Komunista Zdeněk Ondráček je v tom vlastně nevinně. Do centrální role při největších veřejných protestech od posledních voleb se dostal shodou okolností a také tím, že nezná dějiny. Ve velkých městech se pořádají demonstrace a podepisují petice, protože se nechal ve sněmovně zvolit předsedou komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Jak ovšem dosvědčila zaplněná dolní část Václavského náměstí v Praze a tisícová účast v jiných městech, příliš mnoha lidem vadí, že komisi pro dohled nad policií povede bývalý příslušník pohotovostního pluku SNB, který osobně zasahoval při protestech během Palachova týdne v lednu 1989. Ještě měl takovou důvěru, aby tento zásah komentoval v televizi.

Pro mnohé může být důležitá souvislost s Janem Palachem. Student Karlovy univerzity se upálil na protest proti tomu, že se společnost příliš rychle smířila s okupací sovětskými vojsky a s kolaborantským režimem, který ji měl utlačovat dalších jednadvacet let. Po dvaceti letech byl jeho příklad dost silným podnětem pro novou generaci, která do té doby nevídanými demonstracemi dala najevo, že ona se smířit nehodlá. Jako by dnes Ondráčkův nástup do čela komise pro GIBS signalizoval, že svoboda a občanská důstojnost, za které dobrovolně zemřel Palach, už nám opět lhostejné jsou. Jinak by nemohl být zvolen důležitou figurou dohledu nad bezpečností člověk, který v roce 1989 mlátil ty, kdo se za Palachovy principy postavili.

Samo o sobě není Ondráčkovo zvolení událostí, která by měnila chod státu, v každém případě ho lze považovat za nehoráznou provokaci. Navíc se z něho může odvodit, že existuje většina poslanců konkrétně z ANO, SPD a KSČM, pro které jsou lhostejné hodnoty svobody, důstojnosti občanů, a dokonce národní nezávislosti, jež normalizační režim potlačoval. Přinejmenším pro ně nejsou dost důležité, aby kvůli nim jinak přerozdělili funkce. V této chvíli nastal čas občanského protestu.

Návrat těch předlistopadových

Garnitura ovládající sněmovnu se dostala do podezření, že nechce jen zvolit poslance KSČM Ondráčka předsedou komise, ale také významněji změnit pořádek ve společnosti. Asi hlavním dokladem je politická praxe šéfa ANO, bývalého komunisty a agenta StB Andreje Babiše, který tvrdí, že může plnohodnotně vládnout, i když nemá důvěru sněmovny, protože mu prý stačí důvěra lidí. Tím zpochybňuje samotné základy liberální demokracie a používá formuli, kterou užívají také ti, kdo chtějí nastolit diktaturu. Nelze přehlédnout, že se snaží promyšleným postupem ovládnout instituce, které jsou v liberálních demokraciích nezávislé na politice. Jako na běžícím páse mění vysoké úředníky a šéfy státních podniků, přitom se shodou okolností naposledy stal jeho terčem ředitel GIBS, jejíž nezávislost by měl Ondráček ve funkci šéfa sněmovní komise hájit.

Jak známo, takové instituce není třeba úplně ovládnout, stačí, když se rozvrátí, aby nemohly hájit svůj úsek veřejné správy proti autoritářsky naladěným politikům. Stejně varovným signálem je tažení populisty Tomia Okamury (SPD) za změnu ústavy. Pokud chci změnit režim „jménem lidu“, musím přece začít u ústavy. Samotná KSČM se prezentuje jako demokratická strana, přesto se netají nostalgií vůči předlistopadovému režimu, průběžně zdůrazňuje jeho „kladné stránky“ a připomíná, že ty negativní včetně politických procesů byly vyvolány provokacemi západních imperialistů. Schizofrenní postoj komunistů nejlépe vystihuje výrok jejich předsedy Vojtěcha Filipa, podle kterého ti, kdo Ondráčka kritizují pro jeho zásah proti demonstrantům, nerespektují pravidla občanské společnosti. Obavy ze vzestupu souručenství ANO, SPD a KSČM ještě posiluje zkušenost ze sedmdesátého výročí únorového puče z roku 1948, ke kterému se nikdo z nejvyšších představitelů ani nevyjádřil, natož aby ho odsoudil. Jde jen o jednotlivosti, které se mohou jednotlivě vysvětlit a bagatelizovat, s odstupem však poukazují na trend směrem k omezování svobody.

Ondráčkem příběh nekončí

Připuštění zvolení příslušníka pohotovostního pluku šéfem komise GIBS je možné v tomto kontextu vyložit, že se už zase začínáme smiřovat s nástupem neliberálního režimu. Jde jen o symbol, je však dobře vidět a vystihuje připomínkou Palachova týdne obavy, které vznikají po nástupu nedemokratických stran. Není proto divu, že protagonista nových pořádků Babiš plánuje, že se Ondráčka po dohodě s Filipem zbaví. Tím ovšem připomíná pouze to, že jde o víc a že nesouhlas s chováním garnitury ovládající sněmovnu nemůže skončit bojem o místo předsedy jedné komise.