EDITORIAL DALIBORA BALŠÍNKA

Hon na Kunderu

EDITORIAL DALIBORA BALŠÍNKA
Hon na Kunderu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když vznikla polemika k poslednímu českému knižnímu vydání Knihy smíchu a zapomnění, vycítil jsem příležitost se předvést. Milan Kundera je totiž autor, jemuž jsem věnoval své jediné dvě diplomové práce, a tak se v zástupu jiných považuju za jeho znalce. Byl jsem mu ochoten dát hodně do chvíle, než jsem zjistil, že život je jinde.

V jisté době jsem Milanu Kunderovi daroval mnoho času ze svého dospívání, měl jsem načtené všechny jeho romány, juvenilní básnické sbírky, které by ze svého života nejraději vymazal, eseje i to, co vyšlo v Kanadě u Škvoreckých. Neznalý francouzštiny, četl jsem jeho knihy v angličtině (Pomalost). Nesmrtelnost, pokud si dobře vzpomínám, v češtině vyšla v Atlantisu u Uhdeových jako první z jeho tvorby po roce 1989.

Oddal jsem se mu, dal mu přednost před Kafkou, Werfelem, Musilem, Camusem a jal se ho obhajovat před Jungmannem, Grebeníčkovou a dalšími z českého disentu, četl Lopatku, Richterovou, abych se postavil za největšího českého epického autora druhé poloviny dvacátého století. Jediného, který zvládal umění románu. Byl jsem ale v lyrickém věku. Šíři života jsem chápal s jeho během a také se studiem. Nakonec jsem musel relativně brzo dát za pravdu Václavu Havlovi, který se s Kunderou utkal v zásadním sporu o údělu českého národa (a rusácké okupaci). Odehrával se na konci 60. v časopisech Listy, Tvář a Host do domu a historie ukázala, že měl pravdu, fakta stála za Václavem Havlem. Ovšem to byl spor intelektuálů levicového spektra, kteří oba svým životem ve svých rolích obstáli. Václav Havel jako autorita, Milan Kundera jako poslední velký autor českého románu. A když si mám nakonec nalevo vybrat, sáhnu po komunistovi Márquezovi. Prostě život je složitý, jiné bdění, jiné snění, lyrický věk střídá věk epický, následovaný postrealismem a vystřízlivěním.

Je mi jasné, že žijeme něco úplně jiného než Kunderu a jeho recepci v domácím prostředí. Ale to, že idiot hudby, tedy explicitně Karel Gott, vypadl z jeho nejnovějšího vydání, také vypovídá něco o zapomnění, ztrátě kontextu, paměti a nepoučitelnosti.

Nicméně Milan Kundera na titulní stranu Týdeníku Echo patří. Je součástí souvislostí toho, kde právě jsme.

7. prosince 2017