Andrej Babiš změnil během víkendu svůj názor na americko-britsko-francouzské údery v Sýrii, které přišly v noci z pátku na sobotu. Zatímco v sobotu ještě chválil útok slovem „nevyhnutelný“, v neděli už věděl, že „vojenský zásah nic neřeší“. Jistěže našeho premiéra hledání pravdy v Sýrii nezajímá, jemu jde o sestavení vlády doma a komunistickou podporu ve sněmovně. Ale jako celek jeho matoucí postoj tu akci vystihuje dobře.

Údery vzhledem k rozruchu, který kolem nich byl předem, nakonec nebyly vojensky skoro vůbec významné. Amerika tvrdí, že odpálila přes sto raket na tři cíle, laboratoře nebo továrny pro vývoj nebo výrobu chemických zbraní. Na videoklipech ze dvou z oněch tří zasažených míst pořízených po zásazích bylo vidět hodně suti, ale mezi nimi volně procházející civily-zvědavce. Takže chemické zbraně na těch místech buď vůbec nebyly, nebo je režim stačil během týdne Trumpova tvítování v klidu odvézt na neznámá místa.

Sýrie hlásí tři zraněné, útok (nutno dodat, že proti mezinárodnímu právu) se obešel bez obětí na lidských životech. Amerika, která akci vedla, si dala pozor, aby neudeřila někde, kde mohou být ruští vojáci. Podobně jako u výstražného bombardování před rokem lze předpokládat čilou komunikaci mezi příslušnými štáby obou armád.

Nutno říct, že podobný zmatek, v jakém se o víkendu ocitl český premiér, postihl před akcí v pátek samotnou Trumpovu administrativu. Dvě důležité porady se konaly jedna ve čtvrtek a druhá v pátek, podle uniknutých detailů lidé z prezidentova týmu pro národní bezpečnost Trumpa brzdili, byť už všichni do jisté míry byli rukojmími jeho válečnických tvítů (z citátu jednoho z nich – „Ve chvíli, kdy prezident odtvítoval, co tvítoval, musíme jít do akce“ – lze vyčíst jistý vnitřní distanc). Hlavně ale prezidenta brzdil ministr obrany, generál James Mattis, který ve čtvrtek veřejně projevil jistou skepsi k dosud sesbíraným důkazům o tom, kdo a čím v povstalecké enklávě Dúma předtím útočil. Prý on prezidentovi vymluvil jeho původní choutky zahrnout při útoku do seznamu rovnou i ruské a íránské cíle.

Trumpovy tvíty a vyjádření z počátku minulého týdne, z nichž vyplývalo, že útok přijde vzápětí, podle všeho vzaly do mentálního zajetí i jejich autora. Jinak by současně těžko mohl požadovat, aby Asadův režim na místo údajného útoku pustil experty Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW), a doslova několik hodin před jejich příjezdem do Sýrie vydat rozkaz k útoku. Je to jako když žalobce eskortuje obžalovaného do vězení ještě předtím, než zasedla soudní porota.

Impulzivní styl, kdy se o příštím tahu nejmocnější vlády světa rozhoduje v jedné hlavě a několika minutách mezi tím, kdy prezident zhlédne zprávy v televizi a kdy naťuká sdělení na Twitter, může s jistou dávkou štěstí fungovat ve sporech Ameriky s Čínou, Severní Koreou, Íránem, tedy s přehlednými a ustálenými protivníky, kteří vykonávají kontrolu nad všemi složkami státního aparátu a hlavně nad celým územím státu. Spoléhat se na televizní zpravodajství v tak nepřehledném dění, jako je občanská válka v Sýrii, kde nikdo neví, co se na území tzv. povstalců skutečně událo, neboť ti povstalci jsou zpravidla islamističtí hrdlořezové a volnému pohybu západních reportérů nefandí, může jen narkoman televizního zpravodajství.

Je to zvláštní psychický úkaz. Donald Trump branži TV novinářů obecně nevěří, za poslední dva roky opakovaně zažíval, jak o něm konkrétní redaktoři na konkrétních stanicích reportovali tendenčně nebo přímo lživě. A přece se té samé branži ve chvíli, kdy reportuje o něčem, co se přímo netýká jeho osoby a současně uspokojí jeho instinkty, potřebu „něco udělat“, oddá jako dítě. V takových chvílích je zásadně důležité, aby kolem něho stáli vyzrálejší, zkušenější lidé typu generála Mattise.