Klavír je pro něj vším. O tom, že ho mistrovsky ovládá, se kromě českého publika přesvědčili i lidé v Dánsku, Německu, Tunisku, Itálii, Japonsku, Číně... Tam všude Ivo Kahánek představuje vrcholná díla českých skladatelů.

Absolvoval jste jako školák takzvané výchovné koncerty?

To je dobrá otázka. Absolvoval, ale bral jsem je trochu jinak než normální školáci. Tím, že na piano hraju od čtyř let, a třeba do divadla mě rodiče poprvé vzali už v sedmi letech, byl pro mě takový koncert něco úplně normálního. Nenormální byly reakce okolí. Zatímco „běžné“ publikum se na koncertech klasické hudby chová poměrně distingovaně, tady byla hrozná vřava. Tehdy se navíc zcela nepřipravení školáci nahnali do zcela konzervativního koncertního prostředí, dneska už je to přece jen trochu jiné. Většina českých orchestrů má vlastní edukační programy, přizpůsobené tak, aby to děti bavilo.

Má smysl seznamovat školáky s klasickou hudbou?

Smysl to určitě má, ale klíčová otázka v tomto případě není, jestli by se tyto akce měly pořádat, ale jak mají vypadat. Rozhodně se nestavím do role člověka, který to přesně ví. Důležité taky je rodinné zázemí, výhodu samozřejmě mají děti, jejichž rodiče je občas na nějaký koncert klasické hudby vezmou. Řekl bych to takto: klasická hudba bývá širokou veřejností nepochopena. Mnoho lidí například tvrdí, že je pořád stejná, což je pro mě ohromný paradox. Někdo další pak z ní má obavy, protože si myslí, že jí nebude rozumět. Že si k jejímu poslechu bude muset nastudovat spoustu věcí. Do určité míry oba tyto argumenty chápu, ale nesdílím je. Myslím si, že hudba je v podstatě řeč, a jediné, čím se liší od naší řeči slov, je to, že je velmi abstraktní. Což může být pro někoho nevýhodou, že takzvaně neví, co znamená, takže se jí podvědomě bojí. Má pocit, že bude mimo. Ale to je jen taková ta první racionální obava. K tomu, aby si člověk vychutnal klasickou hudbu, stačí jen málo.

A sice?

Být aspoň na chvilku otevřený. Nevyžaduje to žádné teoretické znalosti nebo předchozí zkušenost. Samozřejmě to může být výhoda, ale zároveň taky nevýhoda. Já sám jako profík, který už většinu těch zásadních klasických děl slyšel, skoro závidím lidem, které čeká třeba první Mozartovo Requiem – oni mohou být ještě zcela spontánně u vytržení. Já u vytržení jsem, ale jinak, protože už jsem ho slyšel dvacetkrát. A abych se vrátil k tomu, co jsem nakousl – klasická hudba je opravdu jazyk. A tento jazyk reflektuje ne věci, které prožíval nějaký ujetý geniální umělec, nýbrž věci, které prožíváme my všichni. Drtivá většina hudby je inspirovaná citovými hnutími, ať už jsou to mezilidské vztahy, nebo láska k národu. Spousta umění je inspirována krásami přírody, vnitřními stavy. A hudba není nic mimo tento svět, je to prostě jen abstraktní povídání o tom, co všichni dobře známe. U těch edukací jde o to, ukázat cestu, naznačit můstek, po kterém se dá jít. Pokud se to podaří, je klasika velmi sdělná a nemusí to vůbec být ten frakounský zaprášený svět sám pro sebe.

V čem jsou ta největší klasická díla tak nadčasová a obecně platná? Byli ti největší skladatelé opravdu takoví vizionáři?

Nejen v hudbě, ale vlastně i v dalších uměleckých odvětvích je klíčový pojem „tajemství“. S ním pracují i estetičtí vědci, to není něco, co jsem si teď vymyslel. Nicméně se pod to podepisuju. Chcete-li se věnovat umělecké tvorbě, musíte samozřejmě vědět spoustu věcí, musíte znát řemeslo. Dá se říct, že většina těch věcí kolem je zformulovatelná, zdůvodnitelná. Pak je tam ale menšina, bez níž to celé naprosto nedává smysl. A to je právě to tajemství. Něco, kdy já už nemůžu říct, proč takhle, ale vím, že právě takhle… V tom je hlavní rozdíl mezi konstrukcí a tvorbou. Když třeba půjdu stavět dálniční nájezd, budu orientovaný na účel. Řídím se prostě věcmi, které si mohu spočítat. Výsledkem je konstrukce. Něco jiného je ale proces tvorby, kdy zkoušíte nějakou skladbu, nahráváte si ji, říkáte si, tak teď chci, aby to znělo tak a tak, pravá ruka bude hrát tohle, levá támhleto, ale pořád vám tam něco nesedí. A najednou vám cosi bleskne hlavou, zkusíte si to jen tak zahrát, a rázem je všechno jinak. Netušíte proč, neříkáte si racionálně, že teď děláte něco jinak. A pak si to poslechnete a zjistíte, že to je přesně ono. To je to tajemství, které bylo v obrovské míře přítomno v myslích těch geniálních autorů. Jejich hudba je proto tak velká, protože se do ní otiskla celá jejich osobnost, nejen ta vědomá část. Tím pádem začala žít vlastním životem, nezávisle na tvůrci. Myslím si, že to byli lidi, kteří se zřejmě dostali do nějakých situací a stavů, které nejsou úplně běžné a jistě nebyly lehké, ale které jim zároveň umožnily vidět něco, co většinou vidět není.

Dá se do toho tajemství proniknout snáz, když tu hudbu nejen vnímáte jako posluchač, ale navíc ji hrajete?

Rozhodně ano, ale když jsem v těch čtyřech letech začal hrát na klavír, samozřejmě jsem si tu otázku takhle neformuloval. Ani jsem takto nepřemýšlel po letech, když už bylo na čase se rozhodnout, jestli se tomu opravdu budu věnovat naplno. Pro mě byla hudba především možnost vyjádřit věci, které bych se slovy zformulovat styděl, nebo bych to prostě neuměl. Když ale hrajete, dostáváte se nutně do dialogu s autorem. Máte hotový text s poznámkami, více či méně podrobnými, v němž ale nemůže být napsáno úplně všechno. Je to kód, skrze nějž si povídáte s bytostí skladatele. Pronikáte do jeho záměru, což je krásné. A když si promyslíte, jak celou skladbu pojmete a zahrajete, nastupuje vaše osobnost, váš přístup k věci. Všechno si to nastudujete, připravíte, nazkoušíte, necháte na sebe působit emoce té které skladby. Pak je poslední fáze, která se odehrává na pódiu, kde je všechno dílem okamžiku. To je na tom úžasné, ale zároveň strašně těžké. Protože já tu skladbu prostě jen nepředvádím, já ji v tu chvíli jakoby vytvářím. Do hry přitom vstupuje akustika sálu, naladění publika, nástroj, moje rozpoložení, které může být úplně jiné, než bylo před pár dny. A z těchto proměnných vznikne cosi, co podporuje existenci právě toho tajemství.

Na koncertě klasické hudby se lidé chovají jinak než na bigbítu, to je jasné. V zásadě jen sedí a poslouchají. Dá se i tak vycítit, jak váš výkon publikum přijímá?

Dá. Není rozdílné, co prožívají na rockovém koncertě a na klasice. Rozdíl je v tom, jak to ventilují. Klasický koncert má svůj rituál, který bývá překračován jen málokdy. Ale i to se stává. Vezměte si například BBC Proms, což je nejstarší světový festival. Před několika lety jsem tam hrál a zažil zcela specifickou atmosféru. V Royal Albert Hall je celý spodek k stání. A vypěstovala se tradice, že tam chodí publikum, které není typicky koncertní. Je to tam trochu jak na tom bigbítu, stane se vám i to, že někdo mává transparentem nebo že o přestávce něco skanduje. Ale to je spíš výjimka. Standardnější přece jen bývá, že publikum při poslechu něco prožívá, co ale není tak snadno ventilované navenek. O to je to zajímavější pro nás – zejména tedy pro pianisty, jelikož sedíme bokem. Houslista nebo cellista sedí čelem, vnímá vizuální vjemy. My lidi vnímáme tak maximálně periferně, nebo vůbec, což ale není od věci. Protože když nevidíte, zesílí vám ostatní smysly. Což je mimochodem důvod, proč většina muzikantů hraje se zavřenýma očima. To není machrování, ale snaha zbystřit ostatní smysly. Hlavně sluch a hmat, ale i jakési mimosmyslové vnímání. Které je pro mě osobně hodně důležité, protože se jím právě můžu lépe napojit na publikum.

Může se stát, že zažijte i negativní emoci?

Zažil jsem to, ale spíš než vyložená negace to byla ztráta soustředění. Jako že to v zásadě berou, ale nejsou s vámi na jedné lodi a přemýšlejí si o svých věcech. Pak samozřejmě následuje otázka, co s tím. Odfláknout to nejde, to bych se hnusil sám sobě. Navíc bych se dostal do stavu, kdy nemám trému, což je opravdu hrozné. Zažil jsem to asi dvakrát v životě a je to fakt strašné.

Co je na tom špatného?

Tréma vám posílí výjimečnost té chvíle. Když ji správně využijete, dá vám křídla. Zbystříte smysly, svou roli v tom taky hraje adrenalin. V okamžiku, kdy upadnete do letargie, hrajete rutinně, toho se chci vyvarovat. Nevím, jak to mají moji kolegové, ale já v zásadě nehraju „pro publikum“. Spíš se snažím nechat sebou hudbu protékat a hrát pro hudbu samu. Nebo pro toho nahoře. A publikum beru s sebou na výlet do úžasných světů. Ale není to tak, že bych prostě hrál lidem. Nejsem zvíře v zoo, na které se jdou podívat, ale průvodce, který jim to nádherné zvíře ukáže a něco o něm řekne.

To, o čem mluvíte, mi vybavuje slova Svjatoslava Richtera: spíš než koncertování v přepychových sálech ho prý těšilo vzít nástroj, odjet s ním do nějaké zapadlé vísky a tam hrát úplně zadarmo.

Richter (ruský klavírní virtuos, 1915–1997 – pozn. red.) je v mých očích vůbec nejuniverzálnější hráč, zvládal skvěle takřka všechny styly. S tím výrokem se naprosto ztotožnuju. Tenhle přístup totiž právě podporuje to tajemství a nepředvídatelnost. Navíc je to svým způsobem dobrodružství. Když hrajete v prestižních koncertních sálech, vždycky víte, že tam bude špičkový nástroj, skvělá akustika a podobně. Ale když přijedete někam mimo velká centra, nemůžete si být jist ničím, což ale podporuje moment „teď a tady“. Navíc publikum mimo velká města bývá hrozně vděčné, dychtivé, máte ho na dosah ruky.

Richter byl vůbec originál. Jemu tak málo záleželo na kvalitě nástroje, na který měl koncertovat, až mu jednou jeden jeho známý řekl: Ty snad ten klavír ani nemáš rád. A Richter odpověděl: Na tom něco bude. Já nemám rád klavír, já mám rád hudbu…

To je přesně ten důvod, proč ho obdivuju. U něj je důležitější obsah – myšlenka a děj, který svou hrou sděluje. Až pak řeší, na jaký nástroj to je, jestli je to zrovna klavír.

Proč jste si ho vybral vy?

Vedli mě k tomu doma, maminka a babička. Nejsem přímo z muzikantské rodiny, ale na klavír se u nás hrálo, takže to bylo tak nějak předem dané. Za klavír jsem ale vděčný, byť je to nástroj s ohromnou konkurencí, klavíristů je ve světě strašně moc. Pro mě to je ale jeden z nejkomplexnějších hudebních nástrojů z hlediska toho, kolik výrazových nuancí dokáže obsáhnout. Síla a zajímavost klavíru spočívá v tom, že má poměrně neutrální zvuk. Když si vezmete dechové nástroje nebo třeba violoncello, všechny mají svou osobitou barvu. Klavír je relativně neutrální, ale má obrovskou možnost harmonie, souzvuku tónů, nekonečného množství kombinací, dynamiky. To všechno jsou možnosti, díky nimž se může převtělit do všech ostatních nástrojů, včetně lidského hlasu. Druhá věc je, že klavír je velmi duchovní nástroj. Bráno čistě fyzikálně, z hlediska tvorby tónu, je klavír vlastně bicí nástroj. Jenže dokáže napodobit legato, tedy spojování tónů, které dělá zpěv zpěvem. A to se odehrává v pianistově hlavě. Pochybuju, že se dá nějak fyzikálně vysvětlit, proč když udělám nějakou nepatrnou úhozovou nuanci, tón se změní i navzdory tomu, že mezi prstem a strunou je přes osmdesát mechanických součástek. Z fyzikálního hlediska není na klavíru legato, tedy plynulé spojení dvou tónů, možné. Přesto klavír dokáže nádherně zpívat, a právě v tom
je duchovnost a nehmotnost tohoto nástroje.

Nahrál jste na desky skladby Chopina, Janáčka nebo Martinů. Věnoval jste se ale i dílu Miloslava Kabeláče, což je výrazný, ale širší veřejnosti spíš neznámý skladatel. Čím vás zaujal?

To byl skladatelský mystik. Psal hudbu, která je velmi sugestivní, introvertní, ale zároveň hluboká, což jí přidává na kvalitě, ale zároveň jí ubírá na světském uplatnění. Když si vezmete třeba takovou Dvořákovu Humoresku, je to skladba, která vás okamžitě chytí. Kabeláč vás ale vtáhne do pocitů, které vám nemusejí být nijak příjemné. Dostává vás do stavů, kdy se díváte sám sobě do nitra, což vám nepřinese vždy jen libé pocity, naopak vás to často dostane z „komfortní zóny“.

Člověk má ale toho svého trápení dost, tak proč by to měl ještě dobrovolně vyhledávat v hudbě?

To je možná jeden z důvodů, proč není obecně známý. Další věc je, že on jako člověk byl nepohodlný většině režimů. Režim jako takový neholduje lidské výjimečnosti a individualitě a on byl naprosto samorostlý. Nezapadal nikam. Hudebně mě na jeho díle láká to, že ačkoli psal symfonie a další rozsáhlé věci, šel cestou, kdy sděloval maximální obsah minimálním počtem not. Je to těžší i pro publikum. Většina klasiky se nedá poslouchat jen jako kulisa, a pro Kabeláče to platí tuplem.

Posloucháte i jinou hudbu než jen klasiku?

Velmi často, zejména v autě nebo když doma uklízím. Mám rád třeba hudbu 60. let, písničkáře, Boba Dylana, Nohavicu, Plíhala. Co ale opravdu nevyhledávám, je metal. Mám z něj pocit, že je tam toho moc. Občas může být drtivější ticho než randál.