Poslední zářijový den konečně došlo na ohlášení dlouho avizovaného celoevropského řešení cen elektřiny. To mělo být reakcí na raketový vzestup tržních cen a následné prohlášení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, že unijní trh s elektřinou selhal. Že „nebyl nastaven na tuto dobu“. Za onu dobu, na kterou nebyl nastaven, vydává většina evropských politiků včetně vlády Petra Fialy ruskou invazi na Ukrajinu. Už nedodávají, že ceny elektřiny začaly prudce růst loni na podzim. Tehdy se začalo naplno projevovat, že poptávka po elektřině v Evropě dlouhodobě převyšuje a bude převyšovat její nabídku ze stabilních zdrojů.

Bylo zřejmé, že růst účtů za elektřinu na násobky loňských cen by rozložil evropskou společnost a ekonomiku. Že musí přijít nějaká regulace. Že dopad energetické krize, do níž se Evropa vlastní vinou dostala, se musí rozumně rozložit v trojúhelníku zákazníci (domácnosti, firmy) – energetici – stát. Všechny země se sice tvářily, že čekají na nějakou dohodu v Bruselu, ale mezitím už ohlašovaly nebo rovnou uváděly do praxe vlastní národní řešení. I vláda Petra Fialy ohlásila ještě před bruselskou dohodou strop na účty pro domácnosti, veřejné instituce, živnostníky a malé firmy na úrovni 240 eur za megawatthodinu u elektřiny a 120 eur za megawatthodinu u plynu. Obojí včetně DPH.

Národní řešení před komunálními a senátními volbami uklidňovalo rodiny a drobné podnikatele, že jejich účty nepůjdou přes strop, ať se bude dít na trhu s elektřinou cokoli. Zároveň ale dávalo bianko šek na bezedné kompenzace ze státního rozpočtu. Ty se otvíraly, protože chyběl jakýkoli strop, za který může výrobce elektřinu prodat. Vláda byla obchodníkovi připravena kompenzovat rozdíl mezi stropem, za který ho nutí prodat zákazníkovi, a cenou, za niž nakoupil. Pro představu: pokud je dnes tržní cena kolem 500 eur za MWh a strop pro zákazníka 240 eur včetně DPH, musel by stát kompenzovat dodavateli zhruba 310 eur. K ceně bez DPH je totiž potřeba připočíst ještě marži. Kdyby ale cena vyskočila třeba na 750 eur za MWh, je kompenzace o polovinu vyšší. Při nejlepší vůli a matematických schopnostech není možné odhadnout, jak velké kompenzace budou. Záleží jen na tržní ceně.

Strop pro výrobce mělo přinést celoevropské řešení. To se objevilo poslední zářijový pátek. Je velice obecné a gumové. Ministři energetiky se dohodli, že státy mají možnost sebrat výrobcům vše nad 180 eur za MWh. Tomu odvodu se říká solidární. Přestože je to ze své podstaty čistá daň. Evropská unie ale nemá právo o dani rozhodnout. To je výsostné suverénní právo jednotlivých států. Takže při tržní ceně 500 eur za MWh by stát mohl výrobci sebrat 320 eur. Ta laťka je ale jen doporučením. Každá země si ji může nastavit podle svého. A také může říct, jestli výrobcům elektřiny z ceny nad 180 eur za MWh sebere sto procent, nebo zvolí nižší sazbu.

Vláda ČR o detailech měla rozhodnout ve středu 5. října. V pondělí předtím, kdy odcházelo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, nebylo jasné, jak bude zdanění výroby elektřiny vypadat. Ministr dopravy Martin Kupka jen v neděli v televizi CNN Prima naznačil, že sazba daně na výrobu elektřiny by se mohla pohybovat mezi 40 a 60 procenty takzvaných neočekávaných zisků. To mají být zisky vyšší než průměr za poslední čtyři roky. Než jsou na stole detaily, nedá se počítat, jak bude rozložení nákladů na zákaznický strop mezi energetiky a státní rozpočet vypadat.

V každém případě se rozjíždí velká byrokratická a přerozdělovací mašinerie mezi státem, výrobci a obchodníky s elektřinou. Vláda bude na jedné straně brát peníze výrobcům, na druhé je bude posílat jako kompenzace obchodníkům. Zatím to vypadá, že ve finále zůstane v rozpočtu dluh několik stovek miliard korun a otvírá se obrovský prostor pro optimalizaci státních kompenzací. Na jedné straně stojí chytří, pracovití a mimořádně motivovaní energetici, kteří zažívají éru rekordních zisků a udělají vše pro to, aby přišli o co nejmenší část z nich. Na druhé vláda, která se v divoké situaci v evropské energetice příliš neorientuje. A rozjíždí tento přerozdělovací kolotoč.