ÚHEL POHLEDU: Budu vám citovat z emailu od klienta: „…čemu nerozumím je, s jakou progresí aktuálně nárůst energií probíhá. Cena silové elektřiny se v posledních dnech zbláznila natolik, že náš dodavatel energie v pondělí stornoval, co nacenil v pátek, a co nacenil v pondělí ráno, to stornoval v pondělí v poledne. Pokud cenová nabídka nevydrží ani nakolik hodin, protože cena silové elektřiny na burze vystřelí o 5 nebo 10 €, tak to není normální. Všichni (míněno průmyslníci) teď blbneme v davové psychóze, abychom měli z čeho vyrábět, je to docela adrenalin…“

Klient z řad velkých průmyslníků vystihl dnešní situaci perfektně. Dílem zvyšováním hospodářského růstu, dílem jisté paniky, která zachvátila podnikatele, ceny energií dál gradují. Ještě před čtrnácti dny bylo poněkud předčasné mluvit o energetické krizi; dneska už je takové výrazivo namístě. Ale jak hospodářský růst, tak i znepokojení podniků, které je – naprosto logicky – nutí zajišťovat se, předzásobovat, a tedy ceny dál zvyšovat, nejsou viníky hlavními. Hlavním viníkem je politická ideologie, bez níž by ani aktuální hospodářské oživení nedokázalo ceny energií vyhnat tak vysoko a dodávky materiálů a komponent natolik omezit.

To, co již definitivně dostalo mediální název „energetická krize“, má další vývoj. Zpočátku pozornost budily hlavně nedostatečně naplněné evropské zásobníky s plynem. Postupně se ale nedostatek – zcela logicky, protože energetické suroviny jsou provázané – přelévá i na další trhy.

Po plynu přišlo na řadu uhlí. Pochopitelně zásadní roli v tom hrál fakt, že uhlí bylo státní politikou v Evropě odsouváno coby nečisté co nejvíc do pozadí, takže když přišlo pokoronové vzedmutí poptávky zejména z řad těžkého průmyslu, nebylo už dost aktivních těžařů, kteří by ještě nebyli zelenou politikou donuceni zavřít.

Následující v pořadí byly ceny elektrické energie. V jejich případě se k celkovému převisu poptávky nad nabídkou přidala ještě divoká karta v podobě emisních povolenek. Došlo ve své podstatě k bizarní situaci, která se však komická může zdát pouze nezúčastněným pozorovatelům zvenčí, kdy Evropané se velmi podivují drahým cenám elektřiny a pohoršují se nad nimi, když sami, vědomě, dobrovolně a cíleně si zavedli emisní povolenky, jejichž účelem bylo elektrickou energii zdražit.

A nyní po plynu, uhlí a elektrické energii přichází na řadu ropa. Poptávka po ropě už překročila stav před vypuknutím pandemie. Paradoxně v případě ropy je tento problém asi „nejjednodušeji“ řešitelný ze všech zmíněných energií. Producenti ropy reprezentovaní ropným kartelem OPEC mají totiž velký manévrovací prostor při těžbě. Pouhou dohodou se mohou rozhodnout těžbu snížit i zvýšit. To například u produkce uhlí, kde producentů je skutečně fyzicky málo a kapacity přes noc nerozšíří, možné technicky není. Navíc čím bude po ropě vyšší poptávka a čím by byla hypoteticky vyšší její cena, tím víc se vyplatí otevírat nové těžby frakováním z břidlic v USA (a opět decentně zanedbáme liberálně zelenou americkou politiku, která proti této těžbě brojí).

Nicméně řekli jsme, že na vině je evropská převažující ideologie. V tuto chvíli by se zdálo logické, že pokud byly regulatorním rozhodnutím potlačeny klasické zdroje energie a vynucené zelené zdroje energie a pokud to vedlo ke stávající energetické krizi – že v rámci zmírnění krize evropské instituce nenápadně ustoupí od tlaku na zelenou politiku a od regulace, která nás k tomuto stavu dovedla. Je to ale ještě horší, než jsme se odvažovali doufat.

Evropské instituce nejen že od regulatorního tlaku neustupují; ony patrně dosud ani nechápou – opakuji slovo nechápou – že právě jejich regulace je příčinou stavu. Evropská unie se začala rychlým růstem cen energií včetně zemního plynu zabývat, a došla k bizarnímu závěru: Komisařka EU pro energetiku Kadri Simsonová prohlásila, že EU do konce roku „uskuteční revizi pravidel trhu s plynem, aby zajistila, že rostoucí náklady na energii nenaruší zotavování ekonomiky z dopadů pandemie covidu-19.“ A předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen zase prohlásila: „Do konce roku navrhnu reformu trhu s plynem. V této souvislosti přezkoumám otázky kolem skladování a bezpečnosti dodávek.“ A korunovala to výrokem: „Unie by měla zvážit společné nákupy a urychlit přechod na levnější obnovitelné zdroje energií.“

Volně přeloženo, když regulace a protlačování zelené politiky na sílu vyvolalo energetickou krizi, budeme energie regulovat ještě víc a budeme zelenou energii tlačit ještě větší silou – aby to energetickou krizi ještě víc zhoršilo. Stále jsou mezi námi lidé, kteří věří, že Evropskou unii je možno reformovat. Budiž nám tento příklad mementem, že kompromisy možné nejsou. Instituce EU aktuálně neuznávají fyzikální zákonitosti, ekonomické zákonitosti a odmítají použití elementární matematické logiky. S takovým diskutujícím diskuse technicky možná není.