarchou Američany nezajímají, ty čekají na domácí řešení.