Vypadalo to jako vtip z dílny Václava Havla, když na vrcholu své moci v roce 1990 jednou shromážděným politikům během jednání oznámil, že dokud se nedohodnou na uspořádání federace, stráže je nepustí z budovy. V doprovodu strážců chodili politici i na záchod.

Theresa Mayová v pátek 6. července pozvala svůj kabinet na výjezdní zasedání do venkovského sídla britských premiérů Chequers, kde nejprve svým ministrům zabavila mobilní telefony. Poté je seznámila s Bílou knihou, vládní pozicí pro jednání o vystoupení z Evropské unie. Je neuvěřitelné, že teprve dva roky po referendu byla Mayová schopna vyprodukovat návrh k rozvodovému řízení. Navrhuje tak těsnou vazbu na EU, jak to jen jde, aby se nový stav už dal označit za odchod z EU. A protože několik tvrdých euroskeptiků sedí přímo v kabinetu, Mayová jim pohrozila, že kdo se nové linii nepodřídí, bude rychle nahrazen nějakým talentovaným nováčkem „a brzy zapomenut“. Ztratí dokonce právo odjet z Chequers služebním vozem, bude muset buď odejít pěšky, nebo si zavolat taxi.

Pokud byl tento tvrdý tón myšlen jako vtip, tak žertující premiérce posléze spadl na hlavu. Přímo na místě se sice všichni ministři podvolili, nicméně o dva dny později, v neděli před půlnocí, rezignoval ministr pro vyjednání brexitu David Davis. A v pondělí ho následoval i nejznámější člen kabinetu, ministr zahraničí Boris Johnson. V britské politice mívají demise ministrů úplně jinou funkci než v české. Jsou-li naaranžovány jako vědomě nepřátelský akt – což minimálně v Johnsonově případě platí –, mohou vyprovokovat pád samého premiéra. Takto v roce 1990 demise Geoffreyho Howea přivodila konec Margaret Thatcherové. Paradoxní je, že Mayová Johnsonovi z kabinetu aktivně, byť zřejmě nechtíc, pomohla. O víkendu po Chequers byl Boris stejně jako ostatní členové vlády nucen podepsat se pod článek do novin, jímž by se postavil za Bílou knihu. Na rozdíl od ostatních až sem zajít nechtěl, u tak exkluzivního euroskeptika, jakým je Johnson, by to byla veřejná potupa skoro v čínském stylu.

Bývalý novinář Johnson místo toho sedl a napsal svůj vlastní text – rezignační dopis. V něm přirovnává vyjednávací strategii Británie k vyslání elitního útočného oddílu, ale pod bílou vlajkou. Zoufá si, že brexit měl být začátkem nové doby, zrodem sebevědomé a optimistické, světu otevřené Británie, ale ten sen je bohužel „udušen zbytečnými pochybnostmi o sobě“. Naráží tím na pocit, který z Mayové často mají stoupenci odchodu i setrvání v Unii: že tato žena, která ještě v kampani před referendem byla pro setrvání, teď musí dělat politiku, která jí nejde od srdce. Evropští vyjednávači jsou na Británii tvrdí i proto, že Londýn vůbec nechystal nouzové plány pro případ, že by do března 2019, kdy nejpozději členství v EU skončí, žádnou rozvodovou dohodu s Bruselem neuzavřel, takže by byl nucen odejít s bouchnutím dveří a bez ošetření svých zájmů.

Po Davisovi a Johnsonovi další demise už nepřišly. Mayovou neohrožuje ani bezprostřední rebelie v poslaneckém klubu. Jenže radovat se premiérka nemůže. Dění po Chequers ukázalo, že i kdyby Bílou knihu, míněnou teprve jako východisko k jednáním, Brusel celou přijal a nechtěl po Británii další ústupky, tak ani v tomto extrémně příznivém případu ji konzervativní poslanci neodhlasují. Nebo že ji alespoň Mayová neprosadí hlasy vlastní Konzervativní strany a bude potřebovat pomoc od opozičních labouristů. To by pro ni nejspíš byl politický konec.

Co je ale kostrou Bílé knihy? Kampaň za odchod se do ní samozřejmě otiskla. V kampani před dvěma lety se nakonec jakýmsi centrálním tahákem stal slib zastavit příliv levné pracovní síly z EU. Shodou okolností byla Mayová do roku 2016 ministryně vnitra, a má tedy vyvinutý vnitrácký smysl pro kontrolu hranic. Jedinou velkou, radikální změnou v Bílé knize je zrušení svobody pohybu (myslí se po Evropské unii za prací). Nicméně se v plánu píše o jakémsi mobilním rámci, který zaměstnavatelům (jakým, z jaké branže?) umožní zaměstnávat „dočasně“ občany EU i nadále bez povolení. O tom, že my z EU budeme do Británie tak jako dosud cestovat bez víza, netřeba mluvit.

Následují body, kde už je Mayová v roli prosebníka. Velice jí záleží na uchování svobody pro pohyb zboží (blíže rozhovor s Robertem Skidelským na str. 16). Britové by s EU chtěli udržet zónu volného obchodu, ovšem bez celní unie, která nastavuje vnější tarify vůči neevropským státům. Obsazení role prosebníka Mayovou není logické, EU jako celek vůči Británii dosahuje ročního přebytku kolem 80 miliard liber. Takže exportní průmysl starého kontinentu, především německá auta, která se v Británii prodávají s vysokou marží, bude dohromady tratit víc než britský. A vzhledem k tomu, že současně autům z Evropy hrozí 25procentními cly na americkém trhu Donald Trump, ocitají se evropské automobilky v choulostivějším postavení, než by z tvrdé linie Bruselu člověk hádal.

Mayová se ale chová jako hráč s horšími kartami. Kvůli volnému pohybu zboží je připravena uznat pro britský trh evropské výrobní standardy, testy, definice výrobků (sem patří známé spory o to, što takoje marmeláda, rum apod.), což by znamenalo pokračující přejímání směrnic a tím i kontrolu nad nemalou částí britské ekonomiky. Tento ústupek vyvolal největší pobouření. Volný obchod Mayová používá jako šifru pro jednotný trh, který má v Británii špatný zvuk. Johnson a spol. chtějí čistý odchod z EU, a tedy i z jednotného trhu, přáli by si „pouze“ obchodní dohodu. Ta by byla méně pohodlná pro vývozce, kteří si na každou položku musejí sjednávat certifikáty, ale znamenala by politickou suverenitu, právo sám si nastavovat ekologické, zákaznické a jiné standardy.

Donald Trump během návštěvy v Londýně tři dny po Johnsonově rezignaci poznamenal, že představa Mayové o brexitu zřejmě vylučuje dohodu o volném obchodu mezi Británií a USA, na niž se brexitéři tolik těšili. USA se prý v takovém případě nebudou zdržovat jednáním s Británií a budou (logicky) o obchodu vyjednávat pouze s EU.

Premiérka sice avizuje, že britský parlament bude o každé nové regulaci moci hlasovat, ale pokud nekompromisní EU bude každou odmítnutou regulaci hodnotit jako zásadní ohrožení jednotného trhu, Westminster se nakonec stejně asi žádnou regulaci odmítnout neodváží. Vlastností regulací je, že se přijímají vždycky jednotlivě, takže se vždycky dá vyčítavě tvrdit: Přece kvůli detailu neohrozíte celek.

Siamským dvojčetem tohoto ústupku by byla platnost evropského práva v Británii. Zatímco pro výsledek referenda byla rozhodující nekontrolovatelná migrace, první apoštolové brexitu měli motivy jiné: uniknout regulacím a jurisdikci Evropského soudního dvora. To první nevyjde, to druhé jen napůl. Bílá kniha sice odchod z jurisdikce ESD hrdě oznamuje, nicméně se v ní připouští, že britští soudci nálezy nejvyšších evropských soudců budou „přiměřeně“ brát do úvahy. Opět – dokument je teprve výkop pro jednání a Brusel neochvějně trvá na tom, že pro výklad evropských směrnic v Británii musí mít poslední slovo ESD. Pro Angličany s jejich hrdou tradicí zvykového práva je nadřazenost zahraniční justice těžko snesitelná.

Tady velký byznys

Bílá kniha není bezpodmínečná kapitulace, jak tvrdí kritici Mayové, Londýn už nebude svazován jednotnou zemědělskou a rybářskou politikou, po zaplacení rozvodového řízení (zatím Mayová přistoupila na to, že se vyplatí 39 miliardami liber; euroskepticky naladěný právník Martin Howe spočítal, že by si naopak Londýn měl říct o 10 miliard) mu odpadne netto příspěvek do Bruselu kolem 13 miliard liber ročně. Ale částečná kapitulace to určitě je. Pocit zrady a výprodeje národních zájmů premiérka-smolařka dovršila přiznáním, že ještě před Chequers Bílou knihu konzultovala s německou kancléřkou.

Nesouhlas s Maoyvou v Konzervativní straně roste směrem shora dolů. Zatímco minimálně polovina poslaneckého klubu její měkčí přístup podporuje, stranická základna podle bleskového průzkumu pro Conservative Home odmítá návrh většinou 60 procent. A to byla čísla sesbíraná ještě před rezignací miláčka strany Borise Johnsona. U voličů je to už zcela jednoznačné. Velký průzkum loni došel k závěru, že mezi voliči toryů 71 procent žádá brexit, 29 procent by radši zůstalo v Unii. Další čísla jsou dílčí, ale také vysoce zajímavá: konzervativci mají jak známo konkurenci zprava, Stranu pro nezávislost Spojeného království (UKIP). Ta loni u voleb pohořela hlavně proto, že 45 procent voličů UKIP z předchozích voleb přešlo ke konzervativcům. A to pod dojmem rétoriky, že brexit i pro Mayovou skutečně znamená brexit. Konzervativcům teď hrozí, že budou krvácet ve svém tvrdém voličském jádru. Pravicový tábor má dnes zaděláno na hluboké schizma. Anebo se do  čela strany postaví Boris Johnson. Jenže u Johnsona není pochyb o intelektu ani o schopnosti být nekonvenční, pochybnosti jsou o jeho celkové způsobilosti úspěšně působit v exekutivě. Mezi všemi voliči jsou neoblíbení zhruba stejně, jako osoby je naprosto odmítá kolem 60 procent Britů. 

Mayová hraje o čas. Za osm měsíců má Británie vystoupit z EU, odhaduje se, že samotná organizace volby nového stranického lídra by zabrala tři měsíce. Byl by to od Mayové hodně přízemní motiv, zase ale by nevysvětlitelné prodlevy v přípravě vládní pozice vůči EU najednou dávaly větší smysl. Mezi konzervativními voliči mají dnes konjunkturu slova jako zrada nebo výprodej.

Brexit nastoluje otázku, která je zásadní pro celý Západ: Jaký vztah mají vládnoucí vrstvy zaujmout k lidu? Den po Johnsonově demisi přinesl Bloomberg článek o ofenzivě, k níž se v týdnu, který vrcholil Chequers, spojil velký byznys od Airbusu po Rolls-Royce. Cílem jejich lobbingu byli ministři financí a průmyslu, kteří pak „proevropské“ argumenty byznysu odpřednášeli vládním kolegům. Je to klasický rozdíl v optice: malí lidé, kteří soutěží s přistěhovalci o práci, versus špičky byznysu, který soutěží o odbytiště. Ale tady nejde už jen o osobní ekonomickou perspektivu, ale hlavně o to, jestli ještě pořád platí, že každý hlas má stejnou hodnotu.