Belgické Muzeum krásných umění v Gentu zažívá posledních pár týdnů horké chvilky. Snesla se na ně totiž vlna kritiky, když vystavilo čtyřiadvacet prací slavných malířů ruské avantgardy – od Maleviče, Kandinského a Tatlina po Larionova a Gončarovovou.

Gentskému muzeu obrazy dlouhodobě zapůjčila nadace Dieleghem Foundation. Ta patří donedávna prakticky neznámému sběrateli ruského původu Igoru Toporovskému, který podle vlastních slov vlastní více než pět set děl ruských avantgardistů.

Když v půlce ledna skupina (nejen) ruských kunsthistoriků, kurátorů a obchodníků s uměním zveřejnila prohlášení, v němž označila vystavené práce za falza, v Gentu nejprve zaujali obranné postavení a původ obrazů označili za doložený: sám Toporovskij je údajně přes manželku spřízněný s ruskými avantgardisty a rodnými bratry Naumem Gaboem a Antoinem Pevsnerem a právě z jejich soukromých sbírek také pochází většina vystavených děl. Sám sběratel se navíc nebrání provedení chemicko-technologické expertizy a vůbec se nesnaží nic tajit… Zkrátka přijeďte do Gentu a přesvědčte se sami, že obrazy jsou pravé.

Již po dvou týdnech však belgičtí muzejníci začali ze svých pozic ustupovat. Mezi autory mezinárodního protestu je přece jen podepsaná například kunsthistorička Alexandra Šatskich, jedna z největších znalkyň díla Kazimira Maleviče, nebo uznávaný ruský kunsthistorik Konstantin Akinša. A pravost děl zpochybnilo i Puškinovo muzeum.

Gentští muzejníci se tedy raději rozhodli obrazy z expozice stáhnout a poslat na expertizu. A není se čemu divit: tak renomované muzeum, jako je to jejich, si zkrátka nemůže dovolit, aby bylo zpochybněno jeho dobré jméno. A vůbec přitom nezáleží na tom, že se tento téměř detektivní příběh odehrává v malém městě Gentu a ne zrovna v Bruselu. Zapadlá provincie, kde by se něco takového dalo schovat pod pokličku nebo zamést pod koberec, už je v civilizované Evropě přeci jen věcí minulosti.

Tedy alespoň v Belgii. U nás to bohužel ještě tak docela neplatí. Stačí připomenout pár let starou aféru kolem výstavy „neznámých“ obrazů Natalie Gončarovové v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích. V roce 2011 tam vystavili téměř sto osmdesát neznámých děl této světoznámé avantgardní malířky, jejíž dílo je přitom odborníky prakticky do detailu zmapované.

Mohl to být zázrak… ale ukázalo se, že je to obyčejný podvod. Potíž byla navíc v tom, že kurátor výstavy Vlastimil Tětiva se v otázce pravosti obrazů opíral o prokazatelně falšující monografie Gončarovové, kvůli nimž odborná obec v Moskvě ještě měsíc před zahájením českobudějovické výstavy dokonce svolala tiskovou konferenci.

Knihy britského historika Anthonyho Partona a francouzské badatelky Denise Bazetouxové tehdy tvrdě zkritizovala například ředitelka Treťjakovské galerie Irina Lebeděvová a řada dalších renomovaných odborníků a jejich argumenty převzaly uznávané mezinárodní kunsthistorické časopisy, například Artnews.com. To však panu Tětivovi nikterak nezabránilo výstavu otevřít, do katalogu umístit texty obou zmíněných „expertů“ a argumentaci Treťjakovské galerie označit za „nechutné útoky“.

A dále už šlo všechno tak, jak se sluší na pověstné město Hlupov: policie sice začala pravost vystavených obrazů prověřovat, výstavu ale nechala nerušeně proběhnout a za jejího nečinného přihlížení si dodnes nezjištěný majitel své obrazy zase sbalil a zmizel s nimi neznámo kam. Zdali to byla falza, nebo ne, už se nedozvíme. Předmět doličný je totiž pryč, a tak není co vyšetřovat. Leda že by měly obrazy Gončarové z Gentu a Budějovic stejného autora…

Tento příběh, který nám nedělá právě čest, má nakonec i svou moralitu. Téměř jediný, koho nenechalo donebevolající lajdáctví v tak zjevně podvodném případu chladným, byl investigativní novinář Českého rozhlasu Janek Kroupa. Jeho pečlivé reportáže o machinacích v Alšově jihočeské galerii nebyly provinciální ani za mák. Naopak. Kdyby žil v Belgii a ne v Česku, nejspíš by mu vzhledem k mezinárodnímu charakteru tématu vynesly i slávu. Ta ale, zdá se, přišla až dnes – a to s příběhem po česku provinciálním a bohužel daleko méně poutavým: „O tom, kterak jeden hospodařil pod pokličkou a druhý to chtěl zamést pod koberec.“