Debatu o homosexuálním manželství, která v Česku dosud probíhá, v sousedním Rakousku ukončil Ústavní soud, když se povýšil na zákonodárce a navzdory nesouhlasu obou vládních stran redefinoval manželství na svazek dvou osob s platností od 1. ledna 2019. Rakouský novinář Martin Leidenfrost napsal po rozhodnutí komentář pro prestižní deník Die Presse – a text mu zásadně změnil život. V průběhu několika týdnů přišel o tři čtvrtiny příjmů, rozloučily se s ním rakouské i německé noviny. Svižně psaná polemika s názvem „Homomanželství jako zkouška charakteru pro černé i modré“ (barvy rakouských svobodných a lidovců) vyvolala nebývalý poprask. Leidenfrost v článku označil homosexualitu za novou státní doktrínu, když poukazoval na četnou účast politiků v „pochodu hrdosti“. „Na vídeňský gay pride nemusíme jít, ale musíme to považovat za správné,“ psal. Na jeho slova vzápětí došlo: dřív oceňovaný reportér dnes uvažuje o práci v outletu.

Jak jste na tom?

Pořád docela špatně. Jsou tu první náznaky očištění mého jména, ale zatím z toho nic nemám. Ostrakizace je pro mě zničující, protože když si dáte moje jméno do Googlu, tak na vás jako první vyskočí články o homofobii. Osmnáct let jsem pracoval jako publicista, reportér i scenárista na volné noze, psal jsem všechno možné, jen jednou v životě jsem se věnoval tématu homomanželství, což mě jinak vůbec nedefinovalo. Byla to polemika a tím jsem profesionálně skončil. Přišel jsem o názorový sloupek, který jsem psal do Die Presse, vyhodili mě ale i z německých novin, kam jsem komentáře v životě nepsal, a jedno rakouské vydavatelství mi zrušilo smlouvu na rozepsanou knihu. Pak je tu šedá zóna odběratelů, kteří se od té doby neozvali. Neřekli přímo, že se mnou končí, ale vycítil jsem to.

Článek vyšel v září v tištěné podobě, odezva byla okamžitá?

Hned s tím byl obrovský problém. Něco takového jsem v životě nezažil. Každých pět minut přišla zpráva. Tištěné noviny nemají takový dosah, jenže se to začalo šířit prostřednictvím levicových aktivistů a novinářů na Twitteru. Die Presse má v rakouském kontextu nejkonzervativnější čtenářskou obec, ale vylilo se to mimo ni. A zatímco do novin chodily různé názory, na Twitteru byli jen proti mně. Přesto ještě nějakou dobu trvalo, než mě vyhodili.

Dá se říct, že redakce neunesla tlak?

Nevím, co přesně tam probíhalo. Čtenáři novin jsou konzervativnější lidé, ale redakce je veskrze liberální. Proto mi možná ten sloupek původně nabídli, chtěli lidem vyjít vstříc. Myslím, že se mnou měli problém od začátku, článek o homosexuálním manželství byl klíčový, ale ne jediný. Pobouřil je i komentář, v němž jsem psal o vídeňském pochodu pro život. A to nebyla žádná ostrá polemika, byl to velmi jemně až feministicky laděný text. Víte, ty noviny mají pravicové sloupkaře. Mají i sloupkaře, kteří jsou proti migraci. To se už dnes v Rakousku smí. Jenomže oni jsou aspoň pravicoví liberálové. Já nejsem ani pravicový liberál, já jsem konzervativec a katolík, což je spojení, které v Rakousku nefunguje, protože hlavní proud rakouské katolické církve není konzervativní.

Podpora ze strany katolické církve nebyla žádná? Emocionální, materiální?

Nula. Pište to klidně velkými písmeny, nula. Od obyčejných věřících, kteří nemají žádné funkce a nemají co ztratit, mnoho. Od biskupů nebo laických funkcionářů, kteří jsou v Rakousku velmi významní a vlivní, vůbec nic. Možná mi to čeští čtenáři ani nebudou věřit, ale když jsem psal článek o vídeňském pochodu pro život, katolické poradny pro ženy se od pochodu veřejně distancovaly. Ne že by se ho nezúčastnily, ale vysloveně se od něj distancovaly. To šokovalo i mě. Žil jsem dvanáct let na Slovensku, kamarádil jsem s lidmi z tajné církve, byl jsem vystaven úplně jiným vlivům…

Změnila se rakouská společnost za těch dvanáct let?

Hodně. Tedy – liberální levice se vůbec nezměnila, ale změnil se střední konzervativní proud. Přijali názory liberálů a přesvědčili se, že to je moderní konzervativismus. Homosexuální manželství je pro ně konzervativní věc, kompliment instituci manželství, a pro mě je těžké se do toho reintegrovat.

A rakouská církev?

Byla liberální už za časů mého mládí, ale to ještě existovali nějací biskupové, kteří byli takzvaně prořímští, což tehdy znamenalo v souladu s linií Jana Pavla II. Nechci, aby to vyznělo, že rakouští biskupové nejsou katolíci, oni jsou spíše nevýrazní, to jejich kolegové v Německu se pomátli dočista. Pak je tam ale vrstva laických funkcionářů a u těch si tou katolicitou už tak jistý nejsem. Nicméně i liberální funkcionář je můj bratr, přestože se tak ke mně nechová. Když jsem psal, vždycky jsem se snažil nezvětšovat rozpory v rakouské církvi, v tom jsem byl velmi opatrný.

A nebyly v tom konkrétním sloupku některé formulace příliš vyostřené?

Ne. Zřejmě jsem ztratil cit pro rakouskou společnost. Myslel jsem si, že bude víc reakcí než normálně, ale určitě jsem si nemyslel, že kvůli tomu skončím. Byl jsem spokojen s textem, jak jsem ho napsal. Reakcí bylo tolik, že kdybych to vydal knižně, mělo by to sto padesát stran.

Byly nenávistné?

Bylo to velice pestré.

Přišla do redakce i poděkování?

Velké množství. Ale v redakci mi na to řekli: Takový souhlas nechceme. Přitom to jsou lidé, kteří si ty noviny kupují. Redakce nestojí o své čtenáře… Možná je za tím i kalkul, že jsou to asi starší lidé a vymřou.

Podle průzkumů má stejný – odmítavý – názor k homosexuálnímu manželství polovina Rakušanů.

V závislosti na průzkumu a položené otázce je od 40 do 53 procent proti.

Postoje poloviny Rakušanů nemají žádné zastoupení v médiích?

Nemají. Je zajímavé, že při migraci je to jinak. To se už může. Začal s tím bulvár ještě před nástupem Kurzovy vlády a dnes je to průchozí i v seriózním tisku. Zatímco potraty a homosexuální manželství jsou tabu. Možná to bude znít pyšně, ale mám pocit, že jsem jediný rakouský novinář, který v této oblasti veřejně zastával názor poloviny rakouských občanů. Osm lidí podalo kvůli mému článku oznámení na tiskovou radu Rakouska. Byl jsem přesvědčen, že mě odsoudí, protože to je samoregulační orgán rakouských novin, ale jen těch seriózních, nesedí tam bulvár…

A jak to dopadlo?

K mému velkému překvapení mě osvobodili. Trvalo jim čtyři měsíce, než rozhodnutí zveřejnili, a jako důvod uvedli, že noviny publikovaly dostatek protikomentářů. Na jeden můj sloupek proti homosexuálnímu manželství uveřejnili pět nesouhlasných reakcí. Takže pluralita (smích).

Byli nějací novináři, kteří se vás zastali?

Ano. A může to vypadat na první pohled paradoxně, ale tak paradoxní to není, většinou to byli levičáci. Ne ti levičáci, kteří dnes prosazují politiku identit. Staří levičáci, kteří ještě myslí na něco jako pracující člověk. Dostal jsem třeba možnost občas psát pro německý levicový týdeník Freitag, jehož redaktor, velmi neobyčejný levičák, napsal velkou obhajobu mé osoby. Musel ji napsat, protože v redakci byla vlna nesouhlasu s tím, abych tam psal. A znovu, jde jen o reportáže, ne o komentáře.

Jak si vysvětlujete, že se vás zastali většinou levičáci?

Protože se jich to nijak osobně nedotýká. Nesouhlasí s mým konzervativismem a nemají ani moji víru, ale berou to tak, že mám prostě jiný názor a nic se neděje. Když o tom tak přemýšlím, nejodmítavější byla reakce moderních konzervativců. S některými jsem to probral a byly to velmi hluboké rozhovory, které většinou začínaly v jejich dětství, vyprávěli mi o přísném otci… Oni si ty svoje současné názory museli sami před sebou obhájit a vybojovat, tvrdě a těžce, a teď se za ně bijí jako o život.

Jak to v Rakousku vypadá s takzvanými alternativními weby?

Byly na brutálním vzestupu v roce 2015 v souvislosti s migrací a od té doby se udržují a mají velkou čtenářskou obec. Bohužel ta média nejsou kvalitní, každou informaci si musím prověřovat jinde, jestli je to vůbec pravda. Měl jsem i nedávno jednu takovou vágní nabídku, já však nejsem ochotný teď z pomsty začít psát pro štváče. To bych také nebyl já. Ale například voliči svobodných nic jiného nečtou, jako novinář v klasických novinách jsem s nimi vůbec nepřicházel do kontaktu.

Což není překvapivé, když se názory velké části populace zahánějí do undergroundu.

Není to překvapivé, je to pochopitelné a nevyčítám jim to, jenže je to špatné. Ty weby jsou na jedné straně čistě nacionalistické, protimigrační, ale jsou i proti homosexuálnímu manželství. A mají volné pole působnosti, protože polovina národa je může číst a říct si: Konečně.

Uvědomují si liberálové v rakouských médiích, že jim ten prostor vytvářejí?

Ti, které jsem poznal, si většinou uvědomovali, že je to problém, ale nebyli ochotni udělat nějaký kompromis. Pro ně je to principiální otázka. O takový souhlas nestojíme.

Když nechcete psát pro štváče, kam byste se vůbec politicky zařadil?

Myslím si o sobě, že jsem konzervativní centrista. Když to propuklo, byl jsem zrovna na třítýdenní expedici po Rusku a na jedné univerzitě mě profesorka nařkla, že jsem ultraliberál (smích). Když začali rozvíjet názory, že by se homosexuálové měli léčit nebo že jsou perverzní, musel jsem vysvětlovat, že i když mám kritické postoje k některým trendům v EU, tak tohle je daleko za čárou akceptace. Zažil jsem tam i jednu příhodu s profesorem, který je klasický liberál, odpůrce Putina, v místním kontextu obhájce práv homosexuálů. Pochlubil se mi, jak přispěl do nějaké genderové publikace v Německu, tak jsem mu na oplátku vyprávěl, co se mi stalo. A on jen nevěřícně zavrtěl hlavou a řekl, že kdyby se to stalo jemu, tak se z té země okamžitě stěhuje. Takže v Rusku jsem liberál až ultraliberál, v rakouské hospodě mám středové postoje, pro rakouská média jsem extremista.

Z čeho teď žijete?

Mám ještě z minulosti renomé jako reportér, dostal jsem nějaké mezinárodní ceny…

Další už asi neočekáváte.

Už nikdy, ale jsou ještě nějaké noviny, občas levicové nebo okrajové, co mě nechají psát evropské reportáže. A to teď dělám každý týden, cesty si platím sám. Komentáře už psát nesmím, jedny německé noviny si daly i takovou podmínku, že u nich můžu publikovat reportáže jen tehdy, když nebudu nikde jinde psát komentáře. Tak uvidíme, zatím se z toho nedokážu pořádně živit.

Uvažoval jste, že byste úplně skončil se psaním? V rozhovoru pro slovenský Postoj jste mluvil o tom, že byste si dovedl představit práci v hotelu Sacher nebo v outletu.

Je to skličující. Mám někdy stavy úzkosti, například když ráno otevírám mail a nevím, kdo mi zase zruší spolupráci nebo přátelství. Blízcí přátelé mi nezrušili přátelství, to ne… Ale ztratil jsem nějakou základní důvěru v životě a nejspíš bude chvíli trvat, než se z toho vyhrabu. Každý den teď přemýšlím o založení něčeho vlastního. Potenciál v němčině by to asi mělo, v Německu je ten koridor přípustného ještě mnohem užší, tam by mi ani polemiku k homosexuálnímu manželství nikdy nevydali.

My Rakousko vnímáme prizmatem migrace jako konzervativní, právě ve srovnání s Německem.

Na to, aby člověk řekl dost neřízené migraci, nemusí být konzervativec. Sebastian Kurz je rozený politik, velmi talentovaný a dovnitř strany nesmírně tvrdý. Nikdo z lidovců se neodváží proti němu jít a stejně dominantní je vůči nacionálním populistům z řad svobodných. Všechny klíčové resorty ovládají jen jeho lidé. Já ho za konzervativce nepovažuji a on se tak ani neoznačuje, podle mě ho otázky jako homosexuální manželství nezajímají a je rád, že to Ústavní soud vyřešil za něj. Odpískal to. Téma migrace zatím velmi umně rozehrává, i když se nic aktuálního neděje.