Brány k zahraniční dovolené se otevírají, dokořán však otevřeny ještě nejsou. Chorvatsko, Řecko, Rakousko, a dokonce Itálie už zvou cizince, aby zachránili skomírající turistický průmysl. Také česká vláda slibuje, že cesty za hranice všedních dnů povolí. K tomu, abychom mohli letos na prázdniny do vzdálenějších destinací, však musí Babišův kabinet splnit jednu nezbytnou podmínku.

Na hraničním přechodu Walserberg se pomalu sune kolona automobilů, které míří od Mnichova na Salcburk. Policisté odkloní zhruba každé desáté nebo dvacáté auto před plechovou boudu a zkontrolují jeho posádku. Tímto způsobem proběhla o minulém víkendu na německo-rakouských hranicích malá revoluce. Po dvou měsících je bylo najednou možné překročit bez velkého zájmu úřadů.

Jiný obrázek nabízí česko-rakouský přechod v Českých Velenicích. Směrem na Gmünd projíždí zhruba jedno auto za čtvrt hodiny, a tak mají rakouští policisté čas prověřit každého, jestli splnil všechny podmínky pro vstup. Namátková kontrola Rakušanů funguje na německých hranicích úplně jinak než na českých. Příčinu lze pochopit, pokud se cestovatel proseká těžko proniknutelným houštím předpisů v jednotlivých zemích.

Z pohledu rakouských policistů nezvladatelný nával na německé hranici v zásadě způsobil vrchní správní soud spolkové země Dolní Sasko, který před dvěma týdny zrušil jako protiprávní povinnost čtrnáctidenní karantény pro každého, kdo se vrátí do Německa z ciziny. Žalobu podal německý občan, který nemohl navštívit svůj dům v jižním Švédsku bez toho, aby šel do karantény. Soudci došli k závěru, že úřady nemohou karanténu žádat, pokud navrátilec nemá žádné příznaky, které by svědčily o jeho nemoci. Karanténu tedy zrušilo Dolní Sasko a po něm i další spolkové země. Ve chvíli, kdy Rakousko zavedlo namátkové kontroly, se tedy tisíce Němců vrhly na cestu k sousedům, obvykle vyzbrojeni různými dokumenty o tom, že mají v Rakousku příbuzné, nemovitosti nebo naléhavé ekonomické zájmy. „Snad to dopadne dobře a přijedu,“ informoval Ludwig z mnichovského předměstí své známé z vesnice pár desítek kilometrů za Lincem, kde vlastní patrový dům. V pátek večer si už v místní zahradní restauraci pochvaloval, že všechno šlo nad očekávání dobře. Rozhodně by však výlet nezkoušel, kdyby mu po zpáteční cestě hrozila v Bavorsku karanténa.

Právě na takovém detailu vzniká klíčový rozdíl mezi dopravními proudy z Německa a Česka. Obyčejného Čecha čeká po návratu karanténa, anebo se musí nechat do 72 hodin otestovat na covid-19. To znamená zaplatit skoro dva tisíce korun, nechat si odebrat vzorky, pak si dojít pro výsledky a doručit je hygienikům. Vypravit se při takové vyhlídce na výlet nedává velký smysl, ke všemu nejsou úplně přesné předpisy, co Čecha čeká v Rakousku. Na nepříliš frekventovaných přechodech se „namátkové kontrole“ nevyhne, přitom strážci rakouských hranic obvykle vyžadují nejvýš čtyři dny starý test, anebo nařídí karanténu. Na výjimku mají kromě řidičů kamionů nárok ti, kdo chtějí navštívit nejbližší příbuzné, případně dohlédnout na nemovitost a hospodářská zvířata, u pendlerů stačí měsíc starý test. Teoreticky je možné policisty umluvit, že návštěva nesnese odklad i z jiných důvodů. Přes všechna vyhlášení politiků o otevření hranic odpovídá provoz mezi Velenicemi a Gmündem druhé polovině března.

Testuji tebe a ty testuješ mě

Nejen tuzemští novináři mají rádi mapy. Efektivně šly použít, když bylo třeba vyvolat poprask, jak se šíří koronavirus. Teď mohou být nositelem naděje, kam se lidé mohou v létě podívat. Většina zemí dnes má červenou barvu, protože Čechy ani jiné cizince dovnitř nepustí. Žluté jsou státy, které pustí za určitých podmínek, a do této kategorie patří například Německo a Rakousko. V zelené barvě jich je jenom pár, obvykle se tak vybarví Chorvatsko, Švédsko, Portugalsko, Velká Británie. I když ani v těchto případech to nemusí být bez podmínek, například povinné rezervace v chorvatském hotelu. V každém případě bude mapa v průběhu času žlutější a zelenější.

Přesto se tím pohled na cestování v Evropě víc zkresluje, než vyjasňuje. Například na mapě Seznamu nemá Česko žádnou ze tří barev, přitom z pohledu cizinců může být žlutá nebo červená. Policisté do země bez testu nepustí takřka nikoho, zároveň pro návštěvu vyžadují přesvědčivý ekonomický nebo rodinný důvod.

Mnozí z nás, Čechů, by si možná přáli, aby se strohý přístup udržel co nejdéle, protože cizinci sem přece mohou zavléci nákazu. Zároveň s tím mimoděk připouštíme, že podmínky pro Čechy při cestě z ciziny do Česka nemohou být z principu příznivější než pro cizí státní občany. Dokud budeme pro cizince požadovat testy nebo karanténu, do té doby se budeme testovat také. Tím si nakonec hlavní překážku pro cesty do okolních zemí typu Chorvatska nebo Rakouska, tedy testování či karanténu po návratu, vyrábíme sami. Z toho lze udělat zkratku, že nemůžeme mít všechno. Buď k nám pustíme cizince, anebo nepojedeme k moři.

Po několika úpravách, kterým se říkalo „otevření hranic“, se čeká na nejdůležitější moment celého procesu. Na osmého nebo patnáctého června avizoval premiér Andrej Babiš a jeho ministři dohodu s Německem a Rakouskem, podle níž už bude možné k sousedům cestovat bez omezení. Možná se přidají dosud zdrženliví Slováci. S tím se pravděpodobně otevřou cesty dál na jih i na sever. To se však může uskutečnit jen při dodržení základního předpokladu, tedy zrušení povinnosti doložit při návratu do Česka negativní test na covid-19.

Prázdniny u moře nebo na horách mohou být zachráněny. Za všech okolností však bude třeba počítat s tím, že se vždycky udrží určitá míra nejistoty. Byrokratické předpisy se průběžně mění ve všech zemích. Jak to udělal Ludwig z Mnichova při cestě na chalupu u Lince. Prostě se vypravit, vybavit se horou papírů a na hranicích se uvidí.